SERGEJ LEVICKÝ

Se Sergejem Levickým, prezidentem Svazu ruskojazyčných spisovatelů v České republice, hovoří Jan Jelínek

Svaz, v jehož čele stojíte, uspořádal v Praze od roku 2008 již šest ročníků Mezinárodních literárních festivalů. Nyní se odehrál již 7. ročník. Kdy a kde se uskutečnil?

První den festivalu proběhl 12. dubna v Praze v hotelu Atlantik. Druhého dne si pak jeho účastníci vyjeli na prohlídku starobylého města Kutné Hory.

Můžete říci něco podrobnějšího k letošnímu programu?

Nejsem stoupenec zasvěcování festivalu kulatým výročím nebo velkým spisovatelům. Ale to neznamená, že si jich nevážíme. My si jich velmi ceníme a vážíme! Učíme se od nich literárnímu mistrovství. Avšak pražský festival věnujeme především nám, živým literátům současnosti. S nadějí, že i mezi současnými jsou zasloužilí básníci a spisovatelé, kterým je nutné pomáhat. Jedinou výjimku z tohoto svého pravidla jsem učinil, když jsem 6. Mezinárodní festival věnoval 130. výročí narození Jaroslava Haška. To je jeden z mnou milovaných českých spisovatelů a já jsem neodolal vzdát Haškovi hold.

Z kterých zemí na festival přijeli ruskojazyční autoři?

Přihlásili se literáti ze Spojených států amerických, Německa, Rakouska, Itálie, Francie, Ukrajiny, Moldávie a samozřejmě také z Ruska a České republiky.

Váš svaz vydává literární časopis Pražský Parnas. Kolik vyšlo čísel? Zřejmě v něm publikují četné talenty, objevené právě na uplynulých pražských festivalech.

Dosud vyšlo 40 čísel Pražského Parnasu, každé o 150 stranách. Publikovalo v něm více než 200 autorů. Samozřejmě, autoři jsou rozliční, ale jsou mezi nimi velice talentovaní a zajímaví literární tvůrci.

V těchto dnech jste v Praze vydal knihu povídek pod titulem Zbyl národní sen – Sbylas mečta narodnaja, v níž se spolu s dobovými dokumenty 50. a 60. let zrcadlí také vzpomínky na vaše prožitky z klukovských let v Moskvě. Povězte něco o obsahu knížky, z níž nedávno Obrys-Kmen uveřejnil ukázku.

Tato knížka není pouze o Moskvě. A fakticky není napsána vyhraněným žánrem. Jako ve skutečném životě se v ní proplétá vše: rozum, smích, hloupost, nenávist, slzy, láska, lhostejnost, nadšení… Ovšem Moskvě skutečně věnuji v knize hodně místa, protože jsem se tady narodil a prožil mnoho let. Tudíž mám myslím právo napsat o současné Moskvě ryzí pravdu bez jakéhokoliv pokrytectví.

Co považujete za sympatické a co naopak vidíte kritickýma očima na životě v České republice, jíž jste letitým a dobrým znalcem?

Mně se v Čechách velice líbí. Poprvé jsem přijel do Československa pracovat v roce 1981. Takže od té doby, za více než třicet let, dovedu srovnávat. Chápu nynější vztahy Čechů k Rusům. Nejsem politik, ale jako každý zdravě uvažující člověk vidím, jaké činnosti by mohly přispívat k upevňování vzájemného porozumění mezi Čechy a Rusy.

Existují nějaké potíže, jež brání rozvoji ještě kvalitnější činnosti Svazu ruskojazyčných spisovatelů v ČR?

Jasně si umím představit, co je nutné udělat pro další rozvoj činnosti Svazu ruskojazyčných spisovatelů v ČR. Kladu si jednoduchou otázku: Komu je zapotřebí tento rozvoj? Materialistům, nevěřícím v pomoc Ducha svatého. Chápu, že bez materiální podpory Ruska zůstaneme jen společenstvím entuziastů – nadšenců, milovníků ruského jazyka a literatury. A víte, za čí peníze vydáváme časopis Pražský Parnas? Žel, ze své kapsy, na účet nás samotných autorů! A to znamená, že priority výběru děl do časopisu jsou založeny nejenom na talentu jejich autorů, ale také na jejich finančních možnostech zaplatit si svoji publikaci.

Jaký cíl sleduje Svaz ruskojazyčných spisovatelů v ČR a Pražský Parnas?

Kromě pomoci začínajícím spisovatelům chceme bořit zavádějící názory o ruských mafiích, ukázat, že mezi Rusy je mnoho tvořivých, talentovaných, morálně skvělých a vzdělaných lidí. Usilujeme o prohloubení vzájemného porozumění mezi Čechy a Rusy. Zbytečně se neříká: Porozumět znamená odpustit. Dosud všechno děláme na účet našeho entuziasmu. Tím více oceňuji vklad každého člena Svazu ruskojazyčných spisovatelů v České republice do tohoto ušlechtilého díla.