Číslo 29/2018 - 18. července 2018

PETR ŽANTOVSKÝ

Cenu Unie českých spisovatelů za rok 2018 dostal pan prezident Miloš Zeman za občanskou odvahu. Je jistě příznačné, že v naší republice musí projevit občanskou odvahu i prezident republiky!

S Romanem Blaškem hovořil Ivan Černý

Jak projekt vznikl?

Nevím přesně, jak se tento projekt zrodil, ale co vím, že nejslavnější knihkupec v Praze pořádal každým rokem velkolepou akci, kde sezval všechny jeho známé osobnosti z kulturní společnosti a hlavním účelem byla jejich propagace formou autogramiády, protože řada z nich není až tak známá. Těch akcí bylo několik ročníků a Vráťa přišel s myšlenkou propagovat osobnosti prostřednictví jejich potomků. Myslím, že v dnešní pseudkulturní době je to velmi ušlechtilá myšlenka.

ALEXEJ MIKULÁŠEK

Povídky slovenského prozaika Jozefa Špačka, v českém prostředí téměř neznámého spisovatele (PhDr., narozeného 8. 10. 1950 v Skalici, tamtéž do r. 2013 středoškolského učitele), nazvané PASCALOV TIEŇ (Bratislava : Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2017, ISBN 978-80-8061-989-3), těží látku z prostředí slovenského „okresního města“ a evokují domněle jen „krátký svět“ profesora na místním gymnáziu, jehož životní peripetie a zkušenosti, čtenářské zkušenosti a přirozená kreativita, smysl pro humor a paradox zakládají jisté možnosti vyrovnat se s přetlakem zážitků uměleckou tvorbou. Přesto je v nich cosi, nebo to v nich alespoň vidím, co si zaslouží několik poznámek.

VĚRA BERANOVÁ

Národní galerie uspořádala v prostorách Veletržního paláce sice ne zvlášť rozsáhlou, ale přesto, jistě zajímavou výstavu, nazvanou Konec zlatých časů. Je tím asi myšlen konec jedné významné etapy ve vývoji evropských dějin, a tím je konec rakousko-uherské monarchie, tedy rok 1918. Zároveň je toto datum spojené s rokem úmrtí dvou významných vídeňských malířů Gustava Klimta a Egon Schieleho. Nás však z hlediska možné dramaturgie Národní galerie asi více zajímá vztah těchto významných osobností k našemu prostředí. Právě tyto osobnosti se bezpochyby zapsaly do našeho výtvarného života, do vývoje celého 20. století a jejich tvorba bezesporu sehrává svou roli dodnes. Z tohoto hlediska se k nim řadí i další významná osobnost, a tou je Oskar Kokoschka. O známosti, a to i v nejširších kruzích, svědčí i sám fakt, že výstava je uspořádána přímo z bohatého fondu Národní galerie.

MILAN BLAHYNKA

Ač narozen a proživ rané dětství na Slovensku a pak v první třídě na Moravě jsem pletl do mateřštiny slovenská slova, ač po celý život čtu bez problémů literaturu slovenskou a toliko ve slovenštině mi přístupnou a ač jsem se tím občas i holedbal a cosi také ze slovenštiny přeložil, PASCALOV TIEŇ (Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, Bratislava 2017) a další díla Jozefa Špačka (je ročník 1950), na něž mě navnadil Pascalův stín, dala mi pořádně zabrat a uštědřila pěknou lekci. Snad stokrát jsem musel do Slovensko-českého slovníku, neboť mi nedocházelo, že vincúr je vinohradník, vinař, že kečka je kštice a prešovňa totéž co lisovna. Připadá mi, že Jozef Špaček je nejslovenštější autor. Bude to tím, že píše o kraji svého narození, celého svého života a díla (i o Bratislavě) jeho jazykem, a to tak sugestivně, že mě má v pasti svého světa jako zvědavou všetečnou myšku.

ZDENĚK HRABICA

Dostalo se mi možnosti v posledních týdnech znovu se vrátit k Šaldově – posléze Fučíkově Tvorbě (ročník 1931 a ročník 1938) a k ranému ročníku literárně kulturního magazínu Kmen (1927), který ve svých třiadvaceti letech řídila zcela neobyčejně nadaná a výjimečná osobnost – Julius Fučík.

IVAN DOROVSKÝ

Vítr ve vlasech

Stačí

když mám ve vlasech

jižní vítr

když pod prsty svých bosých nohou

cítím

jak pálí prach země

Co potřebuji více?

Balkán koluje v mé krvi