Jelikož jsme chalupu již minulý týden zazimovali a na manželku vyšla v práci služba, byl jsem pověřen postarat se o víkendovou zábavu naší mladší ratolesti. Knížek, počítače i kola si náš desetiletý synek užije běžně dost, a tak mne napadlo doplnit jeho zvídavost o něco z historie našeho hlavního města. Brousil jsem na internetu po různých výstavách a muzeích, když mne do oka padla upoutávka na Muzeum pražských strašidel. Jsa jejich obdivovatelem již od útlého věku, nechal jsem se pod vlivem reklamy zlákat i já. Syna jsem přemlouvat nemusel. Po mně zděděné knížky Radovana Krátkého, Václava Cibuly či pana Švandrlíka, v kterých se to podivnými úkazy a záhrobím jen hemží, doslova hltá.
Za pár chvil jsme díky metru z ďáblického sídliště dorazili na udanou adresu v Mostecké ulici a zakoupili dvě vstupenky v celkové hodnotě přes dvě stě korun. Podle toho, co jsme očekávali, jsme byli oba zklamáni. Ne že by vystavované exponáty nebyly pěkně vypracované, ale výstava byla málo rozsáhlá. Chyběl i nějaký ten sympaťák v katovské kápi s rozšafným výkladem, tak jak jsme z podobných atrakcí v českých zemích, ale i v cizině, zvyklí. Místo toho byly u jednotlivých strašidel umístěny dvojjazyčné texty, navíc spoře osvětlené. U některých exponátů navíc absentoval jejich význam. Přibližně po 10 minutách strávených v strašidelném sklepě mne synek zatahal za rukáv se slovy: „Tati, to tě bude jistě zajímat.“ Zbystřil jsem tedy pozornost a podle návodu synka jsem se přemístil k jakési bedně opatřené něčím, co vypadalo jako soustava splachovadel. Zatažením za každé z nich se mělo podle popisky objevit příslušné strašidlo. Ale proč ty podrobnosti: do očí mého syna totiž uhodila u jednoho ze splachovadel cedulka s česko-anglickým textem „Strašidlo komunismu“. Přiznám se, že jsem si nahlas slovně ulevil, až mne i v prosklené kase muselo být slyšet. Myslím si o sobě, že nepatřím k žádným puritánům, ani dogmaty sešněrovaným funkcionářům strany. Ale tohle mi připadlo příliš a za splachovadlo jsem odmítl zatáhnout. Synek mne vzal za ruku a s muzeem jsme byli za pár chvil hotovi. Ne že by se nám jednotlivé figury strašidel nelíbily, ale v době moderních technologií jsme pod vlivem reklamy a utracených peněz čekali opravdu něco daleko kvalitnějšího.
Kam nyní? Vzal jsem syna za ruku a svorně jsme courali po Malé Straně a následně Pražském hradu. Bylo co obdivovat a na co se dívat. Synovi, a přiznám se, že mně také, se však příliš nezamlouvali nedisciplinovaní „profesionálové“ střežící v barevných uniformách hradní prostory. Pamatuji velice dobře jejich urostlé předchůdce, vojáky Hradní stráže v základní službě, kteří si nedovolili na stráži snad ani zamrkat, natož se drbat volnou rukou na nose nebo se otáčet, byť nenápadně, po děvčatech.
Pravděpodobně ještě pod vlivem dojmů z Muzea strašidel se mne malý optal, zda i na Hradě někdo v noci straší. Připomněl jsem mu hořícího kostlivce, kvílející jeptišku, a když jsme míjeli luxusní restauraci Vikárku, pošeptal jsem mu do ucha jméno posledního ze strašidel, které se zde za svého života, v hradních prostorách, zejména pak v samotné restauraci a následně velice často v Jelením příkopě, vyskytovalo. Rozhodně to nebylo Strašidlo komunismu, jak by se nám někdo z hradní fary mohl snažit namluvit, nýbrž strašidlo zcela prozaičtější. Řekl bych, že jednoho dne bude u vizitky s jeho jménem umístěno rovněž jedno ze splachovadel.
Autor: ZDENĚK NAGOVSKÝ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |