Za všechno může Foglar?

JIŘÍ STEGBAUER

Otevřený dopis Karlu Sýsovi u příležitosti 75. výročí vzniku seriálu Rychlé šípy a 15. výročí úmrtí Jaroslava Foglara – Jestřába

Vážený Karle,

protože si dlouhé roky tykáme, nebudu ani u těchto řádků předstírat něco jiného. Tím spíš, že i současná doba nabízí příliš mnoho pokrytectví, přetvářek a černobílých přístupů, čehož bych se chtěl vyvarovat. Zůstanu ovšem u věcnější formy, kterou otevřený dopis s daným tématem nabízí. Na úvod bych také rád sdělil, že si hluboce vážím nejen toho, co jsi kdysi pro spisovatele Jaroslava Foglara učinil a čemu se tu ještě věnuji, ale že si vážím i mnoha jiných tvých názorů a činů, byť některé naše postoje jsou rozdílné.

 

A pokud jde o téma Foglar, uvědomuji si nyní, že právě před 50 lety, v roce 1964, probíhala na stránkách Zlatého máje, měsíčníku o dětské literatuře a umění, významná diskuse o autorově díle. Přestože uplynula tak dlouhá doba a přestože zejména po roce 1989 vyšla řada pozoruhodných článků, studií, monografií i sborníků na téma Foglar a jeho dílo, myslím, že je stále dost důvodů se k nim vracet a mimo jiné vyvracet omyly, povrchní informace a soudy či dokonce záměrná účelová tvrzení, zkreslující pohled na spisovatele a jeho tvorbu. Pokud jde o mne, v kontextu s tématem se řadu let označuji za kritického příznivce díla a osobnosti J. Foglara.

 

 

 

OBHAJOBU A NOVÉ PROSAZENÍ FOGLARA, které jsi v roce 1987 značně rychle dokázal sám i ve spolupráci s Alexejem Pludkem a tehdejším předsedou Literárního fondu Otakarem Lancem, by měli mít v úctě všichni, kdo dokážou ocenit odvahu i vůli k aktivnímu činu. Neznám detaily těchto snah, vím jen, že A. Pludek se Foglara průběžně zastával v padesátých letech i později za tzv. normalizace, a ty že jsi ve výše uvedeném roce zjistil, že tvůj v dětství velmi oblíbený spisovatel stále žije. Blížilo se výročí jeho osmdesátin a ty jsi jako první zásadním způsobem prolomil oficiální, politicky motivovanou „třetí vlnu tabuizace“ Foglara: na stránkách Kmene, tebou řízené literární přílohy týdeníku Tvorba, jsi zveřejnil rozsáhlý rozhovor s autorem (Chlapci, slibme si…, 24. 6. 1987). A především díky vám třem si J. Foglar krátce na to, 3. července, tři dny před svými osmdesátinami, šel k ministru kultury pro tehdy nikoli nevýznamné ocenění – čestnou plaketu S. K. Neumanna. Ano, Jestřáb k ministrovi šel pěšky z Vinohrad na Malou Stranu, kvůli poruše nejely tramvaje, a v krátkých kalhotách (!); četl jsem kopii dopisu, který ti jako aktuální poděkování napsal. Nikdy nikde jsem však nečetl ani neslyšel uznání za to, kolik příprav, starostí a jednání to muselo iniciátory stát, než k tomu evidentně načasovanému ocenění došlo!

 

 

 

VDĚK JAKO RYTÍŘSKÁ CTNOST? V tomto smyslu jsem, Karle, udělal před několika roky (2010) jako editor chybu při redigování jednoho obsáhlého materiálu, určeného do druhého Sborníku nezávislých Foglarovců. Navrhl jsem autorovi rozdělit jej tematicky do příspěvků dvou, ale pak jsem nechal u jednoho původní celkový titulek „Věrnost a vděk – Jestřábovy rytířské ctnosti“. Neuvědomil jsem si rozsah možných konotací, ač jsem věděl, že Jestřáb, který vděčnost prosazoval, sám s ní byl dost na štíru, a že i s přátelskou věrností to u něj bylo komplikovanější. Jeho věrnost se, podle mého poznání, odehrávala především vůči matce a vlastnímu oddílu, který mu svým způsobem v životě také nahrazoval rodinu. Jak známo, Jestřáb rodinu nezaložil, bohužel i v důsledku negativního vlivu své maminky, která potenciální zájemkyně (a bylo jich dost!) od syna odháněla, respektive i syna od nich, a to až způsobem psychického vydírání. Ve sbornících nezávislých Foglarovců bylo o tom již mnohé publikováno, i proto, že J. Foglar atypicky uvolnil badatelský přístup do svého archivu, který věnoval Památníku národního písemnictví, pro dobu ihned po svém skonu. Jeho deníky a korespondence poskytují úžasná svědectví.

 

Ale proč to všechno zmiňuji. V jednom ze svých příspěvků (Obrys-Kmen č. 31/2007, Jestřáb: 100 let aneb Slibovali chlapci) jsi mj. Foglarovi vytýkal právě jeho až nevděk. Tedy bylo v tom obsaženo rovněž to, že po roce 1989 se ani k tobě „už neznal“. Bohužel to tak bylo u řady lidí, kteří mu v životě pomohli. Jedním z důkazů je kniha jeho vzpomínek Život v poklusu, kde profilové osobnosti ani nejmenuje, případně jejich podíl na svém úspěchu i jinde bagatelizuje (např. dr. Jana Fischera, prvního kreslíře Rychlých šípů).

 

Vyjmenuji alespoň některé, kteří si patřičné zmínky v knize zasluhovali: Jarmil Burghauser a Vladimír Janík (dlouholetí zástupci ve vedení Foglarova skautského, dobově turistického oddílu), Svatopluk Hrnčíř (kdysi člen FČK – Foglarových čtenářských klubů v Mladém hlasateli, prozaik a redaktor, který již v polovině 50. let prosadil několik příspěvků tabuizovaného Foglara do beletristického časopisu Pionýr a později, v třetí etapě tabuizace v 70. a 80. letech, občas zveřejnil jeho příspěvky v sobotní dětské rubrice deníku Svobodné slovo), Vlastislav Toman (hlásil se k pozitivnímu vlivu foglarovek, Mladého hlasatele a Vpředu, spoluzakladatel a šéfredaktor časopisu ABC, který v roce 1963 prosadil uvolnění zakazovaného Foglara pro spolupráci s jím řízeným dětským časopisem), Zdeněk Pírek (kdysi člen FČK časopisu Vpřed, věnoval se propagaci Foglarova díla v době jeho tabuizace, měl lví podíl na vzniku a aktivitách Klubu přátel J. Foglara od poloviny 60. let, napsal obsažnou publikaci Čtenářské kluby J. Foglara), Alexej Pludek, Karel Sýs, Daniel Strož… a bylo by možné dál doplňovat.

 

 

 

ROZPORY MEZI AUTOREM A ETIKOU DÍLA však u Foglara nevznikly hned a měly své různé příčiny a vlivy. Mezi nimi kladu na přední místa vlivy toho, že dva útlakové režimy potlačovaly a zakazovaly jeho tvorbu, takže ve třech etapách (2. světová válka, roky 1949 až 1963 a 1970 až 1987/89) jako tvůrčí člověk násilně „promlčel“ bezmála čtyři desetiletí. Přitom ve svém osobním druhu politické naivnosti nesporně toužil nejen po seberealizaci, ale měl nadstavbový cíl – pomáhat českým (tehdy československým) dětem a mládeži, potažmo českému a slovenskému národu k celkové kultivaci, zejména v duchu morálky a etiky. Ve snaze znovu se prosadit učinil řadu – z našeho nadčasového hlediska – chyb a jeho „já“, ve svobodnějších časech tak úspěšné, dospělo při své obhajobě až přes hranici sebestřednosti. Lze to pochopit. Sám jsi, Karle, v souvislosti s Foglarem uvedl rozpor mezi autorem a etikou díla a připomněl, že to ostatně v umění není nic nového. Přikláním se k tomuto věcnému pohledu i proto, že by se mnozí černobílí kritikové nejen v souvislosti s Foglarem měli podívat nejdříve sami do zrcadla a vést jistou morální retrospektivu.

 

 

 

ÚČELOVĚ VYTRHÁVAT AUTORA A JEHO DÍLO z doby vzniku není dobré, pokud nejde o dílčí zdůvodněný vědecký pohled. Proto si myslím, Karle, že i ty jsi v lecčem křivdil Foglarovi, například v článku Širokko je daleko (Obrys-Kmen č. 38/2011). Tvůj pohled je tu často příliš osobně emotivní. Třeba to vysmívání se některým postojům Rychlých šípů, případně apelům, které jejich prostřednictvím autor předává. Jednoduchá, jistě až naivní imperativnost, kterou příběhy leckdy nesly, však pozitivně oslovovala cílovou kategorii dětí, podle mých osobních zkušeností ve značném rozsahu ještě minimálně v 70. letech. Snahu RŠ o pomoci třeba dětem uprchlým z domova, šikanovaným, tulákům, starým lidem, zraněným, okradeným atp. přece nelze úzce brát jako negativní apel. Šlo také o posilování empatie, které bychom dnes v mnoha případech u dětí a mládeže velmi uvítali. V tomto vyznění, Karle, jsou pak ovšem naše pohledy blízké. Přidejme ještě alespoň posilování opatrnosti (pudu sebezáchovy?): nechoďte na tenký led, nevolejte ve vodě z legrace o pomoc, dávejte pozor na zmije, neskákejte uhřátí do vody… I to šmelinářství, zásah RŠ proti keťasům, měly svou dobovou opodstatněnost. Najmě od Foglara, autora, který měl silné sociální cítění od útlého dětství, když mu v jeho čtyřech letech zemřel otec a matka zůstala na dva syny sama. Zanedlouho začala první světová válka, chudoba a bída zůstala v širokých lidových vrstvách ještě dlouho po jejím konci. Na druhou stranu i z toho pramenila jeho pověstná celoživotní šetrnost.

 

 

 

MÝTUS ZVANÝ STÍNADLA – tak je nazvána jedna z publikací, vycházející z podnětů Foglarova díla (Miloš Dvorský, 2010). Nad jejími stránkami ses, Karle, zamýšlel v již zmíněném příspěvku Širokko je daleko. Myslím, že jsi autorovi M. Dvorskému poněkud křivdil, když jsi mu vyčítal neuvedení souvislostí s prvním vydáním foglarovky Tajemství Velkého Vonta, o které se v exilu zasloužil Daniel Strož. Jsem téměř přesvědčen, že nová generace tyhle okolnosti už příliš nevnímá, nezná, nebo je nepovažuje z hlediska tématu za podstatné. Podstatné je, že autor neuvedl alespoň v odkazu bližší údaje k tvému rozhovoru s Foglarem z roku 1987, když to obdobně jinak činí. Spíše se přikláním k jeho opomenutí než k záměru, navíc podle tebe politicky motivovanému, jak jsem z podtextu vyrozuměl. Tady je ovšem důležité, abychom mladší generaci připomínali nejen některé principy objektivity, ale také historické souvislosti informací, s nimiž se pracuje. Tohle se podobně týká i některých dílčích kritik Daniela Strože, které vůči Foglarovi v Obrysu-Kmeni publikoval (např. nedávno k útlé knížečce Ježek v kleci, v níž autor Pavel Maurer zanechal značný počet obsahových chyb). K tomu bych se chtěl podrobněji vyjádřit jindy, pokud mi to redakce O-K umožní.

 

Mnohem závažnější je ale mýtus, který pracuje s tím, že tzv. Foglarovci jsou jen lidé čestní, pravdomluvní, poctivě solidární… Nikoli. Stálo by to za delší svědectví; jejich lidský vzorek je podle mého poznání v podstatě stejný jako v celé společnosti. Jak jsi v „Širokkovi“ uvedl, kdekdo se dnes ohání Foglarem a svými zásluhami o něj… Ale skutečně, kde byli všichni ti podle tebe „plantážníci“, když se o Foglarovi mělo mlčet? To, co se mezi některými „nejvyvolenějšími Foglarovci“ děje v zákulisí, je nejen pro mne leckdy až děsivé.

 

Jeden příklad za všechny, který jsem publikoval v doslovu ke knize Jiřího Zachariáše Stoletý hoch od Bobří řeky (2007, považuji ji za nejobsažnější a nejzasvěcenější foglarovskou biografii). Když se po skonu J. Foglara začal jeho synovec Petr Foglar v rozporu se závětí domáhat dědictví a napadl se svým hlavním spojencem nejen spisovatelovu „dědickou vůli“, ale brutálně nepravdivým a hanlivým způsobem i samotného J. Foglara, inicioval jsem vznik „Provolání na obranu nežijícího spisovatele“. Vyzval jsem předsedu Sdružení přátel J. Foglara, PhDr. Miloše Vraspíra, aby se SPJF k provolání připojilo. Napsal mi, že se proti svému kamarádu Petru Foglarovi nebude stavět.

 

Sdružení, operující se jménem J. Foglara ve svém názvu a hlásící se k propagaci a rozvíjení jeho díla, a zejména díky tomu pobírající různé finanční granty, se tedy ústy svého brněnského předsedy k zemřelému spisovateli náhle nechtělo zodpovědně znát. Ale kdo jiný především měl jeho čest hájit? Podle mne spolu s SPJF mezi prvními ti, kteří prošli Foglarovým oddílem. Mezi otázkami, které provždy zůstaly nezodpovězeny, stálo: Proč M. Vraspír vydával synovce P. Foglara za svého kamaráda, když podle zasvěcených prý spolu neměli ani výjimečné, ani zvlášť dlouhodobé kontakty? Slíbil snad Foglarovův synovec M. Vraspírovi, tedy SPJF, za jakýkoli druh podpory svých snah o získání mnohamilionového dědictví nějaké prebendy? Bohužel bych mohl uvést nemálo dalších konkrétních negativních příkladů, zejména ze strany některých „předních“ Foglarovců, dokonce i tunelů na Foglarův majetek. Jde však o excesy. Vždyť jinak i SPJF uskutečňuje dlouhé roky mnoho prospěšných akcí.

 

 

 

ČEST, KAMARÁDSTVÍ, POCTIVOST, PRAVDOMLUVNOST, sociální i jiná lidská solidarita – to vše dál existuje, i bez Foglara. Ptám se však: Nakolik by se udrželo povědomí morálky v národě, kdyby po desetiletí nebylo vlivu díla Jaroslava Foglara? Kdyby toto dílo i v desetiletích zákazů dál nepůsobilo v generačních štafetách rodin, ale i zájmových skupin a oddílů? Dodnes, kdy dál působí, kdy se loví bobříci třeba pod jinými názvy, organizují soutěže a různé hry a činnosti motivované hrami a metodikou J. Foglara. Kdyby prostě Foglar v českých dějinách vůbec neexistoval?

 

Navzdory některým méně chvályhodným souvztažnostem jsem přesvědčen, že Foglar je skutečně výjimečný český fenomén. Ne náhodou jsem ohlásil přípravu sborníku, nikoli jen nekritického, na toto téma. S vyžádaným souhlasem pak název použil editor Ivo Jirásek v obsáhlém sborníku Fenomén Foglar (2007). Potvrdil mj., že Foglar patřil u nás k zakladatelům toho, čemu se dnes říká pedagogika volného času a zážitková pedagogika, což jsou nyní programy na ohromném vzestupu.

 

Neznám v soudobých dějinách nikoho, kdo by svým dílem ovlivnil tento národ už od závěru třicátých let 20. století tak, jako Jaroslav Foglar. Když jsem psal příspěvek pro sborník Jestřábe, díky (2000), zmínil jsem tam spisovatelovo pohnutí ve chvíli, kdy si před vernisáží v Muzeu hl. města Prahy prohlížel rozsáhlou výstavu připravenou k jeho devadesátinám (1997) a kdy se v jedné její části déle zastavil: „Jeho oči, v nichž bylo tolik skutečných i vysněných klukovských zážitků, sluncí i hvězd, řek i táboráků, tolik písní větrů v korunách borovic a dálek závratných, tolik osudů dětí téhle země, ty jeho oči se náhle zalily slzami a ty stékaly jak pryskyřice v červenavé záři slunce po rozpukaném kmeni, a Jestřáb šeptl: Stejně to byla nejkrásnější doba…“

 

Ano, i já patřím k tisícům, spíš v generačních vlnách statisícům těch, které Jaroslav Foglar v jejich dětství přímo či nepřímo vyzval – „Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují…“ Zachránil mně, mým kamarádům i tisícům dalších část dětství a počátků dospívání. Dal nám také inspiraci k rozlišování dobra a zla v praktickém životě, a k pomoci těm, kteří ji potřebují. Posiloval naši vůli něčeho dosáhnout. Lze prokázat, že i za to mu děkovala a děkuje spousta lidí, bez titulů i těch nejednou s mnoha tituly. Jenže všichni mu něco dlužíme. Uznání hodné dětí téhle země, uznání v podobě státního ocenění. Nebylo by to v dějinách poprvé, kdy žáci v některých aspektech předčí svého učitele…