JAROSLAV ČEJKA

Když jsem si přečetl otázku, která je tématem dnešní diskuse, okamžitě mě napadl starý předlistopadový vtip ze série anekdot o Rádiu Jerevan: Do rádia přišel dotaz, zda budou v komunismu peníze, a rádio odpovědělo: „My myslíme tak – u někoho budou a u někoho nebudou…“ Podobně je tomu totiž s naší svobodou slova – někdo ji má a někdo zase ne… Anebo ještě jinak – tentokrát s Orwellem – všichni jsme ve svých projevech svobodní, ale někteří z nás jsou svobodnější.

Měli bychom si však uvědomit, že tomu tak není jen u nás. Zákony svobodu slova zaručují, anebo omezují všude na světě. Problém je v tom, že žádný zákon sám o sobě svobodu slova neprosadí. Konec konců, i v předlistopadových dobách jsme měli svobodu projevu zakotvenou v ústavě, ale jak to s ní bylo doopravdy, si ještě mnozí pamatujeme.

Svobodu slova musí dnes a denně prosazovat každý z nás, a to nejen v médiích, ale i v nakladatelstvích, divadlech, filmových studiích a dalších institucích. Bohužel, mé subjektivní zkušenosti nasvědčují tomu, že svoboda slova se v soukromých médiích a kulturních institucích prosazuje ještě obtížněji než ve státních, protože v těch soukromých znamená slovo majitele zákon nad zákony. A nikdo nechce přijít o práci. Což sice chápu, ale to nic nemění na tom, že mě to štve.

A ještě jedna věc mi vadí, a sice to, že mnozí z těch, kteří chtějí publikovat a vyslovovat se k současným problémům, a přitom téměř všude narážejí na odmítání, přestože tak činí na nezbytné profesionální úrovni, se nakonec stahují mezi lidi „stejné krevní skupiny“ a vlastně se tak nechávají zahnat do intelektuálního a uměleckého ghetta, jehož existence paradoxně nahrává tvrzení, že svobodu slova přece mají – ve své vlastní tiskové tribuně, kam zase „nesmějí“ jejich protivníci. Začarovaný kruh permanentní ostrakizace a izolace se tak uzavírá.

Co v takové situaci dělat? Neizolovat se, nevzdávat to, při všech příležitostech upozorňovat na existenci nepřiznané cenzury mlčením, pokoušet se prorazit stažené závory, bušit na hluché brány!

Je to únavné, já vím. Je to ponižující, dobře to znám. Ale podle mého názoru dnešním nepohodlným autorům, kteří se nechtějí smířit s osudem severoamerických indiánů zahnaných do rezervací, nic jiného nezbývá. Ti prostě musí hledat inteligentní, přemýšlivé a tolerantní jednotlivce i mezi lidmi jiného vyznání, jiné politické orientace, než je ta jejich. A měli by vyhledávat to, co spisovatele spojuje, ne to, co je rozděluje. Ano, je to těžké, je to jako hledat zlato v tisíckrát prosetém písku řeky Otavy. Ale nedá se nic dělat. Občas, i když vzácně, je takové úsilí korunováno úspěchem.

Už čtyřiadvacet let nejsem členem žádné politické strany a zakládám si na tom, že mám celý život přátele mezi komunisty, liberály i katolíky. V posledních letech si také vyměňuji názory s několika bývalými disidenty. V mnohém se neshodneme, ale dokážeme svá stanoviska a své literární texty navzájem tolerovat, jak dokazuje i názor jednoho z nich na můj poslední rukopis, který zatím hledá svého nakladatele:

„Ve svém románu zobrazujete určitou životní zkušenost a činíte to přesvědčivě. Jestli má ten příběh širší politický dosah, pokládám za vedlejší, přesněji řečeno za nedůležité. Je jako příběh koherentní a strhuje. Proto musí být publikován, nebo jsou všechny řeči o svobodě, včetně těch mých, pouhá slova…“

Takového postoje si samozřejmě cením. A takové postoje sám zastávám. Nezajímá mě, jestli s tím či oním autorem patříme do stejné party a jestli jsou naše názory totožné, nebo alespoň příbuzné. Stačí mi, že se shodneme na zásadních etických postojích, které plní úlohu mostu přes rozvodněnou řeku dravé politické praxe.

Pro literaturu je přesvědčivost její výpovědi, umělecká úroveň básně, povídky, románu nebo divadelní hry mnohem důležitější než světový názor či politické přesvědčení jejich autora. Čtenáři se už delší dobu od současné české literatury odvracejí, a to nejen z ekonomických a technických důvodů, ale hlavně proto, že do značné míry rezignovala na reflektování jejich existenčních problémů. A také proto, že její autoři jsou dlouhodobě rozhádaní jako puberťáci ve Stínadlech…

Řekl bych, že je nejvyšší čas dospět – aby pak náhodou nebylo pozdě!

Předneseno na Kongresu UČS 17. května 2014