Číslo 47/2021 - 1. prosince 2021

MILAN BLAHYNKA

Jsou básníci ukolébavek a básníci buřiči, básníci idyl a básníci provokatéři; básníci útočníci (na okoralé smysly a mozky) a básníci obránci (hodnot). A jsou básníci, kteří vědí, že nejlepší obranou bývá útok. Soudě podle verše „k lásce a obraně slasti vždy připraven“ v jeho nejnovější knize NEPŘIJATÝ HOVOR (Jan Weber, Praha 2021, kresby Jan Weber, výtvarná spolupráce Jaroslav Turek, 236 s.), je Karel Sýs i obránce i útočník a pěkný provokatér; národní básník má být přece připraven k obraně vlasti, a tu se Sýs nestydí demonstrovat své zaprodání něčemu tak málo vznešenému jako je slast, rozkoš, a na jiném místě se už předtím neváhá pasovat na „korunního“ prince nositele „Řádu svíčkové na smetaně“ a o kus dál se přiznává „Jsem přece ten který jsem“. Může se divit, že jeho kniha, skládající se ze dvou kratších poem, jednoho malého cyklu dvojverší a jedné (titulní) předlouhé skladby (odečtou-li se stránky ilustrací, přes dvě stě stran!) je hovor netoliko nepřijatý, ale dnešními arbitry elegantiarum jedné sezony, okupujícími většinu novin, časopisů, nakladatelství, rozhlasu a televize, naprosto nepřijatelný?

FRANTIŠEK UHER

Ledacos problematického lze najít v současné literatuře, buďme však spravedliví, bylo tomu tak vždycky a sotva se na tom něco změní. Ne každý strom dává chutné ovoce. Křivé pěšiny, po nichž se někteří autoři ubírají v přesvědčení, že přinášejí jasné světlo, blikají ve skutečnosti pouze neostrým světlem čadivých petrolejek. Platí to nejen o literatuře, stejnými neduhy strádají některé české filmy, diskreditované naplaveninami zkreslených vizí, šálivou zaslepeností a kejklířskými triky, na které by v moderním světě nemělo zbývat místo. Natož v umění. Občas slýcháme, že se dějiny opakují. Nikoli, opakují se pouze hluchá místa dějin. Neduhy, nešvary. Lidstvo opakovaně páchá chyby, jichž se dopouštělo v minulosti. Vzpomeňme Sergeje Jesenina. Již v roce 1918 téměř vizionářsky psal o hanobitelích toho, co bylo před nimi, neschopnými vytvořit cokoli sami. O herostratismu v literatuře, který má vždy velice daleko ke Kolumbovu objevitelskému stínu. Šíp jeho luku mířil na křiklavé, ale prázdné verše, má však trvalou platnost nejen pro všechny formy písemnictví. Včetně toho jevištního.

IVO FENCL

Zatelefonoval mi koncem září kamarád Vlasta Toman (nar. 17. 7. 1929 v Plzni) a mimo jiné vyzvonil, nakolik dře nad novými a ještě novějšími scénáři, jichž nasliboval desítky a desítky.

PAVOL JANÍK

Pri príležitosti výročia deklarácie slovenskej zvrchovanosti som si uvedomil, že už uplynulo dosť veľa času na to, aby sa spoločnosť konečne prestala deliť na takých a onakých stúpencov. Nerobím si však ilúzie a chápem, že všade na svete sú dôležitejšie rodiny, rody, kmene, rodokmene a najmä obchodné súručenstvá, v ktorých ruka ruku myje, ako iné kritériá posudzovania ľudí.

FRANTIŠEK DOSTÁL

Přišla doba, kdy zřejmě skládací metr v autě bude jako povinná výbava. Malé ohlédnutí do dětství je u mne i vzpomínkou na vlastnictví jízdního kola, které by možná zajímalo sběratele pamětihodností. Skončila totiž 2. světová válka a vedle železniční tratě pod kopcem Bohdalec ležely všelijaké válečné vraky. Najednou se i ty staly místem dětských her. Hračky u nás doma totiž chyběly. Doprava po válce pomalu nabírala dech a mnozí z nás, poválečných kluků, zatoužili podívat se kamsi dál. Hodně jízdních kol při osvobozování naší země se zalíbilo rovněž sovětským vojákům, a tak jsme se snažili kolo sestavit ze všeho, co se dalo sehnat. Trvalo to delší čas, než se podařilo sestavit jízdní kolo, které by se dnes nemohlo vůbec objevit na silnici. K zalepení díry v duši bylo obtížné sehnat flastr, někdy i hustilku či ventilek. Jenže později se dostavila ta pravá chvíle, kdy jsem na nejnovějším modelu jízdního kola, které se chvělo a vydávalo všelijaké zvuky, ve věku asi deseti let sjížděl z Bohdalce dolů do Vršovic. Kolo bylo bez blatníků, při jízdě nepřekáželo dosud chybějícím automobilům. Brzdy na kole chyběly, a tak jsem brzdil podrážkou boty na předním kole. Při přejezdu železničního mostu se rychlost již zmenšila a dole u bývalých vozatajských kasáren se už muselo šlapat…

MICHAL BRZÁK

Soukromá válka

Jsem členem

Své vlastní party

Sám si velím

Vše provedu

VĚRA KULIŠOVÁ

Z Knihy epigramů a říkanek, autorčiny osmé sbírky, kterou vydalo nakladatelství Nová Forma, Týn nad Vltavou

 

Tak jsme se zas pochlapili,

nadzvedli jsme mandle Číny.

Jaké štěstí – ještě že,

máme svoje Drahoše,

máme svoje Vystrčily!

JAN ZEMAN

„Senátory defenestrovat!“

Odmítli věrchušce

zmrazit plat