Jedno koleno, žádné koleno, říkával můj táta, když jsme jako malí kluci proháněli tříkolky, koloběžky a všelijaká podomácku sestavená monstra. Nejednou z jednoho kolena stříkala krev jedna radost, odřenin bylo však mnohem více.
S koleny jsou však potíže odjakživa. Je-li voda v koleně, bolestí se celí křivíme, máme-li však hlavu holou jako již zmiňované koleno, je to na pováženou. Poté vyvstává otázka: Je lepší dobrovolně vstoupit do spolku holohlavců, nebo si koupit alespoň silonovou paruku? I když takový skalp nepřátel by nám možná slušel lépe. Ale nemůžeme mít všechno.
Topenáři i instalatéři se zlatými českými ručičkami tu a tam zápasí s rozdvojkami, mufnami, ale hlavně s kolínky. Správná úhel pohledu i dobře natočené kolínko jsou v zásadě zcela jedinou cestou vedoucí k úspěchu.
Vzpomínám si, jak nás děda s bráškou, když jsme bývali neposednými caparty, choval na klíně i na kolenou. Jen jsme vrněli blahem.
V dospělosti jsem zažíval zase jinou rozkoš. Tekly mi až sliny, když jsem vepřové koleno do zlatova vypečené namáčel do domácího křenu a zapíjel ho sudovým pivem, smíchovskou dvanáctkou. Měli jsme v pivovaře podnikovou schůzi s oslavou, protože jeden z našich prominentů tam měl očko i správně ošoupaná kolena.
Nemohu opomenout ani technické fenomény nedávné doby. S koleny, s těmi gumovými u chladičů dvanáctsettrojek, co naši zemi křižovaly jako sanitky, bývaly v létě obrovské potíže. Praskaly, jak se jim zlíbilo, takže každý šikovný saniťák vždycky alespoň jedno náhradní koleno vozil s sebou.
Loket, pustím-li uzdu fantazii, je kolenem ruky. Sice menším, připouštím, ale stejně důležitým. Ohýbá se na tu stranu, na jakou mu přikážeme. Než se nám vymkne z jamky, ovšem.
Dokonce prachobyčejné koleno se dostalo do lidového rčení našich babiček, jimž kolena vrzala, až praštěla. Vzpomínáte si, jak jsme se durdili a rozčilovali, když jsme říkávali: „Ty můj Jardo kolenatej, počkej, až tě ohnu přes koleno!“
Autor: VLADIMÍR STIBOR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |