V doslovu ke knize Jiřího Šourka Diplomatická kuchařka a společenský rádce (nakladatelství Hejkal, Havlíčkův Brod) napsal František Svoboda z ministerstva zahraničních věcí České republiky tenhle gastronomicko-ideologický výplod:
„Více než čtyřicet let bylo pohostinství devastováno, individualita se potlačovala a biblí se stal ne lexikon kuchařského umění, ale takzvané normy jídel. Proto jsme dostávali v restauracích gastronomickou konfekci ve stejném balení doslova od Šumavy k Tatrám. Staří kuchařští mistři buď rezignovali, nebo nějakým způsobem živořili, pak zestárli a jejich život zhusta předčasně končil. Zůstala řemeslná šeď, z níž vyčnívali pouze jednotlivci, kteří, ač okolnostmi nuceni k uniformitě, brali svůj úděl ne jako nutné zlo, ale jako poslání, které je nutno provádět celým srdcem, fandit mu, stále se učit a dovést řemeslo k umění. Těch ale bylo pohříchu žalostně málo.“
Co byste na to řekli, Miroslave Hříbku, řediteli Alcronu, nositeli Řádu práce a vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, nositeli Řádu práce Ladislave Korečku, králi české kuchyně Floriáne Zimmermanne, Karle Skokane, Zdeňku Mizero, Viliame Koprdo, Antoníne Gurecký, Zdeňku Kronusi, Miroslave Dvořáku, mistryně studené kuchyně Boženo Bedrníčková a Libuše Hölzlová, mistři Rybičko a Páviši, kteří jste na světových výstavách hostili celý svět?
A co by odpověděla Marie Úlehlová-Tilschová, Vilém Vrabec, Juliana Fialová, Joza Břízová, Maryna Klimentová, Libuše Vlachová, rodinné stříbro československé gastronomie?
A co na to šéfkuchaři Velké Prahy Miroslav Bubeník, Bohumil Vykulil, Pavel Kopta, Karel Cílek, Karel Lukeš, František Černý, Bedřich Ryba, František Průša, Miroslav Srazil, František Vacek, Václav Otta?
Ani jeden z nich nebyl nucen vařit ze surovin preparovaných polskou silniční solí. A my – jejich zákazníci - jsme tenkrát nežrali mleté kosti, drápy, vlasy a peří.
Od Šumavy k Tatrám nás chránily normy nepovolující nacpávat střívka uniformním separátem a za jídla připravená z opravdového masa jsme platili konfekční lidové ceny.
Autor doslovu se naštěstí v závěru bezelstně přiznal: „I já před časem jsem chtěl podobnou knihu napsat. Ne, že bych byl líný, ale když jsem si sedl k bílému papíru s tužkou v ruce, najednou jsem zjistil, že si na nic nepamatuju.“
Tak je to tedy! Zapracovala některá z chorob, která z postiženého dělá trosku bez paměti.
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |