Jaroslav Váňa, člen Unie českých spisovatelů, 4. října oslavil 75. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
Od Památníku národního písemnictví obdržel medaili Za rozvoj literární kultury a od Města Šternberk diplom Za trvalý přínos k literatuře regionu (v roce 2007). Od té doby vydal další čtyři publikace. Tu letošní, kterou nazval Anamnéza štětcem, věnoval třem významným malířům šternberského mikroregionu (P. Brogowski, E. Staněk a L. Vojkůvka). Čtenáře zaujme tím, že v ní autor skloubil životopisná data umělců s laskavým světem fabulace. Vydal ji vlastním nákladem, s přispěním přátel, u příležitosti svých pětasedmdesátých narozenin. Jaroslav Váňa zdaleka nehodlá svou literární tvorbu ukončit. Naopak, k pětadvaceti doposud vydaným titulům má již nyní připravené další dva.
Čím bys vysvětlil, že ti region, ke kterému se ve své tvorbě stále vracíš, tak přirostl k srdci?
Je to dáno tím, že leží na rozhraní rovinaté Hané, která mi nahrazuje moře, a Nízkého Jeseníku, k jehož vrcholům nostalgicky vzhlížím, protože vím, že se je opakovaně již nepokusím zdolat. Kam nemohu vkročit, tam posílám fikci. Takovou možnost mi dává jen literatura. Co jiného?
Jsem průměrný fabulátor, proto se snažím do literárního díla vždy umístit faktického stvořitele děje. Jde o moje přátele, lidi, kteří určitě stojí za pozornost.
Netoužíš po objevování vzdálenějšího světa?
Ne. Jeden život je příliš krátký a na to, abych mohl věrohodně popsat vše, co jsem prožil, spatřil, o čem jsem snil, je ho opravdu trochu málo. Nestačilo by mi ani dalších sto let života. Pokusil bych se toho stihnout víc, ale jak to dokázat ve světě, v kterém si musíte svou vlastní práci platit? Takže limitem není moje pohodlnost, ale diskutabilní kulturní politika země, kterou mám přes to všechno rád.
Nemáš občas pocit, že to martyrium ukončíš? Nemáš toho již dost?
Ano. To se mi zdá s každou právě vydanou knihou. Pak ale přijde další zajímavý nápad, nejčastěji nad ránem. Nabídne mi účast na dobrodružství, kterým tvorba bezpochyby je. V tom okamžiku předčasně vstanu, začnu se o neotřelé téma zajímat a zapomenu na ekonomiku. Sednu si uprostřed své několikatisícisvazkové knihovny, začnu vytrvale psát a objevovat situace, kterých jsem si až doposud nevšímal. Pokouším se brzdit teprve tehdy, když se přiblížím ke straně sto. Pak zvažuji únosnost grafické úpravy a dostanu se opět k ekonomice. Z různých výzkumů již vím, že současný čtenář na tlustospisy nemá ani čas, ani náladu.
Často se opíráš o svět umění. Můžeš nám vysvětlit, proč tomu tak je?
Protože jsem v něm žil. Třicet let jsem hrával na trumpetu. Dvacet let jsem se zabýval teorií výtvarného umění. Taková angažovanost zanechá v každém hlubokou stopu. Byla to krásná léta, na která nelze zapomenout. A na lidi, kteří s tím vším byli spojeni, již vůbec ne. Píši o nich též proto, že je mi jich líto, i když oni sami to tak necítí. Kdyby mnozí z nich žili v teritoriálně významnějších oblastech, kdyby o nich měl kdo psát kritiky, točit filmové medailony, kdyby měli stejné možnosti jako ti, co jsou označováni za celebrity, i když je to mnohdy diskutabilní, byli by známí v celé České republice. Protože však takové možnosti nemají a mít nebudou, „odsuzuji“ je svou literaturou k nezasloužené bezvýznamnosti. Kolik takových se prostým přestěhováním z takzvaného venkova do Prahy stalo významnými a všeobecně známými? Mám je jmenovat?
Jak často se s těmito pocity musíš vypořádávat?
Vždy, když se pustím do psaní nové knihy. Občas mám strach, že jsem o tom již psal. Potlačím ho, v životě se též mnohé opakuje, a přesto je to náš, vždy nový život. Často taková úzkost, která se vždy vrací, udělá ze spisovatele samotáře odsouzeného k uvěznění do jeho vlastního díla. A nakonec může podlehnout i pozitivnímu a zdravému egocentrismu. Ten se pak stává hnací jednotkou dalších literárních aktivit, vítězných i prohraných.
Můžeš něco prozradit o dalších knihách, které připravuješ k vydání?
Boršč je o životě a doposud nevyjasněné smrti žokeje, ruského imigranta, nejstaršího vítěze Velké pardubické (59 let) Vladimíra Hejmovského, o životě viděném očima syna Igora a jeho fiktivního oponenta a průvodce.
Novela, nazvaná Apoštol fikce, je o poslání neprofesionálního „učitele“ malby, jeho filozofických názorech, významu svobody a hledačství talentu, zejména však o odvaze setrvat na postojích, které z nás dělají jedinečné osobnosti. Zasvěcení poznají Libora Vojkůvku.
A co politika?
Navždy levý, stejně jako v psaní „inzitní“ poezie, jenže v jiném významu toho slova. Mám dojem, že Šalda, vycházeje z dávné řecké kultury, řekl: „Čím méně bytosti, tím více moci.“ Já, vystudovaný teoretik kultury, bych to upravil asi takto: Čím více politiky, tím méně kultury a kulturnosti.
Hovořil Jiří Marek
JAROSLAV VÁŇA
Proč mám rád naivní umění
V malířské formě jsem se s ním setkal poměrně dávno. Jména jako Ludmila Procházková (nar. 1903 v Heršpicích u Slavkova), Václav Beránek (1915 Bezděkov), Josef Hlinomaz (1914 Příbram), Alois Beneš (1903 Otínoves), Josef Kotrba (1896), v současné době Libor Vojkůvka, Karel Gott a mnozí další, ve světě uznávaní Henri Rousseau, Kamille Bomloise, a tak až do nekonečna, mne vždy svým čarováním s realitou ztvárněnou štětcem okouzlovali.
Tento druh umění, který odmítá cokoli předstírat, který je výpovědí čistého a bezelstného srdce, který žije ve svém vlastním světě, má čarovné kouzlo emotivní čistoty a až dětské důvěry v dobu, kterou bezprostředně prožívá. Tradiční, klasická malba, úzce vázaná na zákon perspektivy, naivním malířům přílišné starosti nedělá. Obzvláště důležitou složkou se stává naivní (či insitní) umění v současné době, v které se mnozí umělci snaží hledat rovnováhu mezi trhem preferovaným racionálním tlakem a odvěkým posláním umění: pěstovat nekonečnou důvěru, přirozenou krásu a hodnotu života. Okouzluje mne i proto, že snahou těchto umělců trvale zůstává převést své pozitivní myšlení na nás, na diváky, čtenáře či posluchače.
Doposud jsem se nesetkal s nikým, u koho by nahlédnutí do světa naivity nevyvolalo úsměv. Je jednoduché, nekomplikované, přehledné, prosté, plné lidského citu a hřeje lidovostí, stejně jako právě taková poezie, které je dnes strašně málo.
V roce 2001 jsem vlastním nákladem vydal soubor juvenilní milostné poezie, který jsem příznačně (snad i jako nápovědu pro čtenáře a případné kritiky) nazval Štěstí v naivitě. Následovaly sbírky I vrány zpívají (2008), Jizvy hvězdné hory (2010) a Racek na Hané (2011). Ve všech sbírkách jsem v závěrečných epilozích opatrně, bez přílišné snahy o vlastní sebeurčení upozorňoval, že si „nečiním nárok na výsadu být vzorem či souputníkem ve světě vážné poezie“. Vyslovil jsem přesvědčení, že „svoboda nespoutaného ducha se má vyjádřit jakoukoli formou sdělení“, naivní nevyjímaje.
Potěšilo mne, že si této mé snahy povšimnul mág psaného literárního slova Milan Blahynka, který ve své recenzi ke knize Anamnéza štětcem uvedl: „Jaroslav Váňa napsal knihu o svých přátelích, naivních malířích ze Šternberka (Brogowski, Staněk, Vojkůvka), mezitím co on sám se dává inspirovat k veršům, též často insitním. Je tak svému městu, kde hledá a nalézá lidi ´s velkým srdcem´, stále víc ke cti.“
Autor: JAROSLAV VÁŇA, JIŘÍ MAREK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |