KAREL SÝS
Adolf Hitler vydal před vpádem do Sovětského svazu jasnou směrnici:
„Blížící se tažení je víc než jen konflikt dvou armád. Výsledkem bude konflikt dvou ideologií... Samotné zbožné přání nezlikviduje v současném Rusku myšlenku socialismu... Musíme se zbavit židobolševické inteligence... Musíme udělat všechno pro to, abychom zabránili nacionalistickému Rusku nahradit Rusko bolševické. Jak dokládá historie, Rusko bude vždy protiněmecké...
Boj proti bolševismu sjednotí celou Evropu."
Součástí operace „Rozděl a panuj" bylo i rozbití Balkánu, zejména Jugoslávie:
„Bohatá a úrodná půda banátské oblasti bude vrácena Maďarsku, pobřeží Dalmácie a Černá Hora připadnou Itálii, Srbsko bude spadat pod německou vojenskou vládu. Chorvatsko se stane autonomním státem."
Před útokem německá generalita předpovídala:
„Odpor jižně od pripjaťských bažin bude slabší – postihnou ho vnitřní nepokoje na Ukrajině, vyvolané předchozími podvratnými operacemi Abwehru. Další strategie bude záviset na tom, jestli a kdy se Rusko zhroutí pod náporem úvodního německého útoku."
Vůdce ustanovil:
„V této nové německé říši vojáci po dvanácti letech vojenské služby automaticky dostanou zemědělskou usedlost včetně hospodářského zvířectva a mechanizace. Někteří z těchto novopečených sedláků se ožení s venkovskými děvčaty. Ponechají si zbraně, aby je mohli použít v případě další mobilizace proti asiatským hordám. Poddůstojníci se ujmou benzinových čerpadel podél nově postavených silnic. Takový voják-sedlák bude především mnohem lepším vychovatelem než vysokoškolsky vzdělaný učitel základní školy. V našem zájmu je, aby lidé uměli rozeznávat dopravní značky."
Hitlerova sekretářka Christa Schroederová zaznamenala 20. srpna 1941 šéfovy myšlenkové pochody:
„Opravdu nechápu, proč Britové neuposlechnou hlasu rozumu. Nyní, když pronikáme na východ, přece žádné jejich kolonie nepotřebujeme. Připadá mi mnohem praktičtější, že budeme mít všechno hned za dveřmi: Ukrajina a Krym jsou tak úrodné, že tam můžeme pěstovat všechno, co potřebujeme, a zbytek (kávu, čaj, kakao atd.) můžeme získat směnou z Jižní Ameriky. Je to všechno tak prosté a jasné..."
Maršál Keitel si za letu nad obsazenou Ukrajinou liboval:
„Člověk mohl přímo cítit panenskost půdy..."
Hitler vysvětloval velvyslanci ve Francii Otto Abetzovi:
„Po obsazení Ukrajiny už nebudeme potřebovat francouzské oblasti s nerostnými surovinami. Jen sovětská naleziště železné rudy v oblasti Krivého Rogu by vynesly milion tun rudy měsíčně. Francie tak dostane svůj díl odměny za budování Nového řádu."
Weizsäckerovi se Vůdce svěřil:
„Pokud by se Stalin rozhodl rozšiřovat Rusko jižním směrem k Perskému zálivu, jak jsem mu to v listopadu 1940 radil, pak by mírová koexistence mezi Ruskem a Německem byla myslitelná."
A 16. září 1941 sdělil Abetzovi:
„Asiati a bolševici musí být vyštváni z Evropy, tato dvousetpadesátiletá epizoda asijského moru je u konce. Ural bude hranicí, za níž si Stalin a jemu podobní mohou dělat, co se jim zlíbí. Ale občasnými vojenskými výpravami se zasadím, aby ani tam Stalin neměl klid.
Po vypuzení Asiatů Evropa už nikdy nebude závislá na žádné vnější velmoci a může nám být jedno, co se děje v Americe. Evropa si pokryje své potřeby surovin sama a bude mít vlastní exportní trh na ruských územích, takže už nebudeme mít zapotřebí obchodovat se zbytkem světa.
Nové Rusko na této straně Uralu se stane naší Indií, která však bude mnohem víc po ruce, než je ta britská.
Nová Velkoněmecká říše pojme 135 milionů lidí a dalším 150 milionům bude vládnout."
Rosenbergův styčný důstojník Dr. Werner Koeppen zaznamenal:
„Führer mluvil o potřebě postavit jednu dálnici do Trodheimu a další až na Krym. Po válce bude mít německý občan možnost nasednout do svého volkswagenu a osobně se jet podívat na zabrané území, aby pak v případě nutnosti byl také ochoten za ně bojovat."
Své cíle Hitler formuloval Seyss-Inquartovi 26. září 1940, dávno před Madeleine Albrightovou:
„Byla naprosto absurdní situace, kdy na východě ležela obrovská, řídce obydlená říše s takřka nevyčerpatelným bohatstvím a surovinami, kdežto západní Evropa měla co dělat, aby uspokojila své potřeby importem ze zámořských kolonií. Například nedaleko Charkova se pěstuje kaučuk, na vlastní oči jsem už viděl velmi kvalitní vzorky.
Jakmile bezpečně obsadíme životně důležité evropské oblasti Sovětského svazu, může válka za Uralem pokračovat třebas dalších sto let."
A při večeři 23. září 1940 mudroval:
„Hranice mezi Evropou a Asií není na Urale, ale tam, kde končí osídlení lidí proněmeckého smýšlení a začíná čistě slovanské osídlení. Naším úkolem je posunout tuto hranici co nejdál na východ a v případě nutnosti hodně daleko za Ural.
Již nikdy nesmí existovat žádná vojenská síla západně od Uralu, i kdybychom o to měli svést stoletou válku."
Canarisův spolupracovník si v hlášení pochvaluje vstřícné chování obyvatelstva při likvidaci jejich židovských spoluobčanů:
„Židé jsou odvezeni na předem zvolené a připravené místo v okolí daného města; tam musí odložit šperky a šaty pod záminkou jakýchsi formalit. Pak jsou odvedeni ze silnice a zlikvidováni. Domácí obyvatelstvo, které si je tohoto likvidačního programu plně vědomo, reaguje klidně, někdy dokonce s uspokojením, a zúčastňuje se toho i ukrajinská milice. Objevily se dokonce protesty, že některým Židům se podařilo uniknout rozhozeným sítím bojových komand SS."
Avšak hrob se otevíral i pod nimi. Himmler vyprávěl zážitky z okružní cesty obsazeným územím:
„V Kyjevě je pořád ještě značný počet obyvatel. Lidé vypadají uboze, takže se klidně můžeme obejít bez takových 80 až 90 procent!"
Ministru zbrojní výroby Todtovi Hitler vyjevil své sny:
„Nebude trvat dlouho a monotónní step naprosto změní své asijské vzezření. Během deseti let se tam usadí čtyři miliony Germánů a během dvaceti let nejméně deset milionů. I zbytek Evropy se zapojí do tohoto využívání ruských pustin.
Pro místní obyvatelstvo se nebude zřizovat ani školství, ani veřejné sociální zabezpečení. Bohatě bude stačit znalost dopravních značek. Pod pojmem svoboda Ukrajinci stejně chápou jen to, že místo aby se myli dvakrát, budou se nyní mýt jen jednou měsíčně – Němci se svými rýžáky by tam byli velice nepopulární."
Zkroušenému Mussolinimu sliboval:
„Úroda na Ukrajině vynese v roce 1943 minimálně sedm milionů tun."
Ukrajina však nedodávala jen obilí. V Záporoží na Dněpru německá korporace AEG přestavěla obrovskou hydroelektrárnu a zásobovala okolní ukrajinské uhelné doly a zbrojovky elektřinou. Ministr Speer se Hitlerovi pochlubil svým projektem „Ivan". Měl urychlit rozšíření těžkého chemického průmyslu, výrobu dusíku a trhavin v doněcké oblasti.
9. července 1942 projednával Vůdce s Himmlerem plán osídlení Krymu obyvatelstvem z jižního Tyrolska:
„Germanizace Krymu je věc životně důležitá... Nad německými zájmy ve Spojených kavkazských protektorátech bude bdít německý generál-rezident."
Když se dozvěděl, že němečtí vojáci zplodili přes milion dětí s „východními" ženami, nařídil Himmlerovi, aby všechny tyto děti byly nalezeny a „navráceny" Německu. Hrozilo totiž nebezpečí, že by tyto děti mohly v další generaci „vylepšit" ukrajinskou a ruskou krev!
Himmler pak podřízeným zopakoval Hitlerovy požadavky:
„Bude naprosto stačit, pokud, za prvé, se děti ve škole naučí dopravní značky, aby nám nepadaly pod auta; za druhé, aby se naučily počítat do pětadvaceti; a za třetí, aby se uměly také podepsat. Víc není třeba."
Hitler se rozhodně stavěl proti myšlence dovolit Ukrajincům ustavit vlastní vládu: „Znamenalo by to zahodit kompletně celý náš válečný cíl. Německo by skončilo tak, že by znovu muselo čelit zcela nezávislému státu.
Německo potřebuje dobytá území, bez nichž již nemůže dlouho existovat. Musí dosáhnout hegemonie v Evropě. Kde jsme, tam zůstaneme... Velké Německo a Evropa musí být bráněny daleko od našich hranic... Avšak nyní se probudilo Rusko a stal se z něho stát s největším technickým a materiálním potenciálem. To znamená, že útok z východu lze v budoucnosti odrazit pouze Evropou sjednocenou pod německým vedením."
Fanatik Schörner si po ztrátě Krymu Hitlerovi stěžoval na svého předchůdce Kleista:
„Jeho nebojové jednotky si užívaly příjemných šest až sedm hodin práce denně a zbytek zkázy dokonalo krymské víno."
Gauleiter Alfred Frauenfeld – správce Krymu – však už myslel daleko do budoucnosti:
„Pokud nám někdy v budoucnu tato válka a její vítězný konec dopřejí návrat na tato území, pak musí dojít k velice radikální změně našeho postoje a chování vůči místnímu obyvatelstvu."
To by ovšem už museli udělat bez Hitlera, jenž se Ribbentropovi svěřil:
„Víte, i kdybych dnes dospěl s Ruskem k dohodě, zítra mu opět půjdu po krku – taková je moje přirozenost."