Vlastislav Toman (1929) má titul „Velmistra“ sci-fi a česká Akademie science fiction, fantasy a hororu mu udělila cenu „Za dlouholetou práci pro sci-fi“. Narodil se v Plzni a v letech 1956–92 pracoval v časopise ABC. Od roku 1959 tento časopis vedl. Prvou svou povídku ale publikoval ve Vpředu. Knižně debutoval prací Astronautické modely, soutěže a hry (1963), přeloženou do tří jazyků, a dosud vydal skoro třicet publikací, včetně dílčích vzpomínek Můj život s ABC (2005). Nejen v tomto časopise byl scénáristou desítek seriálů, mezi kterými vynikají Strážci (1967–1984) a vůbec nejdelší český sci-fi komiks o Kruanovi, jenž se narodil již roku 1973. Právě lovec Kruan je i nejznámější Tomanem vytvořenou postavou.
Léta jsi žil „ábíčkem“ i kreslenými seriály, které jsi tvořil i pro jiné časopisy, roky ses ale zabýval i psaním knih, což je časově náročnější. Omezuješ to?
Každopádně děkuji za přání k svým letošním osmdesáti čtyřem rokům. A zda píšu? Dá se říci, že pořád, a letos mám malé jubileum, o kterém ale neví ani moji nejbližší. Před pětašedesáti roky jsem totiž odbočil na novinářskou a spisovatelskou dráhu, když mi v květnu 1948 vyšla v týdeníku Vpřed první povídka Písnička z mládí. Od listopadu 1948 jsem se stal i dopisovatelem Mladé fronty. Vedoucí regionální redakce v Plzni Ludvík Mištera mi tenkrát řekl: „Vlastíku, ty přece dokážeš napsat zprávu!“ a já to dokázal. A pokud budu jakžtakž fit a mozek bude v pořádku, proč nepsat dál? Horší je to, pravda, s publikováním. Chybí prostor. A tak mi něco čeká v počítači.
A komiksové scénáře taky? Jak dnes vůbec vnímáš žánr kresleného seriálu?
S komiksem to mám lepší. Před nedávnem mi v ABC vycházel dobrodružný příběh Pirátova dcera, který kreslil známý ilustrátor Jiří Oskar Petráček. Dělal i jiný seriál, Třetí výprava, což je už třetí příběh o Doylově Ztraceném světě. Rozpracovaný mám ale i komiks Dobrodružství s Cartorisem, na kterém děláme s mladým plzeňským výtvarníkem Václavem Šlajchem. Vracíme se přitom až na Burroughsův Mars (Johna Cartera), nedávno poprvé zfilmovaný, a v dalším příběhu bych rád představil i budoucnost téhle Rudé planety.
Existuje dnes u nás dostatek platforem pro seriály?
Pracuju především pro ábíčko a odjinud jsem, tedy kromě časopisu XB-1, v posledních letech nabídku vlastně nedostal… Proč? Může to být i tím, že vydat zahraniční produkci vyjde u nás levněji než uveřejnit původní český seriál. Ale jinak… Platforem pro komiks je docela hodně.
Sleduješ ABC i dnes?
Každé číslo si hodnotím. A pokud jde o kontakty, dostaly se po nástupu Zdeňka Ležáka do vedení redakce na zcela jinou rovinu, než tomu bylo několik let předtím.
Snad nekibicuješ?
Čas od času se setkáváme. Nebo si telefonujeme. Hovoříme o všem, co se ábíčka týká, a občas přicházím s nějakými nápady. Jindy se mnou něco konzultuje Zdeněk. Přijímá i mé kritické názory – a hledáme shodu nebo řešení. Řekl bych, že se ABC vrátilo ke svému původnímu, historickému poslání i záběru, ovšem s přihlédnutím k dnešním požadavkům a možnostem, což – bohužel – skuteční pamětníci a bývalí čtenáři někdy dost dobře neberou a časopis menším dětem nekupují! Mrzí mě to.
Někdo už by si dnes možná myslil, že jsi měl ABC pod palcem hned od startu. Což ale není pravda.
Ne. Do vznikající redakce jsem přišel jako redaktor pro techniku, zatímco vedením byl pověřen Jan Čeřovský, který měl být redaktorem pro přírodu. Původně navrhovaný šéfredaktor nebyl na poslední chvíli schválen pro jakýsi kádrový flíček. Spolu s grafikem Slávou Jílkem jsme pak ten časopis prakticky dělali společně a v létě 1959 Honza Čeřovský odešel na již původně plánované místo ve Státní ochraně přírody. Od listopadu toho roku jsem byl šéfredaktorem jmenován já. A se Slávou Jílkem jsme pak ábíčko dělali pár měsíců jen ve dvou, než přišel nový přírodovědec Karel Dunda.
Stýkáte se s někdejšími kolegy z redakce?
Ano, a kdybych měl někoho připomenout, tak budu jmenovat dlouhou řadu jmen, a to nejen kolegů z redakce, ale i autorů a spolupracovníků. U příležitosti padesátého výročí časopisu jsme se sešli ve velkém počtu, a právě tak při pětapadesátém, a občas se sejdem třeba i na výstavách papírových modelů, nebo jen tak na kafe. Často se vídáme s Jardou Drahokoupilem, dlouholetým grafikem, s Josefem Kropáčkem, se Standou Fajkusem, s Robertem Pavelkou, mejluji si s Helenkou Kholovou. Bývaly sedánky u Mirka Koláře, ale bohužel zemřel. I další odešli. A jiní mají starosti dědečků a babiček. Ani nemoci se nám nevyhýbají.
Místo aby ses stal v poklidu „pragocentrikem“, aktivně se účastníš i literárního života svého rodného města.
Ano. Ale už kdysi se o mně říkalo, že jsem Plzeňák žijící v Praze. Dodal bych, že na rodné město myslím dost často i teď. Nejen tedy v komiksu o Strážcích, který se v Plzni zčásti odehrává. Považuju za čest být členem Střediska i laureátem Čestného uznání Polanovy ceny, která se v západních Čechách uděluje, a jen mě mrzí, že se nemohu zúčastňovat všech akcí, které členové připravují. Z Prahy do Plzně to sice není tak daleko, ale vyskytují se i jiné překážky. A tak bych snad jen připomněl nový časopis Svět komiksů, v kterém se, byť ne svou zásluhou, nedávno sešli hned tři Plzeňáci: Já, Vhrsti a Jiří Hlobil.
Čím žiješ dneska hlavně?
Z velké části rodinou. Vedle odrostlých vnoučat máme dva přírůstky i od nejmladší dcery Mariky, a to takřka tříletou Kačenku a tříměsíční Zuzanku. Žiju tím, i když na Zuzančině poli působí, pravda, hlavně moje paní. Ale tříletá Kačenka si už dědu dovede přivolat. Dost lidí i píše. Bývalí čtenáři ábíčka se často ozývají – a někdy i s dotazy, na které – jak přiznávám – občas těžko hledám odpovědi.
Co třeba nevíš?
Platí to třeba o filmování komiksů s Kruanem a Malým bohem.
Na přípravě filmu se dál pracuje?
Ano, ale musí se vyřešit – kromě financování – ještě řada dalších záležitostí. Zpozdilo se i vydání Zlaté knihy mých komiksů v nakladatelství XYZ, v které bude kromě Kruana i několik mých nových nebo málo známých příběhů. Doufám však, že Zlatá kniha vyjde ještě před Vánocemi.
Co besedy s dětmi?
Občas mě pozvou na besedu do nějaké školy a jindy na cony scifistů a jiná setkání, a obvykle hovořím o tom, jak se píše komiks, ale řekl bych, že už ty besedy nejsou tak časté. Proč ne? Nevím. A jsem i tak rád, že děti na konci mívají řadu zvědavých otázek. Ale to i dospělí.
Hovořil IVO FENCL
Autor: VLASTISLAV TOMAN, IVO FENCL
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |