Jsa pověrčivý, sotva bych si koupil lodní lístek na luxusní Concordiu, i kdybych měl peněz jako želez. Po Praze, po Brně i po Ostravě se tu prohání, tu důstojně pomalu šine až moc černých vozů s tím nápisem směrem ke hřbitovu a ke krematoriu. Sebeskvělejší a sebebělejší plavidlo s takovým jménem a o tolika kajutách na tolika palubách mi nemůže nepřipadat jako obrovské kolumbárium na slané vodě. Ale řekl jsem si, že jsem už asi poslední, v kom takový název budí spíš hrůzu, když už se ani politické, novinářské a jiné celebrity neostýchají říkat a psát, že díky zemětřesení zahynuly tisíce lidí, a tak jsem na reklamu, která lákala přirozeně i mne k jedinečné plavbě po mořích v čemsi, co se nazývá jako pohřební služba, pozapomněl, až...
až v sobotu čtrnáctého ledna jsem uviděl na obrazovce tu krásnou úžasnou přepychovou loď ležet zpola potopenou na boku a slyšel zprávy o tom, jak pozdě kapitán a jeho důstojníci cestujícím v ten černý pátek třináctého přiznali, že se koráb potápí a že se většina musí postarat o sebe sama. Zdánlivě bezpečně plovoucí zázrak, vybavený kapličkou i kasinem, sály ke kartám i k tanci, bary a bary, knihovnou i vířivkami, všude mramor, eben, zlato, křišťál, zkrátka vše, o čem se ve světě na povel „užij si“ a „bav se“ sní, vzal za své, než se kdo mohl nadát. Všichni se octli v nebezpečí smrti, bohatí z horních palub i ti chudší z podpalubí, kteří si na ten zážitek těžce naškudlili jako ta dvojice, které se zmocnila televize a vyzpovídala ji. Že by konečně něco rovnosti na tomto světě?
Samozřejmě vůbec ne. Češka oslněná před třemi roky pohádkovým komfortem na Concordii, která se jí zdála nepotopitelná, svěřila se na Internetu, co jí došlo při nácviku evakuace:
Ti, co měli nejdražší kajuty v horních patrech, cítili naklánění lodi přeci jen víc. „My jsme bydleli v podpalubí. To byly kajuty pro ty chudší,“ směje se. Pak jí ale rysy trochu ztvrdnou a pokračuje: „Když jsem sledovala, že se Concordia naklonila po ztroskotání na pravobok, uvědomila jsem si, že právě v těch místech jsme měli kajutu. Pokud bychom tam byli, tato část lodi by se automaticky jako první hermeticky uzavřela a ven bychom se asi nedostali.“
Ve zprávách o mrtvých i zachráněných nebyla, jak si jistě kdekdo povšiml, žádná jména známá z médií, žádní superboháči a celebrity všech druhů a poddruhů – ti se plaví a užívají si na soukromých jachtách. Plavila se jen vyšší střední třída, aby si ještě užila, než zanikne, a chudáci, kteří tak jako český filmový Kristián předstírají, že do ní patří, a co si jen jednou za měsíc nebo za život mohou dopřát, co jim servíruje den co den v seriálech z nadsvěta neomezených kont a zlatých platebních karet reklama na kapitalismus.
Namočit se neodhodlal ani kapitán Concordie, pán pro české uši povědomého jména Schettino, podle zbabělého chování a ještě zbabělejšího vykrucování pěkná sketa. Tvrdí, že vše, co udělal, bylo prý „nanejvýš profesionální“. A nejenom manželka, ale i některá média mu hned přispěchala na pomoc. Že kapitán má loď opustit poslední, to je prý mýtus, žádné námořní právo ho k tomu nezavazuje, a tak bylo vlastně v pořádku, že zachránil především sebe, aby se mohl už na pevné zemi věnovat zachraňování, což se poněkud nerýmuje se zprávami svědků, kteří ho viděli od místa neštěstí ujíždět taxíkem.
Teď je v tom namočen a je na špičkách společnosti Costa Crociere, které hrdinnému kapitánovi nebezpečné přiblížení k ostrovu Giglio údajně schválily předem, zda ho obětují, když přece utonulých nebylo zas tolik; a hlavně když se v tom vezou taky.
Na začátku prosince, před ztroskotáním Concordie, uveřejnil Týden ke své stati o jedné investiční firmě (Kam mizí Key Investments) fotomontáž: loď Key Ivestments, tragicky nakloněna na pravobok, už se evidentně potápí. Je to podle obrázku loď neveliká, spíše nákladní, ale její katastrofální náklon až vtíravě předpověděl, co se přihodilo pět týdnů a pět dní nato veliké Costě Concordii.
Její osud teď i s jejím alibistickým kapitánem, s celou nádherou, která se zdála tak bezpečná, se vším, co měli na palubě ti, co se na ni v naději na dny ráje na zemi, totiž na moři, potopila, zatímco majitelé lodi na suchu asi příliš neutrpí, jistě se už těší na sumy, na kterou si loď pojistili. Že také zemřelo nějakých šestnáct nebo i víc lidí? Každý víkend jich přece v Evropě zahyne na silnicích mnohem víc a nic se neděje, vše běží stále rychleji dál.
Aniž pomyslíme na slavné alegorie z dějin literatury a umění, lze si vůbec představit výmluvnější symbol toho, co se dnes děje v globálním měřítku se světem, o němž si kdekdo ještě dělá iluze, i když se paluba nebezpečně naklání? Nepřipomíná nezodpovědný, hazardující a lhoucí kapitán sketa kapitány řídící celé země a kontinenty tak, že se už nebezpečně naklánějí (ovšemže na pravobok!) a užuž řítí do neštěstí? A nepřipomínají média, která zlé nebezpečí zamlžují a zamlčují, chování posádky, která tak dlouho tajila, že lodi už není pomoci, až jenom zázrakem nebylo nakonec obětí víc? Není Concordia, ohromující auslág blahobytu a „užívání si“ krás světa a zábavy v pohodlí a bezpečí, až příliš názorný obraz a memento mori? Ti, co celé země kormidlují svou metodou půjček na útesy a ke srázům do hlubin, jsou pojištěni. Co na tom, že se ta nebo jiná země potopí? Jméno Concordia, jednota, svornost, souhlas, soulad i jméno římské bohyně, zní hodně ironicky. Tak málo stačilo a je po souladu. Tak málo postačí a celý nablýskaný svět pohltí moře.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |