Bylo to v roce 1958. Tehdy jsme dva týdny strávili na praxi v děčínském archivu. Asi desítka dvacetiletých studentíků končících druhý ročník studia historie na pražské Filozofické fakultě. Učili jsme se tu a zároveň pomáhali pořádat některé sbírky. Jako pedagogický doprovod byl určen o málo starší asistent Josef Haubelt. Není divu, že brzy jsme si s ním všichni začali tykat, zvláště když večery jsme trávili společně – někdy v hospodě, někdy za kulturou, někdy »slézáním skály« na podmokelské straně Děčína. V sobotu jsme se tehdy rozhodli
vydat se do Hřenska a trochu potoulat jeho okolím. Prošli jsme údolím Kamenice a pak se rozhodli navštívit i Pravčickou bránu. Ne všechny táhl klenot přírody a tak polovina zůstala dole v restauraci, polovina za mého vedení se vydala směrem k »bráně«. Jenže byla ještě padesátá léta. Mezi naší republikou a NDR byly hranice střeženy a dokonce tady ještě přežívalo Zakázané pásmo. My takovou maličkost na vědomí nebrali. Narazili jsme však na hlídku. Co tady děláme?, ptali se vojáci. Řekli jsme jim to. Dobře. To by mohl říct každý; zavolali tedy svým velitelům. Ti jim přikázali nás přivést. Místo na Pravčickou bránu nás zavedli zpět do restaurace, kde byl zbytek naší party v čele s Pepikem. Tady nás legitimovali. Nařídili doklady dát do jedné z tašek, a že půjdeme jako dolů na velitelství. To mě rozčílilo, odmítl jsem doklady odevzdat. Mladická blbost, jak jinak. Pepik se pokusil spor urovnat. Nepodařilo se. A tak jsme husím pochodem, prostě jeden za druhým, s taškou s doklady v ruce pochodovali pět kilometrů z kopce dolů a vedle nás vojáci se zbraní připravenou – alespoň podle nás – k použití. Dole to už bylo na Pepikovi. My zatím seděli v jakési místnosti hlídáni ozbrojeným vojákem a ani mluvit jsme spolu nesměli. Za hodinu se všechno vysvětlilo a vojáci, už v jiném rozmaru, nám nabídli zahrát si volejbalový zápas. Přijali jsme. To, že jsme prohráli, nás nemrzelo. Kdyby však nebyla s námi rozvaha Pepíka a jeho přesvědčovací umění, asi bychom ten večer do ubytovny archivu nedorazili.
Takový byl Pepik – Josef Haubelt.
Od té doby jsem se s asistentem a později docentem Josefem Haubeltem setkával mnohokrát. On pokračoval v pedagogické dráze, psal fundované články a knihy, já zmizel na čas z historie do běžné novinařiny, abych později svým informacím z oboru znovu přišel na chuť a začal využívat i své kolegy, starší i mladší, jejich znalostí, na novinových stránkách. I Pepik mezi ně patřil. Ať již to bylo v Tribuně či později v Rudém právu, po převratu pak v Haló novinách. Brzy po Listopadu musel sice z fakulty odejít, ale dál psal vynikající historické studie a díky svému literárnímu stylu i velmi čtivé. Ne každý z odborníků má nadání takovým způsobem předávat své poznatky druhým. Sfér jeho zájmu byla řada. Francouzská revoluce a její ohlas doma u nás, osvícenectví, život Jakuba Krčína z Jelčan a Ignáce Borna, dějepisectví Gelasia Dobnera, atd. Dokázal však pro čtenáře připravit fundované články i o roce 1918 u nás, o Mnichovu a osvobození Prahy. Jako člen Volné myšlenky propagoval osobnosti, které se nenechaly svázat s jednosměrným katolicismem, atd. Vědomosti získával nejen v Praze na Karlově univerzitě, ale v Ústavu Karla Sudhoffa pro dějiny přírodních a lékařských věd Lékařské fakulty v Lipsku (mimochodem i tady nás studenty jeden rok vedl na krátké praxi), v Ústavu pro dějiny přírodních věd ve Frankfurtu n. M. Byl voleným členem řady evropských vědeckých institucí… Byl. V pondělí 11. března zemřel po dlouhé těžké nemoci. Jsem rád, že jsme spolu mohli v minulosti spolupracovat.
Autor: JAROSLAV KOJZAR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |