FRANTIŠEK UHER

Současné výtvarné umění je plné kontrastů. Na jedné straně jsou výtvarná díla dražena nebo prodávána za udivující částky. Objektivně vzato – při současné hodnotě české koruny – zaslouženě. Neboť se jedná o díla, která neodmyslitelně patří ke kulturnímu bohatství národa a většině z nás jsou bližší než mnohé dávné relikvie.

Jen škoda, že se někdy ztrácejí v soukromých sbírkách nebo v trezorech jako finanční pojistky. Na druhé straně mají nepříliš talentovaní provokatéři často navrch nad skutečným uměním, jsou zahrnováni zájmem, popularizováni a vychvalováni za nedostatek skutečné invence. Objektivně vzato – zcela nezaslouženě, protože pouze posluhují stupidní politizaci. Je mnoho galerií, v nichž nacházíme vedle kvality spoustu nevábnosti. Propagovaní vyplouvají z kalných vod u dna. To všechno nic nemění na skutečnosti, že opravdová umělecká díla mají svými nezpochybnitelnými hodnotami navrch a jejich čas přijde nebo již přichází, jejich tvůrci se setkají s uznáním a respektem. Skromní, pilní, pracovití, třebaže v širším měřítku téměř neznámí. Protože kdo umí, umí!

Artefakty bývají označovány za předměty zpracovávané umělecky nebo účelově. Tato značně sporná definice hrubě pokulhává, ostatně jako téměř všechny definice, na nichž časem usedá patina. Rozhodně má značné rezervy ve vztahu k dílu Stanislava Bittermanna, tvůrce originálně pojatých, převážně drátěných soch, sošek či plastik. S pozoruhodnou invencí, prozářenou fantazií a vzácným citem pro použitý materiál, dokáže svými díly vyplnit prostor, vést k zamyšlení a především – potěšit. Všechny Bittermannovy exponáty potvrzují specifický rukopis: nápaditost, zdánlivá lehkost, hravost, dekorativnost, souvztažnost, zvláštní kouzelné fluidum připomínající křehkost motýlího letu.

Každý kov je v podstatě studený materiál, Bittermannovy artefakty jsou však hřejivé, noblesní, poetické, téměř pokorné – a tiché. Ticho z nich přímo sálá. Výmluvné ticho, které dokáže překřičet okázalý halas i hlahol zvonů, každou halasnou proklamaci. Při pozorném zahledění docházíme k představě časové náročnosti, svůj čas si ovšem žádá každá poctivě odvedená práce. Nutně dospějeme k poznání, že Bittermann tvoří především s radostí a potěšením, se snahou způsobit radost a potěšení jiným; to je cenná a v dnešní době ovládané komerčností výrazně nevšední akvizice.

Jeho drátěné artefakty mají svou podstatou a plastičností nejblíže k sochařině, tudíž je na místě slogan „sochařina – to je dřina." Bittermann si ovšem dokáže dovedně poradit i s jiným materiálem. Technika plastické abstrakce a tvarování s čitelnou průhledností, jakož i svérázný technologický přístup k anatomii prostorově fixovaných figur, dávají konstrukcím evidentní dynamiku, vyvěrající jako čistý pramen z každodenních postřehů, jak je zdánlivě „všední" život přináší. Jenomže si uvědomujeme, že není „všedních" životů, proto není námětů, které by měly zůstávat tabu.

Stanislav Bittermann vystavoval na třech desítkách výstav nejen v republice; jeho tvorbu poznali také v Holandsku, Německu a Rakousku. Značnou pozornost veřejnosti vzbudila nedávná výstava v omezeném prostoru havlíčkobrodské galerie Vinum Missae. Umělec Bittermannova formátu by zajisté zasluhoval komplexnější výstavu ve významné galerii, kde by měla příležitost poznat jeho inspirativní tvorbu širší laická i odborná veřejnost. Bylo by ku prospěchu české kultury – a to nejen v Bittermannově případu – kdyby se schopným a skromným dostalo příležitost vystoupit ze stínu.