Fred Reed vzpomíná na dobu, kdy rodiče ani úřady děcka tolik nerozmazlovali:
„Když jsem byl malý kluk, dávno, dávno již tomu, dřív než začal čas, nebo dřív než by byl měl začít, nebo než kdokoli začal přemýšlet o tom, proč by měl začít, nebo k čemu by to mohlo být dobré, žil jsem na venkově, v okrese King George ve Virginii. Okres začínal na řece Potomacu a byl z většiny lesnatý. Nějakých tři čtvrtě míle široké území Dahlgren Naval Proving Ground, na němž žila má rodina, se svažovalo k říčce Machodoc Creek. Tehdy bylo všechno volnější.
Když jsem chtěl jít střílet, hodil jsem svoji pušku, hezkou desetirannou dvaadvacítku Marlinku (ráže 5,6 mm; pozn. překl.) na rameno a vyšel předními vraty. Za vraty jsem si ve vesnickém obchodě koupil pár krabic nábojů long rifle, aniž by se mě někdo na něco ptal, a venku jsme s mým spoluspiklencem Rustym šli na nějaké pole či mokřinu sestřelovat plechovky od piva. Kdyby to nějaké patnáctileté děcko zkusilo dnes, vyrazí šestičlenný roj vozů a četa SWAT (Jednotka speciální výzbroje a taktiky; pozn. překl.) s ječícími sirénami, rodiče dětí budou uvězněni, obchod uzavřen a jeho majitelé vrženi do vazby a děcka budou vystavena nucenému psychiatrickému vyšetření. Časy se mění.
Když jsme v King George chtěli jít s kamarádem plavat, mohli jsme jít do přístaviště, které bylo k veřejnému užívání, a skočit do vody. Ve dne i v noci. Téměř nikdy u toho nebyl nikdo další, určitě ne žádný záchranář. Nebo jsme mohli vzít kánoi, koupenou za peníze z roznášky novin, a pádlovat nocí po vodě a těšit se z toho, že jsme mladí a volní a můžeme naskočit a někam se plavit. Nikdo si o tom nic nemyslel. Bylo to něco, co děti dělají.
Dnes je všude zakázané plavit se bez dozoru. Ještě horší je plavit se v noci, stovky yardů od břehu. V kánoi bez plavebního vybavení schváleného pobřežní stráží. Žádný dospělý dozor? Nemožné v těchto přezabezpečených, až pomstychtivě maminkovských časech.
Neviděli jsme potřebu plavebního vybavení, protože plavební vybavení, to jsme byli my. Uměli jsme se plavit snadno a rychle, protože jsme to dělali věčně. Nemyslím, že bych byl znal někoho, kdo by se nebyl dokázal přeplavit přes Machodoc (záliv široký cca 1,5 km; pozn. překl.). Nikdo na nás nedohlížel. Nikdo si nemyslel, že bychom potřebovali dozor. A nepotřebovali jsme.
Když jsme chtěli lovit ryby, po čemž jsme toužili často, zkrátka jsme vzali prut a lovili. Většinou jsme chytili candáta, okouna a cejna, a občas divoce bojujícího úhoře. Dospělým to bylo jedno. Rybářský lístek jsme nepotřebovali. Ani pomoc jsme nepotřebovali. Čeho jsem si tenkrát nevšiml, ale vzpomínám si na to teď, nevypadalo to, že bychom byli nervózní z toho, že by nás někdo starší mohl kárat. Věděli jsme, že nebudou. Lovili jsme ryby. No a co.
Fungoval tak celý svět - nekontrolován, nehlídán, ponechán sám. V zimě nám rybník zamrzl silným ledem a padesát se nás po setmění vydalo na bruslích na protější břeh, bez dozoru. Bruslili tu dospělí, ale to byli bruslaři, ne mámy. A když jste chtěli zůstat tak dlouho, dokud jste nebyli na (obrovském) rybníku sami, bruslili jste rychle, s ledem pištícím pod břity, neúnavně, protože když je vám šestnáct a nevíte, co tohle slovo znamená, tak zůstanete. Bez dozoru.
Kluci měli auta. V kraji většinou liduprázdném jsme trávili nekonečné noci za volantem, jezdili jsme do Fredericksburgu, až do Might Mos v Hojosu, nebo jen tak nechávali míle za sebou, na větrných cestách lesy, sami, s přáteli, s našimi dívkami.
Vzpomínám, jak volní jsme byli. Solženicyn (není to shoda jmen, skutečně známý spisovatel Solženicyn; pozn. překl.) jednou žádal, abychom zastavili někde na opuštěné dálnici, vystoupil z auta a užasl, že nikdo neví, kdo on je, ani se o to nikdo nestaral. V King George tomu tak bylo. Parkovali jste se svou holkou nekonečné hodiny na nějaké slepé odbočce v lesích. Nikdo se neptal, kde jste byli nebo co jste dělali, nebo, urážlivěji, nedělali. Rodiče se nestarali, protože se starat nepotřebovali.
Když se ohlédnu zpátky, zdálo se to nedisciplinované. A bylo. V dnešním předozorovaném světě, s ozbrojenými nepřátelskými policajty, detektory kovů a policisty ve školách a zákonem nařízeným zastrašovacím vedením tříd a s povinným, nuceným užíváním antidepresiv jako Ritalin nebo Prozac (léky, kontroverzní pro vedlejší účinky, na něž v USA prokazatelně zemřelo několik mladých lidí; pozn. překl.), (tehdejší) King George působí, no dobrá, nebezpečně. Mám na mysli, jak můžete nechat děti běhat kolem, jak chtějí, s… s… puškami (eeeeeeeeeeeeeeeeeeh!) a pivem, a s neregistrovanými kánoemi bez dohledu starostlivého dospěláka, a…? Odpovědí samozřejmě je, že jsme na sebe dohlíželi sami. I když vlastně bez omezení. Vzpomínám, jak jsem ležel na střeše tátova kombíku a hledal brzdový pedál, protože mi nedošlo, že sjet dolů serpentinami Indiánského města, po cestě bez jakýchkoli náspů, nemusí být tak snadné, jak jsem si to naplánoval.
Ale jelikož jsme byli dětmi Jihu, my kluci jsme věděli, jak zacházet s puškami, a děvčata věděla, jak zacházet s námi, a i když byli venkovští kluci fyzicky silní, protože skutečně pracovali (nahlédněte do dějepisu), nebyli jsme na hlavu padlí. V rozsahu, v jakém je dospívající mládež ochotná být, jsme byli, soudím, šťastní. Jen jsme to nevěděli.
K neřádstvu, neštěstím, jaká vidíme dnes - děcka, jež zastřelí své spolužáky, údajné studenty, vyšinuté, závislé na metamfetaminu, sebevraždy, častá těhotenství - zkrátka nedocházelo. Proč? Proto (mám silné podezření), že jsme byli ponecháni peklu sami. Klukům bylo dovoleno, aby byli kluky, a děvčatům děvčaty. Vyrůstali jsme jako dříví v lese, jak nám nařizovala vrozená povaha, a tak jsme neměli anorexii či bulimii nebo neústupný plíživý strach, že coby kluci budeme nuceni se stát dívkou či hermafroditem nebo jiným kvítkem.
Nemůžu dost dobře mluvit za děvčata, vyjma toho, že byla normální, dobrosrdečná a báječná. Vím, že kluci potřebovali, tak jako rostliny potřebují sluníčko, projíždět na kánoích neznámé toky, plavat a jezdit na kole a závodit - bez dozoru dospělých. Na podzim jsme celé hodiny hrávali basketbal na jeden koš v místní tělocvičně - bez dozoru. Ti bystřejší z nás vášnivě četli. Někteří si oblíbili rádio nebo čítali fyziologické příručky. Ale potřebovali jsme fyzické úsilí, dobrodružství, volnost.
Měli jsme je. Následky? Naše hlavy byly správně přišroubované. Pravděpodobně jsme si dokonce mysleli, že svět se v tu chvíli zdá být dobrým místem. Ačkoli úplně celá vysoká škola měla snadný přístup ke střelným zbraním, nikdo nikdy nikoho nezastřelil. Taková myšlenka by nám bývala přišla šílená. V ojedinělých rvačkách se kluci mohli navzájem praštit do nosu. Vzít na někoho železnou páku? Kopnout druhého kluka do hlavy? Ani náhodou!
Výše uvedené rozlítí celou těžkopádnou tlupu terapeutů, psychologů-utěšitelů, poradců, feministek, pijáků džusu a ze zásady nejistých organizátorů na slunci se vyhřívajících skupin. Ale fungovalo to.“
Fred Reed pracoval jako dopisovatel pro Army Times, The Washingtonian, Soldier of Fortune, Federal Computer Week, a The Washington Times.
Jeho webová stránka je www.fredoneverything.net
Z měsíčníku ColdType Reader přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK
Autor: FRED REED
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |