Jaroslav Váňa: 75
Ve starém Římě se říkalo „primum vivere, deinde philosophari“, což byla rada „napřed žít a až pak filozofovat“. Bylo to rčení tak běžné, že se dodnes neví, kdo s ním přišel první; a má to doposud i univerzální platnost; i mezi spisovateli jsou na tom obvykle mnohem lépe ti, kteří umí „primum vivere, deinde scribere“, tedy napřed žít a až po vlastních zkušenostech o životě psát. Pravda, jsou i výjimky, básnické jasnozření je zázračné, Neruda nemusel do vesmíru, aby napsal Kosmické písně, ale výjimky potvrzují pravidlo.
Dosti přísloví! Jaroslav Váňa, původně technik ve strojařských závodech v Uničově a ve Šternberku, od mládí přitahován Múzami, využil možnosti vystudovat v Olomouci filozofickou fakultu; to už mu bylo jednačtyřicet, brzy na to se přizdobil také doktorským titulem, řídil olomoucké Krajské vlastivědné muzeum a činil se. To on objevil dnes celonárodně populárního inzitního malíře Libora Vojkůvku, to právě on poosmělil k tvůrčí práci kdekoho ze svého okolí. Potkávám se s ním méně často, než bych chtěl, ale téměř vždy mě seznámí s někým, kdo také píše, maluje, muzicíruje.
Jestli kdo se až příkladně řídí starořímským moudrem přede vším ostatním žít, je to právě člen Unie spisovatelů, narozený 4/10 1937 na Slovensku (v Povážské Bystrici), vrostlý však do moravské Hané, její kultury, zdomácnělý na jejím okraji ve „hvězdném městě“ Šternberku. V něm žije už od r. 1948, z něho dojížděl za prací jak do Uničova, tak do Olomouce, a do něho se vracel večer k lidem, s nimiž se sblížil či přesněji: sžil ve městě, v němž zakotvil; v němž se našel.
Až do roku 1990, kdy obhájil práci Výtvarné umění a ekologická výchova na brněnské Masarykově univerzitě, stal se CSc. a skončil jako ředitel muzea, patřil výtvarnému umění. V katalogu knižních publikací olomoucké vědecké knihovny zeje mezi roky 1987 (úvodní stať k „výběru z díla“ A. Berana) a 2000 mezera, ale zato od toho roku tam je 18 (!) položek: próza povídková i rozsáhlejší, verše, monografie, studie, ale i edice. A jak dokládají například snímky v jeho Listí na vodě, Váňa je i vidoucí fotograf. A to vše inspirováno městem, které se v názvu objevuje přímo jen jedinkrát (Šternberská studna, 2002), ale se svým širším hanáckým zázemím (sbírka Racek na Hané) je Váňovou studnicí nedobernou. Povídky od Sitky (2010), jedna z jeho knih nejlepších, a sbírka veršů Jizvy od hvězdné hory (rovněž 2010) ukazují ke Šternberku každému, kdo si jméno města přeloží a ví, že Šternberkem protéká říčka Sitka; kdo však ví i to, že na Moravě znamenají jména Kroměříž, Opava nebo právě Šternberk totéž co v Praze Bohnice, nezapochybuje, že Váňa vytěžil ze své hlubiny bezpečnosti i povídky ze světa duševně chorých Paralelní svět (2003).
A jeho Šternberk jsou vody, louky, pole, domy, ulice, náměstí a hlavně lidé, které si objevuje, s nimiž se raduje i truchlí, s nimiž hrával a možná dosud hraje v kapele, s nimiž zpívá i popíjí. Něco málo mi o tom tu a tam řekl, ale všecko to jsem vyčetl z jeho knížek, ze Smutku psích očí (2000), ze Křtu vínem (2002) i Milého promile (2008) a z Přelízek (2004) i Listí na vodě (2005) a neskličujících Nekrologů (2009) atd. Váňa miluje dobrou míru a srozumění. Není v něm zavilosti, ačkoli si ústrků a podrazů užil dost. Dokázal už mnohokrát, co jiní ne a ne: dovede si vážit i lidí jiného pohledu na svět, pokud něco dobře umí, a taky pro ně, případně pro jejich památku nemálo už udělal. Tu mám na mysli třeba jeho knižní edice překladů i původní tvorby Josefa Sedláka.
Když k tomu připočtu Váňovu všudypřítomnost v kulturním životě Šternberku, jeho publicistiku ve Šternberských listech, jeho podíl na Šternberské čítance pro lid obecný (2007), jeho pořady ve šternberské knihovně a jeho referování (v Lípě i v Obrysu-Kmeni) o tom, čím a jak jeho hvězdné město žije, je přirozené, že si ho toto město váží a jiná města že mohou Šternberku takovou agilní osobnost jen závidět. Měl a má „přátel na život, na smrt i na skleničku“ plno mezi malíři, lékaři, rybáři atd. (a to diskrétně nepíšu o ženách) víc než většina z nás. A to je to, „na čem záleží“, řečeno názvem jedné jeho portrétní povídky o hospodském, milovníku dobrého jídla a nápojů, zvaném Skalňas. O něm Listí na vodě praví: „Byl to především rybář s nadregionálním dosahem svých prutů“. Nenapsal to Váňa vlastně o sobě? Neboť přece stále platí první verše Kunderova Člověka zahrady širé: „Ať už zpívá o čem zpívá, sebe básník zpívá…“
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |