MILAN BLAHYNKA

Kdo by usoudil, že po Heydukovi, Šrámkovi, Sýsovi a po autorech méně zvučných jmen musí být poetické bohatství města Písku už nadobro vyrabováno, vezme možná do ruky PĚT PRSTŮ (Impress a.s., České Budějovice 2013) s rozpaky. Copak její autor Richard Uher (ročník 1942) neví, že Pět prstů už napsal jistý Vítězslav Nezval? A že Velké prádlo, o němž napsal verše, je slavná báseň Prévertova? Napadlo mi: chce se snad měřit s velikány?

Myslím, že pln svého života, svého města a krajiny, svých jihočeských kopců i svých učitelů, mistrů a pak i žáků, pln své práce a poznání z práce „nad všemi domy“, na jejichž střechách pracoval jako pokrývač, sice možná slavná díla četl a znal, ale na žádnou básnickou soutěž s nimi ani nepomyslel. A až nám jeho čtenářům dochází, že se jeho pohled shora, jeho nadhled rýmuje zvláštním způsobem s pohledem „kulhavého ďábla“ z románu Alaina-René La Sage, který z vděčnosti za své osvobození ukazuje svému osvoboditeli město Madrid tak, že dá zmizet střechám a je vidět dovnitř domů a lidí v nich.

Toto nahlížení shora, osvojené už za učňovských let, když ze střechy bylo vidět do pokojů dívek v internátu „zdravky“ při ranním vstáváním, tento nadhled si Richard Uher podržel na celý život, i když už ho „bolavá noha“ (o té víme z jeho básně Předjarní tání) uzemnila fyzicky, ne však co do zvídavosti a pronikavosti básnického vhledu a co do moudrosti nadlehčujícího humoru.

Svými Pěti prsty, ke kterým napsali hřejivá a obdivná úvodní slova jeho přátelé, scénárista Karel Čabrádek, básník Karel Sýs, rozhlasák i spisovatel Ludvík Mühlstein a kriminalista i autor kriminálek Ladislav Beran, Uher bilancuje svůj život a mimoděk i proměny svého města.

Do této své knihy zařadil verše tištěné porůznu už dříve, například Konec cesty vyšel ve sborníku Vesmíru podali jsme ruku (1979) a pak v Písecké čítance 2 (1981). Mezi 75 básněmi Pěti prstů je nejvíc z první a jediné Uhrovy básnické sbírky Tvář člověka je čas (1979). Z jejích 47 básní přešly do Pěti prstů dvě třetiny. Ty tvoří v novém pořadí a rozesety po celé knize základ jedné ze tří jejich komponent. Druhou jsou kapitolky prozaického vzpomínání na dětství, pubertu, kasárensky přísný učňovský internát atd. Třetí pilíř knihy představuje nezvykle bohatý výtvarný doprovod veršů a vzpomínek, reprodukce obrazů, kreseb a fotografií osmi píseckých tvůrců.

Z tohoto výtvarného doprovodu vesměs vysoké úrovně zaujmou především kresby Františka Doubka, který ilustroval už Uhrovu sbírku Tvář člověka je čas, a pak obrazy básníkovy ženy Marcely, jimž nechybí atmosféra podmanivých pláten Martina Benka.

Ze vzpomínek – prostých sebenepatrnější sentimentality a rozvláčnosti – jsou asi nejpozoruhodnější čtyři stránky nazvané Cesty osudu.

A pokud jde o Uhrovu poezii, psanou volným mluvním veršem většinou bez rýmů: ta je zdánlivě až příliš ležérní, někdy opravdu zbytečně mnohomluvná, ve snaze o prostotu tu a tam neuniká banalitě (závěr básně Náš drahý), většinou však upoutá spontaneitou, nehledaností, uměním pointy (to umění je vlastní i prozaickým vzpomínkovým odstavcům) a čaruje asonancemi typu „líbám – jinam “, nebo „Ty jsi se vinula jak mladý břečťan“ / hned jsi se usmála mé první otázce. // Když jsem ti sáhl níž, řekla jsi / Přestaň.“

Hlavní je, že Richard Uher zřejmě dodnes nepřestává, nedává si pokoje a stará se tím, co a jak píše, „ať k tobě radost proudí“.