Dočetl jsem v poslední době zajímavou knihu Martina Vopěnky (1963) - (Práh 2003) Konec zákona Zlo zvítězilo a lidé ctí desatero zvráceností. Občas je to i pro mne hodně drsné čtení. Ale cožpak je to v nynějším našem životě jiné?
Z pohyblivých obrázků se na naše hlavy denně lijí pomyje neštěstí, vodopády loupežných přepadení, smrtelných karambolů. Paparazzi slintají za objektivy svých fotoaparátů nad lidskými mrtvolami, nad potoky lidské krve, nad oddělenými částmi lidského těla, jako by se život odvíjel na prosektuře. Vetřelci do soukromí z nás vyrábějí pomatené figurky s vyprázdněnými mozky. Zhrubla dokonce mluva něžného pohlaví a dětí, četným zůstávají vajgly přilepené na rtu. Politici už dávno uklouzli na kluzkých parketách, když se jim nedostává protismykových podrážek. V ničem se neliší od jiných, i oni mají ve tvářích napsáno, že číst se ani jim už nevyplácí.
Zlo přehlušilo radost, pocity štěstí, chytráctví překřičelo rozvahu. Ale ani to přehlušené již není tím, čím bylo. Cožpak občas se jenom radovat v odcizeném postavení z dobře umístěného míče nebo puku do branky v koridách plných řevu, je nějakým štěstím?
Někdy se bojím, že začínám být stejný! Čím to je? Možná, tím, že roky přibývají a je to se mnou úplně navlas stejné, co konečně psal dávno Jiří Voskovec Janu Werichovi: „Jsi věkem, kdy na Tebe mladí serou nebo si Tě považujou!“
Cožpak to není nakonec krásné a radostné?
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |