JAROSLAV VRCHLICKÝ
Tak to bývá
Vždy po dnech štěstí, radosti a klidu
zas přijde den, kdy poznáme svou bídu.
Ji dvakrát cítíme po době štěstí
a ptáme se: Zda možná to vše snésti?
A ptáme se: Lze uvěřiti zase,
až vrátí se nám blaho v plném jase?
Je zříme ve všem, v plání růže rudé,
co ono kvítkem sedmikrásy bude,
též rudé, ale na okrajích pouze,
jak oko zrudlé pláčem v marné touze.
A možná dost, že nebude ni toho.
Snad na osudu chtěli jsme tak mnoho!
Být svým
Být svým! To jádro všeho,
to moudrost nejvyšší,
od lauru sahá dolů
až k cypřiši.
Být svým a nepovolit
a na svém vždycky stát,
když kolem vše se bortí,
se v klidu smát.
A vidět, jak vše splývá
na přelud, hračku, dým –
že pevné jen, co zbývá:
být vždycky svým!
Letošního 9. září uplynulo rovných sto let od smrti Jaroslava Vrchlického (vl. jménem Emila Frídy, 1853-1912), „jedinečné u nás síly tvůrčí, českého básníka největšího rozpětí perutí“, jak jej kdysi zhodnotil F. X. Šalda. Vrchlický byl nejenom renomovaným básníkem, ale i prozaikem, překladatelem a autorem dramat, z nichž snad po dnes nejznámější je Noc na Karlštejně. Téměř zapomenuto zůstává, že byl vůbec prvním českým autorem, navrženým na Nobelovu cenu, a to hned dvakrát, v l. 1904 a 1911.
ROMAN ROPS
Dejte vejce malovaný
nedáte-li malovaný dejte aspoň bílý
nedáte-li bílý dejte třeba maso
nedáte-li maso tedy dejte práci
nemáte-li práci
tak aspoň dejte pokoj nebo
nebo
Praga magica
z popelnic se ztrácejí odpadky
v duchu moderního magického realismu
po kouskách svrchu
zatímco kolem nich probleskují
stále hustěji
šedé průsvitné mátohy
siluety
bývalých
lidí
siluety které smrdí
skoro
jako dutiny
mlčících úst
tak vy chcete vidět Zlatou Prahu?
nahou jako plakát v kriminále
kradou se i odpadky z popelnic
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |