Vojtíškovi příslušný světec vlastnil nejméně dvě hlavy – jedna je pohřbena v Polsku, druhá v Čechách. Pravda, musel toho hodně vymyslet, ale kolik hlav, kolik rukou a ostatních údů musí mít Vojtěch příjmením Kolařík!
Když se představuje, zejména nedomykavým dámám, nabízí jim jednoduchou mnemotechnickou pomůcku: „Jsem Kolařík, malý Kolář.“
Koláři patřili k nejžádanějším řemeslníkům zejména od té doby, kdy člověk, chtěje napodobit nohu, vynalezl kolo. Tuto nanejvýš pravděpodobnou posloupnost nejdůležitějšího lidského vynálezu načrtl otec moderní poezie Guillaume Apollinaire.
Možná namítnete, že důležitější než vynález kola byl a je vynález peněz, jenže Vojta Kolařík je k nezaplacení.
Kolář má v popisu práce hrubé dílo, jak vysvítá například z cukrářského úsloví „dort velkej jak kolo vod vozu“. Kolaříci svými jemnými prsty realizují nejfantastičtější výmysly malých šedých buněk mozkových. A tak zatímco pro slavného Hýtova brášku Batula byl přepychový kočár pátým kolem od vozu, bombardoval svého nastávajícího strýčka obsedantní žádostí: „Já ci vidět točit tolečta!“
Ano, kola osudu nás drtí, ale něžná kolečka hodinek zpomalují čas. Mezi filigránskými zoubky, v mrtvých polohách, převalují kousíčky bezčasí, zárodky věčnosti. A kousíček ke kousíčku a je tu nesmrtelnost!
Název dnešní výstavy naznačuje, jako by Vojtěch rozlišoval člověka od lidí. I v této síni jsme se shromáždili coby lidé, ale přitom jsme tu každý sám za svého člověka.
Blbec je smrtelný, blbost nesmrtelná. Planeta je zalidněna přebytkem hloupých, hluchých a slepých. Ale kdo má oči k vidění, měl by si je alespoň protřít.
Jak by se asi cítil tvůrce Věstonické Venuše, kdyby viděl, jak mu plnoštíhlou milenku osahávají lačné pohledy potomků, kladoucích jedinou otázku: „Kvanto košta?“
Jak bylo Mojžíšovi, když sestoupil z posvátné hory do profánního obludária a načapal soukmenovce obluzené jedinou myšlenkou: „Kolik nadojí zlaté tele“?
Malíř, malý velký kolář, každému nabízí, ale nevnucuje svůj sen. To jen šarlatáni z billboardů házejí flaksy stádu jednodenních voličů a přepisovači přírody pašují klonované banány do pavilonu pokusných opic.
Krása, poznání, porozumění, stejně jako hrdinství, nejsou povinné. Máme na vybranou, zda žíznit, nebo pít, a když pít, zda vodu ze studánky s prahorním rodokmenem, anebo splašky s falešným kolkem.
Ejhle tvůrce Venuší Léta Páně 2012, ejhle čtvrtohorní studnař, ejhle člověk, ecce homo Kolařík!
(z vernisáže výstavy Vojtěch Kolaříka Lidé a člověk v Galerii A & A v Praze)
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |