Rozhovor s VIEROU ŠVENKOVOU

K vyjádření toho co vidí, toho co cítí, co chce říci, co chce popsat jí stačí rodné slovo, slovo rodné mluvy, mateřské řeči. Vlastní schopnost odolávat a nepodléhat módním trendům a vlnám při výběru tvůrčího jazyka. Charakterizuje ji jeho naprosto zásadní čistota. Takových osobností je dnes málo!

Přemnozí mají pocit, že rodný jazyk k úspěchu nestačí a oni nemohou stát bokem. Podbízivě jej musí „obohatit“ nadměrným, zbytečným závalem cizích slov, nejčastěji anglicizmy. To aby působili dojmem vzdělance vysoké úrovně, se skvělým světovým rozhledem a přehledem moderního člověka dnešních dnů. Možné však také je, že právě tímto způsobem zakrývají svoji bídu v ovládání mateřštiny.

Jistěže, vyskytují se a budou se vyskytovat cizí slova, která nemají odpovídající a plně vystihující překlad do rodného jazyka, ale těch není převaha. Přesto v některých případech je téměř nezbytností, aby čtenář či posluchač souběžně listovali v slovníku cizích slov.

Příkladem umění kulturně a kultivovaně používat a formulovat zásoby rodného slova, jeho původního tvaru, možno řící s aristokratickou vybraností je slovenská spisovatelka Vera Švenková. Tuto skutečnost si nejzřetelněji uvědomujeme porovnáním jejích přímo protipólových Tatranských romancí a Rýchlokurzu sebaobrany. O čem jsou, z čeho a odkud vycházejí dobově angažované prózy Tatranských romancí je jasné už z názvu. Rýchlokurz sebaobrany je útlá knížka esejí, zprostředkovávající čtenáři morální rozměr lidského počínání. Aplikující moudrost, jež vyplývá ze zkušeností věků prostřednictvím citátů a vyprávění moudrých lidí - myslitelů a filozofů předvčerejška, včerejška i dneška.

Co pojí obsahem tak rozdílná, a nejen tato, ale všechna díla a práce Viery Švenkové je výjimečný cit a dovednost autorky patřičně vystihnout a správně uplatnit slovo mateřského jazyka.

 

Cituji z Evangelia podle Jana: „Na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo.“ Co je pro vás slovo?

Slovo je dar od Boha. Pokud dnešní filozof definuje Boha Otce jako tvořivou sílu, Boha Syna jako zákon, kterému vše podléhá a Ducha Svatého jako informaci, tak slovo obsahující informaci vyplňuje ten prostor mezi - mezi lidmi, nese poselství od člověka k člověku, vytrhává nás ze samoty, je to teplý lidský dech, opak mrazivé hmoty, která vyplňuje vesmír.

Co si představujete pod pojmem moudrost věků?

Souvislý řetěz přenášení zkušeností a poznání. Herakleitos a Pytagoras se učili v Egyptě, Římané se učili u Řeků, Evropa se učila od Římanů… Slováci se učili od Evropy, učení mužové si vyměňovali dopisy s Erasmem Rotterdamským, s Filipem Melanchtonem, obdivovali Goetha, nechali se inspirovat Herderem. Pravda, stejně cenné poznání nabízí národní kultura, zkušenosti vlastního národa, lidová moudrost. Ceníme si českého badatele, výtvarníka-fotografa, filmového režiséra, kameramana, folkloristu a hudebního vědce, profesora AMU v Praze, který objevil v chudobných slovenských horách půvab lidských tváří, písní, krojů, malovaných talířů! „…Vzpomeňme velkého českého učence Karla Plicku, který v první polovině minulého století udělal velice mnoho pro záchranu původní slovenské kultury. V jeho filmech (dokumentární film Zem spieva byl prvním slovenským zvukovým filmem, do kin uveden 27. 10. l933 - 90. výročí! pozn. I. D.) zaznívá myšlenka, jak jej okouzlila starobylost slovenské kultury, vyjádřená v bohatých výšivkách…“ (Slovensko-árijské védy, Poprad 2009, s. 8). Pod Tatrami žil Jan Hála, kterého si hory a lidé připoutali na celý život. A ještě o století před ním ryzost slovenské originality za svého pobytu obdivovali Jaroslav Čermák a Josef Mánes (J. M.: „Slovačky mají o smysl více a ten šestý smysl, to je vkus“, pozn. I. D.) Vyslala je velká česká spisovatelka, milující Slovensko a slovenský lid, Božena Němcová. Měla jsem to štěstí studovat slovenskou literaturu, tuším, kolik je v ní moudrosti a touhy po kráse - od cyrilometodějského Proglasu po slovenského básníka Milana Rúfuse. To generacemi „tíhnutí“ ke kráse, která podle Dostojevského spasí svět, je také součástí moudrosti věků.

Odráží se v dnešní kultuře, společnosti?

Připomeňme si slova již zmíněného Proglasu: „Nahé jsou bez knih všechny národy.“ Jistěže, nejsme nazí, pulty nabízejí záplavu knih. Ale cože nám to říkají? Fellini mluvil o infantilizaci, známý český neuropatolog František Koukolík hovoří o debilizaci lidstva. Posloucháme instinkt sebezáchovy (jídlo, pití), instinkt rozmnožování, ale na první místo se dostává tvořivost! Jestliže se člověk necítí tvůrcem vlastního života, unáší jej proud, a to i proti jeho vůli, nejednou jej přestane bavit jídlo či sex, pohrdá vegetováním. Jako suverénní tvůrce ignoruje staré poznatky, zkušenosti minulých generací, o všem chce rozhodovat sám, ve jménu tvořivosti vyrábí vlastní pravdu, vlastní morálku, vlastní jazyk. Tak zbožňujeme vlastní tvořivost, že cokoliv nám může být ukradené, dokonce i moudrost věků.

Když píšete, tvoříte, myslíte na čtenáře, kteří budou číst vaši práci s růzností pocitů, závisejících na různosti zkušeností, případně se zevšeobecňováním určitých zkušeností, nebo píšete proto, že potřebujete ventilovat osobní zkušenosti a související přetlak pocitu?

Čas od času mne provokuje nějaké téma, o kterém předpokládám, že by mohlo zajímat také jiné. Jistě nejsem sama, koho trápí stav světa! I když uznávám, že „slovo je Bůh“, většinou je bezmocné. Vždyť kolik moudrých slov už bylo vysloveno, a lidstvo je tam, kde je. Literáti podobně jako kněží neztrácejí iluze, že aspoň slova ještě podporují solidaritu člověka s člověkem a soucit se stvořeními. Petr Handke kdysi napsal, že umění je na světě proto, aby se z člověka nestala bestie.

Spisovatel má možnost v nemalé míře ovlivnit svými myšlenkami společnost, záleží však také na výši jeho slovesné kultury vůbec a rodného jazyka zvláš. Daří se?

Když jsme ve jménu bezbřehé svobody zpochybnili obsah slov, vyprázdnili pojmy, odráží se to také v jazyce. Denně se přesvědčujeme, že za těmi nejkrásnějšími slovy - pravda, láska - se skrývá největší loupež. V prostředí vyznávané tvořivosti se ignorují pravidla, dokonce i pravopisu! Čím větší chaos, čím kalnější voda, tím lépe pro manipulátory a velké hráče! Současná pseudokultura hodila celé humanitní poznání, těžce zaplacené hodnoty, do šrotu jako nepotřebnou zátěž. Intelektuál se v tom motá jako hrdina Wintrova románu Mistr Kamparus, bojuje s vlastní bezmocností. Ale i v nejtemnější tmě klíčí naděje. Možná ji objevíme také v té záplavě knih.

Co byste jako spisovatelka chtěla přinést do světa pez, byznysu a bulváru?

Celá literatura je volání po lidskosti. Jak píše slovenský básník 19. století Andrej Sládkovič, aby člověk „úplně nezdivočel“. Zdá se však, že je to hlas na poušti. Násilí je všude! Silnější má pravdu. Nejsilnější je ten, kdo má nejvíc peněz. Útlak nadnárodního kapitálu, podfuky politiků, kteří se na něm přiživují, manipulace s lidským vědomím, s dějinami, s vývojem společnosti, nemají konce. Lidský mozek díky vědě a technice vyrábí zázraky, ale jako by ztrácel spojení se srdcem. Co přinesou mé povídky o lásce? Máme hledat jistoty v nejistém světě? Doufám, že nejen zábavu a chvíli sebezapomnění.

Slovensky zpovídala a česky psala IVANKA DŽIUBOVÁ

 

Viera Švenková se narodila v Popradu (1937), kde také maturovala (1955). Po studiích na FF Univerzity Komenského (l960) pracovala jako redaktorka v literárních časopisech (Slovenské pohľady, Revue svetovej literatury) a knižních vydavatelstvích (Mladé letá, Smena). Literární inspirace hledala hlavně v rodném podtatranském kraji . Za debut Biela pani Zuzana získala Cenu Ivana Krasky. Z další tvorby na př. Limbový háj, Jablčné jadierka, Faraonuv úsmev. Na některé náměty Slovenská televize natočila dva filmy: Steny, Prstienky z trávy. Přeložila více než dvacet knih pro děti a mládež, především z angličtiny a němčiny. Její knihy byly přeložené do ruštiny, češtiny a polštiny, jednotlivé povídky vyšly v mnoha zahraničních antologiích a literárních časopisech.