Počátkem roku 1980 jsem se seznámil v pražském Jižním Městě s armádním generálem Karlem Klapálkem. Když jsem od něho dostal korespondenční lístek s jedinou větou: „Prověřil jsem si vás, čekám Vás!“, nelenil jsem. Pomáhal mi i můj starší syn Pavel, fandila nám celá rodina. O nové knize se v danou chvíli ještě nedalo ani uvažovat; podmínky nebyly k tomuto tématu příliš nakloněné. Připravili jsme tedy nejdříve seriál na pokračování pro slovenský týdeník Život. Uveřejňovat jej současně i v týdeníku Svět v obrazech, kde jsem byl šéfredaktorem, nepřipadalo vůbec v úvahu. Už tehdy jsem dobře věděl, co říkají moudří Rusové: „Mít pravdu je dobré! Ale mít štěstí je mnohem lepší!“ V daném případě padla moudrost na úrodnou půdu. Nejprve naše snaha zakopla o první překážku, na oddělení ÚV KSČ, a pak z očí do očí mocnému stranickému papalášovi jsem musel vysvětlovat, proč se na Slovensku věnujeme československému buržoaznímu důstojníkovi, armádnímu generálu, hrdinovi od Zborova. Bachmače, Tobrúku a Dukly. Vysvětlování bylo skoro zbytečné. Pojednou jsem se ocitl u prof. Zdeňka Snítila, českého historika, který měl blízko k prezidentu republiky a generálnímu tajemníku ÚV KSČ Gustávu Husákovi.
Mocný muž vstoupil do místnosti profesora a bez dlouhých řečí se mne optal, jaké mám s generálem Karlem Klapálkem problémy. Zapálil si cigaretu, položil si ruku na čelo a bez dlouhých okolků, poté, kdy jsem se mu svěřil s hlavním problémem, řekl: „Víš co, půjdeme na to úplně jinak! Všem, co vám hážou klacky pod nohy, budeš od této chvíle říkat jedno, že jsem rukopis přečetl a souhlasím s ním do posledního písmene! A proč by ne, vždyť jsme byli s generálem v Leopoldově v jednom vězeňském pěveckém sboru - ač ani jeden nemáme hudební sluch!“ Vůbec mne tehdy nezajímalo, že generál nikdy neseděl s Gustávem Husákem v Leopoldově - ale byl vězněný mimo jiné ve Valdicích. Brány k vynikající práci se rozevřely. Hned poté jsme seriál pod titulkem „Muž, který velel mužům“ začali uveřejňovat ve Světě v obrazech!
Kolikrát jsem ale ještě musel opakovat, že se líbí i Gustávu Husákovi. Následně vyšla i kniha pod stejným názvem v nakladatelství Mladá fronta, odpovědnou redaktorkou byla skvělá Vlaďka Křižanová, lektory doc. dr. Robert Kvaček, dr. Josef Valenta a dr. Zdeněk Hoření. Nikdo z nich se za to, že zaštítil knihu o velkém hrdinovi, tehdy nestyděl.
Dneska mám zcela stejné letité problémy s rukopisem nové knihy o armádním generálu Ludvíku Svobodovi; nazval jsem ten titul Pět válek Ludvíka Svobody. Už zase vrabci na stromech cvrlikají, jak to, že jsem si vybral téma o člověku, který se prý jako Hácha sklonil nikoliv před Německem, ale před Sovětským svazem. A dokonce tohoto hrdinu osočují ze zrady. Najde se i dneska někdo, kdo zaujme k Ludvíku Svobodovi podobný postoj, jaký zaujal Gustáv Husák ke Karlu Klapálkovi?
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |