Ve své náramně čtivé knížce VŠECKO BYLO TROCHU JINAK (Optis Ústí nad Orlicí, kde si titulu právem považují, vydali ho jako už třístou, tedy jubilejní publikaci) se Milan Hrala několikrát dost důrazně distancuje od memoárů, které „jsou vždycky subjektivní, jinak by to nebyly memoáry“, zatímco on si předsevzal vyprávět historky „alespoň trochu zábavné“, které ovšem loví - kde jinde – než ve své subjektivní paměti. Ale tím nebudiž řečeno, že jsou to paměti zvlášť obmyslně, mazaně (a z kdovíjakých důvodů!) zapírající žánr. Skutečně to nejsou Paměti, od většiny memoárové spisby se ta kniha liší v tom, že se vyprávěním o současnících a o době nežene za zjednáním ještě větší slávy, než se autorovi dostalo nebo mu byla skutečně nebo domněle upírána. Jak to známe z memoárů zejména herců i opravdu skvělých, vždy však slávou nedosycených, ale také různých lidiček, kteří měli všecka možná jiná povolání, ale stále si na někoho a na něco hráli.
Milanu Hralovi, emeritnímu profesoru rusistiky na filozofické fakultě Karlovy univerzity, daří se vyprávět o své rodině a rodném Humpolci, středoškolských spolužácích a o fakultě, na níž studoval a pak působil, tak jako málokomu, prost sebestřednosti, téměř vždy se smyslem pro směšnost ve všelikém pachtění odborném, vědeckém i kariérním, přitom s laskavým nadhledem, ohleduplností a se smyslem pro lidské slabosti, tedy s tím, co snad nikdy nebylo v kurzu, ale co se dnes už téměř vůbec nenosí.
A protože mnozí jeho spoluobčané, spolužáci a ovšem kolegové z metropolitní univerzity jsou známá jména, osobnosti, ba tu a tam i takzvané celebrity, čtenář si přichází snad na každé stránce na své a baví se nejen tím, co se o nich obecně neví, co se jim také přiházelo a jak na to reagovali, ale i tím, jak se jemu, ať jenom z doslechu, ať ze styku s nimi jevili jinak. Nejenom „všecko bylo trochu jinak“, ale především všichni byli – někdy i víc než trochu – jiní, než se zdálo nebo traduje.
Všecko bylo a je trochu jinak i ve společenských proměnách a podmínkách k životu (skvostné stránky o tom, jak třeba privatizace trhu s byty zatočila s iluzemi do ní skládanými), ale naštěstí je tu humor, humor nikoli dávající na chvíli zapomenout na to, co nás sužuje, ale humor ironicky náhle objevující, poznání přinášející, i když si umínil jen bavit. Kdo nevěří, ať si přečte předposlední kapitolu O Litevských karaimech a estonské Kundě, o výpravě za ní a co se z ní vyklubalo. Vědoucí humor je i na zadní desce kartonované knihy: tam kniha Všecko bylo trochu jinak věští: Všecko bude trochu jinak. Kdyby byla ještě nějaká třetí deska, asi by se na ní skvělo: Všecko bude hodně jinak.
Všecko bylo a je jinak ovšem i na knižním trhu. Hralovu knihu jsem nezahlédl na knihkupeckých pultech v Olomouci, v Brně, v Praze ani v Ostravě. Že by tam byla už rozebraná a nedoobjednaná? Soudě podle jiných podobných případů, jež jsem si ověřil, vítězné tažení zpět k feudalismu nezáleží jen v restituční restauraci majetkových poměrů, ale také v rozbíjení celonárodní kultury na kulturu místní a regionální. Takže mnoho knih vycházejících v blahodárně kulturně decentralizované zemi se přes hranice jednotlivých panství prostě nedostane. Být knihkupec v univerzitním městě (a že těch měst už se pyšnících univerzitou už u nás je!), objednal bych si dvacet třicet kusů a udělal jim velkou reklamu, že si tam každý najde postavy a příhody přímo ze života: copak to snad chodí na menších vysokých učilištích jinak než na staroslavném učení Karlovu?
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |