Antonína Přidala si musíme všimnout i přes to, že v mnoha otázkách s námi nesouzní. Avšak snad všechno, co napíše, je zajímavé, čtivé a stojí za povšimnutí. To je případ i jeho knihy POTULKY KNIHAMI A ČASEM z brněnského nakladatelství Berrister et Principal (2011, str. 288/.
Knižní vydání Přidalových textů navazuje na jeho publicistickou činnost v Českém rozhlase, takže se snad dá říci, že již Přidalovy texty „odvysílané“ měly své posluchače a nyní tedy mají i své čtenáře. Nemusí se nám všechno, co Přidal píše, líbit, ostatně nikde nezastírá, že je překladatelem ze západních literatur, v knize se jen letmo mihne třeba náš Vladislav Vančura, a to ještě nikoli jako Vančura Fučíkův, z Reportáže.
Přidalova kniha je z rodu knih stále u nás známých a oblíbených autorů: Zaorálka, Eisnera, Laciny, je poznamenaná - což nevadí a svým způsobem působí i objevně - autorovým „moravismem“. Tím myslím především Přidalovu zálibu v moravských rčeních, nářečích a především ve Františku Bartošovi, kterého vlastně pro českého čtenáře znovu objevuje. V knize jistě najdeme i partie slabší, ale některé převyšují běžnou úroveň Přidalova poselství. Tím mám na mysli zvláště Přidalovo „objevitelství“ autorů a jejich díla, které již bylo bezmála zapomenuto: vedle Bartoše je to J. Kostomlatský, dále rabín Berkowitz, a s ním spojený i Isaac Bashevis Singer, z našich autorů pak zejména František Sušil. V knize jsou kapitoly, které čtenář prostě nemůže přeskočit a dostane se mu zjevného poučení, jako třeba v kapitolách Nálezy z pekla či pojednání o vojančení na italské frontě za Velké války. Přitom Přidal ani nepoučuje, ani nementoruje, jeho slova plynou jaksi sama od sebe až k vyústění, například k závěru o také dnes již skoro zapomenutém moravském básníku Klementu Bochořákovi, podle Přidalovy charakteristiky „básníka tichého a pokorného, že než v roce 1981 zemřel, podobal se nejskromnějšímu mnichovi“. Přidal se s Bochořákem rozloučil básní Neděli (str. 282).
Avšak to není všechno, co jeho kniha přináší. Přidal si totiž dovede všímat detailů a uměleckých projevů zasunutých někdy skoro až na sám okraj literatury a vždy o nich dovede napsat něco podstatného. To je případ jeho výkladů zdánlivě kostrbatých rčení, zamyšlení nad světem karikatur, nad rozením dětí v Číně, nad dopisy a zážitky z vojenské služby, nad jazykovými hříčkami apod.
Přidalův význam spočívá dále v tom, že se dovede dívat na jevy a věci zdánlivě všední a běžné a dokáže právě odtud jaksi vydestilovat mnoho poetického. To potvrdí každý čtenář jeho knih, které se s úspěchem uvedly na našem trhu jako překlady. Příkladem tu budiž dílo, které má Přidal zřejmě obzvlášť v oblibě: Pan Kaplan má stále třídu rád, ale i díla jiných autorů, jako jsou G. K. Chesterton, David Lodge či John Updike.
Autor: JOSEF BÍLEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |