Člen Unie českých spisovatelů Ivan Brož, píšící pod pseudonymem Michal Rybín, dne 24. dubna náhle zemřel. K jeho osobnosti a dílu se vrátíme v některém z příštích čísel.
O tom, že velký spisovatel může zůstat i po dlouhých letech stále vysoce aktuálním, zejména díky svému charakteru poctivého pátrače pravdy, spisovatel, jenž současně chápe uměleckou tvorbu jako prostředek k takovému vyjádření představy světa, která má být pravdivější než samotná skutečnost, nejlépe svědčí odkaz díla francouzského umělce jménem Guy de Maupassant (1850-1893). A navíc, jako jeden z nejvýznamnějších představitelů naturalismu vskutku opovrhoval zkaženou částí společnosti, zejména měšťáky, které - jak sám říkával - „mě baví provokovat, protože oni svou hloupostí provokují mě“.
Pro Maupassanta, tak jako pro tisíce jiných mladíků jeho věku, nemohlo být těžší životní zkoušky než válka. Dvacetiletý Guy de Maupassant se dobrovolně přihlásil do armády, v jejíchž řadách se zúčastnil prusko-francouzské války. Svědkové uvádějí, že patřil k nejstatečnějším vojákům. Maupassant si ovšem z tohoto masakrování jedněch lidí druhými v zájmu kohosi, kdo jaksi nebyl momentálně přítomen, odnesl bohaté postřehy o nemocné společnosti, která připouští taková jatka, i cenné poznatky o lidských charakterech, které pak patřičně využil ve své budoucí literární práci.
V roce 1871 se Maupassant rozhodl odejít do Paříže, kde působil deset let jako úředník. Nejdříve na ministerstvu námořnictva a pak na ministerstvu veřejné správy. Jak sám vzpomíná, byla to fádní léta, v jejichž průběhu mu snad jediné potěšení poskytovalo jen nedělní pádlování na kanoi po Seině. Ale přesto se našly i záblesky nadějnějších časů. Jedním z nich bylo setkání s ruským spisovatelem Ivanem Turgeněvem, k němuž došlo za přítomnosti Emila Zoly v bytě Gustava Flauberta, jenž měl nad Maupassantem patronát.
Maupassant fascinován těmito velikány a pod taktním vedením Flauberta začal psát články a krátké povídky do novin a časopisů. A jelikož se líbily, začaly je uveřejňovat i v takových prestižních médiích jako Le Figaro, Gil Blas, Le Gaulois nebo l´Echo de Paris.
V roce 1880 vydává třicetiletý Guy de Maupassant svoji první mistrně napsanou povídku Boule de Suif (Kulička), která se setkává s velmi příznivým ohlasem. Jde o příběh prostitutky, Elisabeth Roussetové, přezdívané Kulička, která svým nefalšovaným vlastenectvím zahanbuje měšťáky. Poskytuje sice „služby“ pruskému - tedy nepřátelskému – důstojníkovi, ale zachrání tím občany městečka, kteří ji přesto pomlouvají. Maupassant zde klade klíčovou otázku, kdo je mravnější a větší patriot, zda nevěstka, jež se obětovala, nebo řádní občané, kteří se snaží všechno v závětří jen přežít? O dva roky později se autor v další povídce ze stejného válečného prostředí - Mademoiselle Fifi (Slečna Fifi) - zabývá barbarským chováním pruských vojáků ve Francii.
Období let 1880 až 1891 lze považovat za vůbec nejplodnější z Maupassantovy tvorby. Nyní již pracoval metodicky a dařilo se mu ročně vyprodukovat dvě a někdy i více hodnotných děl. Ještě v roce 1881 slavil úspěch souborem krátkých povídek La Maison Tellier, který se dočkal dvanácti vydání během dvou let. Po dalších dvou letech přišel s prvním románem Une Vie (Příběh jednoho života), jehož náklad 25 000 výtisků byl v průběhu jednoho roku zcela rozebrán. Ale Maupassant nebyl spokojen. Okamžitě se pustil do psaní dalšího románu.
A tak se na jaře roku 1885 objevuje na knihkupeckých pultech v Paříži a v dalších francouzských městech román s příznačným titulem Bel-Ami, čili Miláček. Maupassant vzápětí začal sklízet neuvěřitelný úspěch. Během necelého půlroku se Miláček dočkal sedmatřiceti vydání. Není divu, celý román se odvíjí ve znamení prudkého společenského vzestupu prohnaného kariéristy a cílevědomého ničemy na pozadí propojování finančního kapitálu, politických spekulací a tisku ve Francii na sklonku sedmdesátých let 19. století. Jinak řečeno: Maupassant tímto dílem předznamenal to, co je dnes ve společnosti vyspělého kapitalismu ještě patrnější, a to včetně naší země.
„Ze sobectví špatnosti nebo eklekticismu nechci být připoután k žádné politické straně, ať je jakákoliv, k žádnému náboženství, k žádné sektě, k žádné škole,“ říkal Maupassant zcela nekompromisně, ale současně dodával: „Mám strach z nejmenšího řetízku, ať přichází od ideje nebo ženy. Nadarmo se mění vlády. Monarchie, císařství, republika. Oficiální estetika se nemění. Z moci svého úřadu mají byrokraté monopol vkusu. Vědí, jak se má psát a mají prostředky, aby vás o tom přesvědčili. Každý člověk, který si chce uchovat bezúhonné myšlení, nezávislý úsudek, musí se naprosto vyhýbat tomu, čemu se říká společenské styky, protože všeobecná hloupost je tak nakažlivá, že se každý dá, proti své vůli, strhnout přesvědčením, myšlenkami a morálkou hlupáků.“
Autor: MICHAL RYBÍN
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |