Polštářová škola
Nemám ji. Ani první třídu, ani nultý ročník. Nikdy jsem neměla jiná okna, nežli ta do dvora. Ale bylo pěkné těmi okny do dvora pozorovat hemžení metařů a košťat, dívat se na pítko, ke kterému chodili koně pít. Obhlédnu odtud střechy – až k domu pana Luně, který se také myslím podepsal pod petici, aby nám dvůr nezastavěli moderním domem. Z Varšavské ulice ho zdobí koňská hlava. Od doby, co metaři sbalili košťata a vozíky, se nic nedozvím, mohu tak podat zprávu o množství holubů na střechách.
To přítel měl štěstí. Jeho maminka mi řekla: „Jé, ten byl malinkej, dvě kila třicet, a těžko se dral na svět…“ Ale už tehdy žil oknem. Babička dopoledne vařila a děcko hlásilo: „Jde paní Šafránková, nese tašku, pruhovanou, teď zahne k benzínce, a támhle vede kolo pán, jé, někdo frčí na pionýru k restauraci, babičko, co tam bude dělat, začíná pršet…“ A lidé chodili sem a tam, dělali „kuk“ na chlapce, básníka, kterého znali z tříkolky, z lavičky v nedalekém parku. Lidé i děti vyložení v oknech mizí. Není čas, a koho zajímá, kdo kam jde, co nese, s kým mluví, co má na sobě, není mu špatně, že se tak kymácí, a co jeho dcera, pořídila na úřadě ve městě…
Proč také. Můžeme si skejpovat, mobil nám začne promítat film s těmi nejbližšími, kdykoliv, kdekoliv. Na takovém mobilu, když vyťukáš Máchova 15, objeví se náš dům a v jednom z oken rozmazaný stín – paní Neméthová. Jásáme: „Tuhle znám, bydlí hned za lítačkama!“ Také nám mobil ukáže kudy kam, za jak dlouho tam jsme autem, kolik kilometrů ujedeme z Prahy do Říma, nebo ulici Krále Jiřího v Jeruzalémě, kde jsem jednou našla výlohu lékárny plnou citátů. A štěstí, že jsem si ji musela vyšlápnout, abych zjistila: krám zůstal, lékárník se odstěhoval.
Jehla
Teta bere do ruky sametový jehelníček, který je pokrytý skleněnými hlavičkami špendlíků. Byly modré, zelené, fialové, žluté… A pak se snaží trefit do ouška, sliní nit, ta se napřimuje, teta jde k oknu, postrkuje si brýle: „Zkus to ty!“ Představila jsem si nit jako dravou rybu. Ráda jsem navlékala a dívala se, jak teta zašívá roztrhané tepláky a stává se součástí bodláků, kmenu jabloně, ostrých kamenů v řece Kamenici, zápasů na zahradě, trní… Ráda jsem seděla na gauči a dívala se na její ruce, které uměly opravdu všechno. Tenkrát mi připadaly velké, s měkkými paličkami na koncích prstů. A jehla se v nich zmítala. Za okny pršelo do strání, z kterých se po dešti začala vypařovat vůně. To mi pak děda otevřel dveře: „Běž!“ A já jsem běžela kopřivami, pod nohama mi skřípal písek cest smíchaný s omletými sklíčky, běžela jsem kolem skleněných tyčí, které se válely před hutí na dřevité vlně…A když jsem se vracela, a když slunce sešívalo oblohu, děda stál ještě na prahu.
Autor: EVA FRANTINOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |