Ostuda v podobě nedostatku financí na souborné Dílo Jaroslava Seiferta, která před časem přerušila jeho důkladnou kritickou edici, zdá se zažehnána. Jako svazek 13 vydalo teď nakladatelství Akropolis básníkovu PUBLICISTIKU (1933-1938) včetně textů, jejichž autorství není jisté (Dubia) a Společných prohlášení, která Seifert podepsal a v tomto období, zejména v jeho závěru, patří k důležitým dokumentům. Svazek o 632 stranách edičně a (podle pár kontrolních sond) velmi pečlivě připravil k vydání Michal Topor.
Seifert, jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu si v české kultuře zajistil jedinečné místo samozřejmě svou poezií, ale právě vydaný svazek fejetonů, divadelních a výtvarných referátů, knižních recenzí, medailonů osobností i nekrologů, obecnějších úvah o knize, umění, kultuře, společnosti, tklivých vzpomínek, úvodních a průvodních textů do různých knih nebo na jejich okraj, ale i glos, polemik, ba i odpovědi do anket, vše uspořádáno chronologicky, jak to básník psal do Ranních novin, Práva lidu, řady časopisů a četných publikací, představuje osobitou a živou, evokačním uměním poutavou kroniku kulturního života z poslední třetiny první republiky.
Něžný lyrik však ve své pilné novinářské práci uměl být někdy až překvapivě náročný a přísný kritik, a to i autorů, divadelníků a jiných osobností dnes bezmála nedotknutelných; přísnému soudu tak například podroboval představení v divadle Vlasty Buriana i samého principála, kritické poznámky si neodpouštěl ani vůči V + W a jejich Osvobozenému divadlu, k němuž měl nejblíže. S porozuměním, byť občas s lehkou ironií a pravidelně přísně psal i o inscenacích v Národním, Komorním, na Vinohradech aj., zpravidla s to lapidárně vyslovit soud o hereckých výkonech i režii. Neváhal se často rozcházet se soudobou levicí vstřícně vítající sovětskou kulturu a s dnešním už víceméně obecným pochopením pro surrealismus kontrastuje jeho až ostentativně deklarovaný nezájem o tento avantgardní směr. Opakovaně vroucně se zato vracel k osobnostem představujícím a rozvíjejícím kontinuitu české národní kultury a společnosti (se zvláštním obdivem a úctou k oběma prvním československým prezidentům).
Oddané čtenáře Seifertových veršů potěší v Publicistice 1933-1938 množství básníkových komentářů k vlastní tvorbě, fejetonistické protějšky jeho básní (o mamince, Vernovi, Praze) i pasáže, které napovídají podmanivou dikci pozdějších memoárových Všech krás světa. Už aby vyšel čtvrtý svazek autorova Díla (Zpíváno do rotačky), abychom plně docenili básníkovu publicistiku v celém jejím rozměru od neokázalého vlasteneckého patosu k melancholické meditaci i laskavému humoru a také ironii a někdy i sarkasmu.
V době, kdy vznikaly texty 13. svazku Seifertova díla, drala se do českého národního života úzkost z blížící se války, z nepolevující bídy, z ohrožení stále rozpínavějším fašismem. Seifert sledoval, jak fašisté pálí knihy, za španělské občanské války zaznamenával zločiny domnělých „zachránců španělské kultury a civilizace“, vyzbrojovaných a přímo vojensky posilovaných Hitlerem a Mussolinim, pranýřoval psaní Poledního listu („rudá lůza pustoší vzácné španělské památky“) a přel se s Jaroslavem Durychem, „duchem tak jemně kultivovaným“, který snad věřil, že generálu Francovi jde o katolicismus, a tázal se ho, zda i „haknkrajclerský pohan přichází hájit do Španělska církev katolickou a víru“. A v domácích poměrech nalézal „pařeniště našeho fašismu“ v kondelíkovštině, ptal se, nejsou-li maloměšťáci z Herrmannova Otce Kondelíka a Štěchova Třetího zvonění „duchovními i neduchovními otci těch, kteří dnes zvedají pyšně po hitlerovsku pravice“.
Nejeden dnešní čtenář Seiferta možná bude udiven, jak ostře se pustil mélický básník na okraj knihy Anré Gida Kongo do surových „kapitalistických metod“ i u nás:
„Kdyby pan André Gide navštívil v těchto měsících (...) hlavní město Československé republiky, kdyby místo v černošské vesnici ocitl se náhodou v bufetu jisté velkokavárny na Příkopech (...), poznal by, že bílá děvčata pražská nemají o nic lepší osud než černošky na kaučukových plantážích ve střední Africe.“ Dřou obden nepřetržitě plných 24 hodin za královský týdenní plat 10 Kč a stravu („vše, co se smete a sleje z opuštěných talířů hostí“) a nikdy nedostanou výuční list, úředně vedeny jako služebné a po roce vyměněny. Gide donutil úřady v Kongu k jistým zásahům. „Osud učednic na pražském bulváru nevyrušuje prozatím nikoho.“
Jindy Seifert nemlčel k devastaci někdejších zámků, ve kterých jsou zpustošeny a vybrakovány i staré vzácné knihovny:
„Nová agrární šlechta, která roztahuje se dnes na těchto místech, rozhodla se věnovati svoje peníze na jiné věci tohoto světa.“
A neméně povědomě vyznívá dnes Seifertovo konstatování z roku 1933, že volání, aby vzácné knihovny zůstaly nedotčeny a zejména nebyly vyvezeny za hranice, nic nezmáhá. Stanovisko tehdejšího ministerstva školství nezaváží, neboť:
„Ministerstvo financí, které je sice v těchto věcech méně kompetentní, prosadí obyčejně a bezohledně názor opačný (...). Nedostatek peněz zabrání každé velkorysejší akci.“
Roku 1935 to nebylo lepší:
„Bída státu donutila šetřiti zejména na kultuře.“
Když si k tomu ještě přečteme Seifertův článek o jednom soudobém plagiátu a jiný o hře, jehož hrdinou je gauner novinář, který ukradne nezaměstnanému chudákovi rukopis románu a podepíše ho vlastním jménem, nezbude nám než povzdechnout si, že někdy to není zas taková sláva, působí- li to, co básník napsal, i po třech čtvrtinách století, jako by to napsal dnes.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |