PETR MUSÍLEK

Hovořit o svobodě slova je záležitost značně záludná.

Svoboda je v prvé řadě dána vnitřním uspořádáním lidských bytostí, a to v závislosti na vnějších podmínkách života. Svoboda je i dobrovolným přijetím řady zodpovědností, které jsou s ní přímo provázány.

Stejně jako řeka nemůže zamířit proti kopci, nemůže svoboda rušit zákonitosti, které mají obdobně nastavená pravidla. Nic na tom nezmění fakt, že takové pokusy neustále probíhají.

Skutečná svoboda je poznáním zákonitostí v reálném čase a jejich naplňováním.

Slova jsou převážně nástrojem, který by měl osvětlovat reliéf krajiny, ve které žijeme a která nás obklopuje. Měla by být zřetelnými ukazateli směru, potvrzením hodnot a hledáním průsmyků do budoucnosti.

Slova jsou velmi závislá na skutečnosti života, pro který mají vytvářet něco jako vzduch k dýchání, a cesty, po kterých se dá mířit k dosažitelným cílům.

Řekl bych, že horší než jejich omezený prostor je obrácený směr jejich plynutí. Když místo aby osvětlovala a podpírala skutečnost, usilují o pravý opak. Když se mylně domnívají, že lze pomocí slov skutečnost přetvořit a přidat jí jakousi paralelní podobu.

Slova se ale v současné realitě stávají spíše než nositeli myšlenek mnohdy obhajobou pokřivených představ dočasné moci, která není ochotna přijmout svoji dočasnost. Moci, která vytváří modely odporující přirozenému vývoji a podřízené přežitým nebo umělým pravidlům.

Odborné hodnocení se postupně přelilo do byrokratického udělování finančních, ale i vlivových grantů, které místo skutečné pomoci různým iniciativám přinášejí nejistotu a závislost.

Argumentuje se množstvím akcí, které vlastně navzdory tomuto působení nahrazují smysluplnou kulturní politiku, a to přesto, že zde neexistuje kvalitativní třídění a návaznost.

Rozvlnění stojaté vody působí jako oblázky poskakující po hladině, ale nezbytně propadající ke dnu.

Tento stav může snad dočasně vyhovovat průměrnosti a přizpůsobivosti určitých skupin, ale určitě ne rozvoji kultury a lidskému vědomí.

Je pravda, že si každý může říkat a psát co chce, ale určitě ne v kontextu veřejné diskuse, neboť to, co by mělo být veřejnou diskusí, se už dávno stalo jen halasným překřikováním argumentů bez váhy a jasného směřování.

Zkušenost soudů je nahrazována množstvím chaotických pseudoinformací a toto chaotické množství je vyzdvihováno jako projev svobody.

Nevím, jestli právě tento stav je svobodou, kterou je správné obhajovat?

Svobodu bych vnímal spíše jako zápas závažných argumentů s otevřeným cílem.

K tomuto stavu však chybí vzájemná a nezploštělá tolerance a uznání skutečných autorit.

Autorit v oborech technických a kulturních, ale i autorit v hodnocení politických směrů.

To není o bezvýhradné přizpůsobivosti, ale o pozorném naslouchání a rozumné diskusi.

O hledání takovéto budoucnosti bychom se měli všichni pokusit a to navzdory výchozímu času.

Je to asi téměř nadlidský úkol, ale představuje jediné reálné řešení současné neutěšené situace.

Není možné očekávat dobré zprávy, pokud se na jejich vzniku nebudeme sami podílet.

Tvrdý boj v jednou provždy dané linii může vypadat konzistentně, ale ve světě a v přírodě, které jsme součástí, probíhají neustálé změny. A tyto změny si tvoří vlastní pravidla s vědomím dočasné reality a díky její dočasnosti se otevírá budoucnost.

Je to budoucnost, která nese všechny minulé podoby, ale přidává k nim nové evoluční podněty probouzející naději.

Naději, kterou bych přál slovům, svobodnému myšlení, naší společnosti i celému ostatnímu světu.

 

Předneseno na Kongresu UČS 17. května 2014