Historik Zdeněk Míka vydal v nakladatelství Paseka (Praha a Litomyšl) ve vynikající edici Zmizelá Praha knihu SPORTY A SPORTOVIŠTĚ s podtitulem Počátky tělesné výchovy a sportu v Praze.
Na obálce upřeně hledí na dobového fotografa Anno Domini 1895, potažmo na nás, houf pečlivě načesaných cyklistů, z nichž tři se tísní na jediném, byť trojdílném velocipedu – tripletu jako jacísi templáři první průmyslové revoluce. (Jejich předchůdci ovšem drandili na jednom koni po dvou, držíce se ve více než bratrském objetí.) Stalo se na cyklistické dráze v Bubnech, v místě, které dnes obsadil kostel sv. Antoníčka a dr. Strossmayer se svými činžáky.
Kniha je zasvěcena lidem, kteří se dobrovolně rozhodli řídit poznatkem, že zdravý duch sídlí ve zdravém těle. Heslo se ne vždy shodovalo s realitou, neboť známe statisticky významný počet veleduchů – nedochůdčat, kteří místo činek zvedali do výšin lidského ducha a jimž byla nejoblíbenější tělocvičnou vinárna a nejsladším stadionem rodné lesy, vody a stráně.
Sport v Čechách kromě zdraví dodával sebevědomí taktak probuzenému národu, který musel bránit nejen svůj jazyk, ale také scvrklé svalstvo a kostru, zejména páteř, ohroženou c. a k. jařmem.
Na sklonku 19. století se národ definitivně rozhodl doúpět. Pochopil však, že skvělá poezie ani světově uznávané výtvarno, natož počet přečtených knížek k získání svobody nepostačí. Proto vzniklo ono sokolské „Tužme se!“, provázené neméně populárním, byť v koutku duše nepříliš vzývaným dovětkem „Ni zisk, ni slávu!“
Tato kniha nás zavede do oněch šťastných dob, kdy rekordy ležely na ulici a stačilo se jen pořádně rozběhnout, kopnout, skočit…
Co krásných ztužených těl zachytili vyznavači mokrých i suchých procesů! Za všechny jmenujme aspoň Klemeňu Hanušovou, cvičitelku Tělocvičného spolku paní a dívek pražských, kterou anonymní autor zvěčnil s její poněkud méně sličnou sestřenkou Annou v 70. letech minulého, bože již předminulého století v rozkošných cvičebních úborech. Ani ruka se mu nezachvěla, zřejmě se vybavil solidním stativem. Na Klemeňu, vsadím boty, se každý druhý čtenář zálibně zahledí a vezme si na pomoc lupu.
Kolik sportem zformovaných těl tu nalezneme (pravda, také pár těl zdeformovaných, ale to jsou jen předjímané „vedlejší“ ztráty), až se do mysli vkrade neodbytná otázka: Co se s nimi stalo? Vzaly je vody, zavály sněhy, do nicoty obrousily škvárové dráhy, na prach je roznesly větry prohánějící po Vltavě vnitrozemské plachetnice.
A přece každý měl svůj úsměv, který nasadil, když jím vystřelený míč vyklouzl z rukou ošáleného brankáře. Smáli se studenti pokoušení zakázanou rozkoší míče kopacího a smějeme se i my, vidouce je v buřinkách a povinných žaketech, kterak hloubají nad ještě nepetrifikovanými herními pravidly.
Hle útlá prsa Josefa Rösslera-Ořovského sténající pod nákladem medailí, klenutá, šerpami přepásaná prsa Gustava Frištenského a Josefa Šmejkala, koupacími oděvy sešněrovaná prsa podolských krásek – všechna tato prsa dávno dodýchala, stejně jako ocvočkované bicepsy Josefa Soukupa a Fridolína Hoyera zetlely ve věčných zápasištích.
Polní tráva nakonec přerostla i pětici velocipedistů, kteří se už už chystají vyrazit za světskou slávou. A přece tato momentka ze 17. července 1887, vzatá ve Stromovce, inspirovala (nejen) Kamila Lhotáka k obrazům, jež dovedou běh času nikoli pouze zastavit, nýbrž také vrátit.
Ano, tato kniha je důkazem, že zápas se zmarem nemusí vždy skončit vítězstvím Morany!
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |