Letní tábor v Řadově u Brandýsa nad Orlicí se od konce 20. let minulého století postupně stal jakousi Mekkou mladých tvůrců. Na přelomu června a července se sjížděli studující literáti, malíři, sochaři a hudebníci z celé republiky, aby dva týdny žili v dřevěných domcích u Orlice, výletovali, vzdělávali a bavili se v krásném přírodním prostředí a navazovali nová přátelství, která často vytrvala po následující desítky let. Mnozí z Řadováků pak zaplnili přední místa českého uměleckého světa, ač je historický pohyb zavál na nejrůznější strany politického spektra a obdařil i protikladnými postoji a činy.
V polovině 60. let jsem v rodinné knihovně objevil svázané ročníky Studentského časopisu s vročením 1935 až 1937. A s údivem jsem mezi tehdy publikujícími středoškoláky nacházel jména v mé době již známých spisovatelů. Byli to především Jan Drda, Jiří Marek, Josef Kainar, Ivan Blatný, Jan Pilař, Jiří Orten, Alena Vrbová, Jiřina Hauková a další. Náhodou jsem také otevřel i album fotografií mé matky ze studií na Gymnáziu v Trutnově, vedené pod dívčím jménem Antonie Žirovnická, a tam jsem našel (k mému žalu poloprázdné) dvě stránky s nadpisem Řadov 1936. Letního tábora se účastnila díky doporučení profesorky Marie Březovské (provdané Votavové, později působící ve Svitavách). Mohl jsem tedy porovnat časopiseckou polemiku, která se odehrála na stránkách Studentského časopisu, se vzpomínkami přímého účastníka tábora. V druhém čísle nového ročníku 1936/37, na konci příspěvku R. Žáka, bylo několik řádek věnovaných letnímu táboru v Řadově (zachovávám číselné značky diskuse):
Ad. 126 - „…Kolegové, tolik vás bylo na Řadově. Pročpak se nikdo nezmínil v Došlých (Rubrika Z došlých dopisů, pozn. autora). Bylo tam přece mnoho zajímavých věcí. Snad ani nevíte, co o tom napsalo Jitro. Že prý tam hlouček komunistů, dobře obeznámených v diskusi, zpracovával řvaním masu indiferentních a tak ad oculos předváděl nadřazenost marxistické ideologie. – R. Žák, VIII. RG, M. Budějovice. (Sč 2/1936/37)
Na tento příspěvek v tomtéž čísle SČ odpověděl dopisem student hlučínského gymnázia:
Ad. 131 „Když jsem jezdíval o prázdninách minulých let vlakem z Olomouce ku Praze, neotvíral jsem okno v kupé před Brandýsem sám. Byla tu vždy skupina cestujících, kteří věděli, že nahoře nad tratí je uprostřed lesů nějaká lesní kolonie a že její obyvatelé ochotně reagují na každý pozdrav z vlaku. Po této stránce má řadovský tábor už svoji dlouhou tradici. Strojvůdci už zdaleka hvízdají a to je známkou, že se mezi nimi a Řadováky vyvinula jakási sympatie na dálku, tradiční a pevná. Dlužno ovšem konstatovat, že hvízdají hlavně strojvůdci nákladních a osobních vlaků, zato posádka rychlíkových strojů si ukládá zřejmě rezervovanost před řadovským národem v teplácích a plavkách. Ale Řadov má také tradici méně populární a hlubší. Letos už po desáté se naň sjeli středoškoláci a vysokoškoláci, aby si vyslechli v přátelském ovzduší táboráku přednášky a úvahy různých vynikajících činitelů našeho uměleckého a vědeckého života, někdy přizpůsobené neškrobenému okolí, což bylo k prospěchu živosti debaty, která každý projev obrátila ze všech stran, s trochou nedůvěry prozkoumala, ale vždycky nakonec naplnila živou funkci řečníkových slov. Nebylo třeba přísně odvažovat slova. I věci, které prosloveny v denním prostředí by vzbudily jen pokrčení ramen nebo netečný souhlas, setkaly se tady se zájmem. Odběratelé Sč, přispěvatelé a vůbec okruh jeho přátel by měl příštím rokem projevit o Řadov ještě větší zájem, než tomu bylo letos. Jakýmsi záhadným řízením se tam sešla skupina lidí, kterým umožnila rychlé seznámení a přátelství jen písmena Sč. Bylo by slabým přirovnáním uvésti je jako znamení pronásledované sekty, protože se zjistilo nepochybně, že skupina studentů kolem Sč je tak početná (H. Bonn říkal rozlezlá), že má postavení nejsilnější vládní strany ve středoškolském životě, ovšem nijak příkře nevystupující proti ostatním složkám. Mohu klidně uvést k jejímu prospěchu, že není nijak podezřele svorná a usměrněná svým společným cílem, že i v tak malém rozpětí let je možno zřetelně odlišit mladší a starší generaci přispěvatelů, z nichž první hájí to, co míní vytvořit, a druhá to, o čem první tvrdí, že se to musí přepracovat nebo vymítit. Úhrnem tedy je zřejmé, že Řadov je průřezem úsilí o úroveň Sč. Jste třeba povahy klidné a mírně zádumčivé, tedy líbí se vám verše Aleny Vrbové. Nepochybuji, že se vyhnete zodpovědnosti za to, že byste ji pochválil při táboráku ústně. Opíšete to tedy tak, že si počkáte na Pilaře, vylézajícího z Orlice, a že mu řeknete, co všechno si myslíte o nadbytku barev, přemíře vůně a zemitosti v jeho tvorbě. Kolegyně Srbová odkládá při každé vhodné příležitosti masku z poslední tragedie, kterou vychválila na stránkách Sč, a zpívá písničky městského proletariátu, zatímco kol. Havel nereaguje na svody nepříliš vzdáleného biografu, sedí u jídelny a kritizuje jenom kolemjdoucí. Život letošního ročníku ve zkratce, návrhy na jeho zlepšení, prohloubení a vyjasnění styků mezi přáteli Sč, to byla jedna z nejzajímavějších stránek Řadova. Nepochybujeme, že i napřesrok ocení kolegové možnost takového vzájemného poznání, z něhož vyrůstá zodpovědnost za další život Sč.
J. Kainar, VII Rg., Hlučín.
Naivitu mladého Kainara, týkající se pozdravného houkání vlaků Řadovanům, opravil vzápětí jakýsi znalec železniční problematiky s odkazem na předpisy ČSD. Ve stejném čísle časopisu následoval článek Řadov po desáté, věnovaný hodnocení desetileté existence tábora od M. Havla (za tímto pseudonymem můžeme nalézt pozdějšího filmového a rozhlasového teoretika Jiřího Hrbase):
„Tábory Etického hnutí čs. studentstva mají již mezi letními tábory svou osvědčenou tradici. Poslední dobou ztratily na přitažlivosti, zejména mezi mladými, kterým neodpovídal jejich duch a příliš úzký rámec. Proto se rozhodlo pořadatelstvo k odvážnému pokusu a svěřilo vedení Řadova letos vesměs mladým vysokoškolákům. Za vedení dra Valenty, MUC Olíka Valenty. JUC Mittnera, JUC Chvojky, MUC Benešové a MUC Pickové byl letošní desátý jubilejní Řadov připraven obsahově, propagačně i organizačně velmi pečlivě. Do tábora se sjelo na 170 vysokoškoláků a středoškoláků. Mezi nimi bylo mnoho čtenářů a přispěvatelů Sč i ostatních studentských listů. Témata odpoledních a večerních diskusí byla dvě: Věda a víra, generace, která hledá orientaci. V prvé části tábora mluvil red. Šimsa, dr. Koutník a P. Braito o vztahu náboženství a křesťanství k sociálním, politickým nebo filosofickým problémům dnešní doby. Dr. Navrátil dokazoval vznik a vývoj dialektického materialismu z filosofických kořenů, o vzniku a zániku života v jeho biologických formách přednášel dr. Vl. Úlehla, vztah mezi politikou a biologií zkoumal prof. Bělehrádek, o požadavcích hygieny ve sportu mluvil doc. Král. Prof. J. B. Kozák v úvaze o naturalismu a duchu se ostře postavil proti zneužívání biologických teorií, zejména rasismu, psychoanalyse, celého Freuda. Velmi věcná a poučná byla úvaha docenta Jos. Fischera o zápase o světový mír. Řečník načrtl velmi objektivně světovou politickou situaci, postavení našeho státu a jeho úkol. Plukovník Moravec upoutal naprosto zájem mládeže přednáškou o brannosti a obraně státu. Rozvinul před mladou generací všechny úkoly, které ji očekávají v případě války. O umění přednášel doc. Kalista, který vzpomínal generace Hosta, prof. Cibulka načrtl nové problémy ve výtvarném umění, Karel Teige hovořil o architektuře, Míra Holzbachová o tanci, dr. V. Sommer o rozhlase, Jan Kučera o filmu a dr. A. Hoffmeister o umělecké svobodě v dnešní společnosti. Přednášelo ještě mnoho řečníků z řad studentských, tvořily se četné diskusní kroužky, rozebíraly se nové formy umění v literatuře a poesii, debatovalo se o politice, kde se ukázalo, že zásady demokracie a socialismu hluboce koření v mladé generaci, která se vždy ostře stavěla proti fašismu. Táborový život byl naplněn novou, zdravou, svěží atmosférou, novými problémy a novou chutí do práce. Mnoho účastníků odjíždělo se smutkem v srdci, že tábor končí. Přejeme ze srdce Řadovu tento úspěch.“
V následujících číslech Studentského časopisu se dostalo i na další účastníky tábora, většinou obhajující demokratický duch diskusí. Zajímavé na těchto příspěvcích je, jak je hodnocena diskuse po stránce „myšlenkové hlubokosti a originality“, „politického pojetí a banality“:
234. Ad 126 „Překvapilo mně, co píšeš o Řadovu. Nečetl jsem Jitro, ale je-li to tam tak, jak píšeš, pak je to nepravda. Na Řadově měli sice převahu studenti levě orientovaní, ale diskutovali se svými „politickými odpůrci“ velice slušně. O nějakém řvaní nemůže býti vůbec ani řeči. Ve všech debatách byla dodržena přísná objektivnost. Demagogie neměla na Řadově místa. Argumenty obou stran byly věcné a pravdivé, protože jedině jimi bylo lze dosáhnouti žádaného účinku. Úroveň řadovských diskusí byla značně vysoká, jak se k tomu vyjádřil i dr. Kolomazník. – K článku M. Havla: Řadov po desáté: Mimo debaty, které se pořádaly po přednáškách jednotlivých řečníků, bylo také jedno dopoledne věnováno diskusi mladých. Každý řečník měl 10 minut na exposé svých názorů…“.
J. Bílek, VII. R. Praha XI.
Ozval se také na stránkách Studentského časopisu často publikující A. Holas:
Ad. 534. „Student nedebatuje, ale hádá se. Nakvašeně, rozčileně, vztekle, běsivě. Ze svých kolegů jiného smýšlení dělá pokřivence, stvůry, idioty a politické blbečky. Na Řadově si někteří „debatéři“ navzájem dokazovali, že jsou neinteligentní pitomci.“
A. Holas. VIII. Rg. M. Budějovice.
K jeho příspěvku se krátce přihlásila i Jarmila Maršálková:
Ad. 534. „Jsi pesimista. Sám kritizuješ. Na Řadově se sice debatovalo, ale nehádalo a nikdo nedokazoval druhému, že je „neinteligentní pitomec“. Více optimismu by ti neuškodilo. Jarmila Maršálková, VII. R, Rakovník.
Polemika byla ukončena náborovým článkem na příští prázdniny a pozvánkou do Řadova, na jedenáctý běh tábora:
Ad. 719. „Všichni, kdo jste sledovali první čísla letošního ročníku Sč. víte, co je Řadov. Čtli jste Havlův článek, Kainarův dopis atd. Víte už, že ze spolupracovníků Sč se konference na Řadově účastnili Bonn, Vrbová, Kainar, Pilař a jiní, kteří prohlásili, že přijedou opět. Zveme vás, abyste i vy letos přijeli na letní konferenci v letním táboře Řadově u Brandýsa nad Orlicí ve dnech 27. června až 11. července. Prožijete krásné 2 týdny uprostřed lesů přímo u řeky a v přátelských diskusích vyhraníte své názory… Záznamy na přihlášky vyřizuje od 1. dubna kol. B. Dráb. Praha IV. Na Valech 278. – Etické hnutí čsl. studentstva. Ústřední téma konferece Řadov 1937 – Časové a nadčasové.“
Pokud jsem se před časem ptal mé třiadevadesátileté matky, o nějakých vzrušenějších výpadech nevěděla: „Samozřejmě, že jsme se tam přeli o spoustu věcí, diskutovali, ale o nějakou agresi tam nešlo. I ti největší odpůrci se spolu bavili jako kamarádi. My, mladí, jsme vzhlíželi k organizátorům tábora a pánům redaktorům Studentského časopisu, jako byl básník Hanuš Bonn, který později tragicky zahynul v koncentračním táboře, nebo bratři Valentové. Pro mne to byly krásné dny u Orlice. Tenkrát jsem měla čtrnáct dní po operaci slepého střeva v trutnovské nemocnici, dokonce mě naši nechtěli do Řadova ani pustit. Den pobytu tam stál nějakých 12 korun, to bylo na naši rodinu dost. Ale vytrucovala jsem si to.“
Na táboře vznikala trvalá přátelství, i když pozdější režimy některé z účastníků donutily k emigraci a následně jejich kamarády k zřeknutí se bývalých přátel. Tak se stalo i Josefu Kainarovi a Ivanu Blatnému, jak v prvním případě dokazuje upřímné blahopřání k ranému Blatného publikačnímu úspěchu:
Drahý příteli! Až teď se mi dostal do rukou S. Č. a konstatuji se zadostiučiněním, že konečně přetrhls „řadu úspěchů" chvalně známé kolegyně Vrbové. Srdečně nenávidím tu dívku i s jejími básněmi, s růžovoučkými umrlečky v skleněných rakvičkách, a potom, Ty jsi tak blízký mému srdci, (přes všechny moje odpudivé fráze v mých dopisech), takže mám ukrutnou radost, a vidím se nucena se dnes od podlahy nalíznout. Koňakem. (Považ, čtvrt roku jím zeleninu, piji kyšku a jiné rozbředliny.) Doufám, že nebudeš mít nic proti tomu, když Ti v duchu potřesu rukou a když Ti budu při pití ujídat z krajíčku Tvého uspokojeni. Neboť doufám, že nejsi pyšný.
(Ivan Blatný, Texty a dokumenty 1930-1948, Atlantis 1999, s. 215)
Na řadovské kamarády vzpomíná také Jiřina Hauková, členka Skupiny 42, když odpovídá na otázku, jak se v roce 1937 seznámila na letním táboře hned s třemi básníky - Kainarem, Blatným a Pilařem:
„Žili jsme tam v takových dřevěných domcích a ti tři bydleli u Orlice hned dole. A věčně byli opilí. Ale Kainara jsem znala už z přerovského gymnázia. On se pak odstěhoval, měl nějakou lásku, postřelil se, ale nic z toho nebylo. Jezdil pak za mnou do Přerova, taky jsme si psali.“ (Jiří Rulf, Báseň z temné komory, Reflex, 2000, č. 2)
Při jisté spekulaci by se mohl zárodek Skupiny 42 zařadit do dřevěných domků řadovského tábora. Jiřina Hauková, Páter Braito, Kamil Lhoták, Josef Kainar, Ivan Blatný a zřejmě i Jiří Orten a další. Pokud opustíme oblast labilních konstrukcí, můžeme se vrátit opět k vzpomínkám mé matky Antonie Zelené-Žirovnické: „Především děvčata se chvílemi stranila referenta pátera Silvestra Braito, ne však pro církevní nebo filosofické názory, ale z důvodů klidného oběda. Páter se totiž pořád smál. A jak byl dobře živený, tak tím břichem vždycky rozhýbal stůl, a to se třeba polévka vůbec nedala jíst, spíš hned po nalití vyždímat z utěrky do kbelíku.“ I tato vzpomínka svědčí o příjemné atmosféře setkání.
Zajímavou skutečností i dnes zůstává, že ony dřevěné domky, na které vzpomíná Jiřina Hauková (a jsou patrné i na dobových fotografiích), ve stráních nad Řadovem stále existují, i když asi od 30. let vícekrát obnovované. Jejich charakter však přetrvává. Jako pomníček více než desetiletého setkávání mladých umělců předmnichovské republiky.
Autor: LUBOŠ ZELENÝ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |