MILAN BLAHYNKA

Otázky a odpovědi v anketě AV ČR Současní spisovatelé a cenzura

 

Před listopadem 1989

1. Čím jste se cítil nejvíce omezován při psaní a publikování před listopadem 1989?

Tupci a strašpytli, kteří si mysleli, že brání socialistickou orientaci literatury a zatím ji diskreditovali.

2. Jak byste souhrnně, na základě vlastní zkušenosti, charakterizoval podobu a roli cenzury v českém literárním životě před listopadem 1989?

S cenzurou v pravém významu toho slova jsem se setkal výjimečně a bylo to v tvrdší době, než v jaké ji snadno oklamal Škvorecký při přípravě reedice Zbabělců; řeč s ní nikam nevedla. – To, co se někdy označuje také jako cenzura, totiž požadavky redakcí na změny textu nebo přímo jeho odmítnutí, vyplývalo většinou z velmi často zbytečného opatrnictví redaktorů, strachujících se o svá místa. Takovým opatrnictvím netrpěl v padesátých letech dr. Jaroslav Janů v Novém životě (bez rozpaků a připomínek mi otiskl v Novém životě obsáhlou stať Básnické dílo Jiřího Voskovce a Jana Wericha, ačkoli se dnes tvrdívá, že jméno Voskovec bylo ještě tehdy tabu), Jiří Šotola v Kultuře 1957–1962 (který mi bez mrknutí oka tiskl odsudky knížek spíš angažovaných než básnických); po roce 1970 Václav Erben v nakl. Mladá fronta (který pro vydání knih „problematických“ autorů opatřoval vždy větší počet kladných posudků a věděl, že novou sbírku např. Miroslava Holuba doporučím k vydání) a v Nové Svobodě Vlasta Brtníková, která mi publikovala články, ač jsem ji upozornil, že se na mne vztahuje jakési usnesení ÚV KSČ, že vyškrtnutí členové nesmí přispívat do periodik strany.

3. Byl jste před listopadem 1989 konfrontován s cenzurováním svých literárních děl (původních, překladů, kritických či vědeckých článků nebo knih)?

Roku 1959 jsem se při návratu z vojenského cvičení dověděl, že cenzura (HSTD, Hlavní správa tiskového dozoru) stáhla svůj souhlas s vydáním knižní prvotiny Václav Erbena Adéla, kterou jsem v letech 1957–1958 připravil jako externí redaktor beletrie v Krajském nakladatelství Olomouc k vydání. Vydal jsem se na olomouckou úřadovnu HSTD a její pracovník mi řekl, že kniha povídek o pohraničí opravdu nemůže vyjít. „Ale říkal jste předtím, že je to pěkná knížka,“ namítl jsem, a dostal odpověď: „Teď je v Praze případ Zbabělci, a když něco takového je v Praze, zostřuje se dohled i v krajích; a Erbenovy povídky jsou k situaci v pohraničí příliš kritické.“

Protože jsem věděl, že Erbena si na jakési armádní literární soutěži oblíbil Jan Drda, tehdy ještě poslanec Národního shromáždění a snad i člen ÚV KSČ, i spojil jsem se s Erbenem a usoudili jsme, že se Drda vydání účinně zastane: co proti němu znamená cenzor krajánek, který mi sdílně prozradil, že „kdyby to pustil“, mohli by ho vyhodit? Drda napsal na olomouckou pobočku HSTD dopis, jednal po tři měsíce s nimi i telefonicky, ale proti cenzurnímu postihu Adély nezmohl nic. Dvouletá redakční práce nad rukopisem byla ztracena.

Za dva tři roky ÚV KSČ konstatoval, že se musí s poměry v pohraničí něco udělat, vybízel ke kritice a titulní povídka Erbenovy knihy vycházela na pokračování v týdeníku ÚV KSČ Tvorba. Shodou okolností nadmíru zdařilá Erbenova prvotina nevyšla knižně doposud.

V roce 1970–71 nemohly v nakl. Práce vyjít dvě knižní publikace, na nichž jsem měl třetinový podíl – Sto knih české prózy 1918–1945 a Sto knih české prózy 1945–1968 – , a to hlavně proto, že v nich byly medailony knih, jejichž autoři byli v exilu (Němeček, Hostovský) nebo v nemilosti (Škvorecký, Milan Kundera aj.). První už měla po korekturách, druhá už nebyla propuštěna do sazby.

V posledním dvojčísle 1971 České literatury jsme otiskli (hlavním redaktorem byl prof. Hrabák, výkonným já) překlad stati Tzvetana Todorova Poetika. Po roce přišla patrně na ÚV KSČ stížnost, že ČL publikuje práci bulharského exulanta žijícího tehdy v Paříži, a jak prof. Hrabák tak já jsme byli k začátku ročníku 1973 z vedení ČL odvoláni.

Jako editor Nezvalových kapitol Z mého života v Díle VN XXXVIII jsem při korektuře zjistil, že z textu byla vypuštěna pasáž o tom, že Adolf Hoffmeister nedostal v době, kdy Nezval kapitoly psal, ještě státní cenu. Tehdy cenzura oficiálně tuším neexistovala, to jen vedení nakl. Čs. spisovatel se obávalo, že by kvůli zmíněné pasáži mohla být zakázána distribuce vytištěné knihy. Při jednání s vedením nakladatelství, na jehož stranu se postavil hlavní redaktor Díla, který tvrdil, že Nezval by inkriminovanou pasáž sám škrtl, jsem navrhl připojit editorskou nebo redakční poznámku, že později byl AH dokonce prohlášen národním umělcem, a když kompromisní návrh nebyl přijat, odmítl jsem se pod edici podepsat. Vyšla tedy na jediném místě vykuchána bez jména editora a také bez už připraveného rejstříku, aby ten neupozorňoval na osobnosti, o nichž Nezval psal s obdivem v rozporu s jejich oficiálním hodnocením.

4. Co bylo v těchto případech předmětem cenzurování (osoba autora, skutečná historická jména a dějinné reálie, nacionální nebo sociální charakteristiky, literární motivy, témata, názory, jazyk, styl, vyprávěcí postupy, kompozice, žánr atp.)?

Jak patrno z odpovědi na předešlou otázku, předmětem nakladatelské autocenzury byla nežádoucí jména, zejména autorů, kteří odešli do exilu po Únoru 1948 a později. Při vydávání Johnova románu Výbušný zlotvor iritoval cenzuru odstavec, kde staromilský lesní rada Engelbert vidí v traktorech orajících pole zlotvory vyrušující ducha země – cenzor se domníval, že by to vyznívalo jako protest proti mechanizaci a kolektivizaci zemědělství, ačkoli z Johnova románu napsaného ve třicátých letech bylo jasno, že jde o nechuť penzionovaného lesního rady k modernizaci zemědělství na statcích první republiky.

5. Kdo cenzurování vašich děl prováděl a jak jste byl seznamován s jeho výsledky? Kdo pro vás představoval zosobnění cenzury (pracovník nakladatelství, ministerstva kultury, šéfredaktor časopisu, funkcionář KSČ, pracovník cenzurního úřadu atp.)?

S pracovníky cenzury jsem jednal vlastně jen dvakrát (šlo o texty, jejichž autory byli V. Erben a J. John), a to ne jako autor nebo editor, ale jako redaktor. Zda některé připomínky redaktorů k mým textům vycházely někdy z připomínek cenzorů, a ne z názoru redaktorů, nevím; mám za to, že by mi byli redaktoři aspoň naznačili, že nejde o jejich iniciativu. – Myslím, že nelze pokládat za cenzuru upozornění lektorů a redaktorů, že určité formulace by mohly vyvolat cenzurní zákrok, neboť obvykle nebylo pak třeba se rozloučit s názorem, stačilo zvolit méně nápadné a napadnutelné znění. Jako autorovi a editorovi se mi redaktoři jevili jako moji příznivci a spojenci, lépe obeznámeni s praktikami cenzurní praxe, kteří pomáhali, aby koza textu neutrpěla a vlk cenzury se buď nažral anebo hladov odtáhl. Že tím zároveň minimalizovali rizika svého postavení, bylo vedlejší.

6. Jaké publikační nebo autorské strategie jste ve vztahu k omezování nebo cenzurování své tvorby volil?

Při sporu o integritu textu Nezvalových kapitol Z mého života jsem se dovolával zásad sovětské textologie, vyžadující při ediční práci odstranění cenzurních zásahů (ty zásady byly formulovány pro vydávání děl postižených carskou cenzurou) a obdobně jsem se dovolával v jiných případech různých nezpochybňovaných autorit. J. Taufer chtěl ze svazku Díla VN Nezařazené básně (název Prokleté nebo Zavržené básně jsem neprosadil), shrnujícího verše, které VN v 50. letech do Díla nezařadil, vypustit velké množství básní jako údajně podřadných. Připomněl jsem tehdy, že některé z těch básní sám na začátku 60. let preventivně obhajoval a chválil. Nakladatelství se bálo Taufrovo mínění ignorovat, a tak jsem navrhl požádat o posudek akademický Ústav pro českou a světovou literaturu; posudek vyznívající pro nevyloučení básní (a tedy umožňující tímto svazkem dodatečně do Díla VN doplnit všechny básně, které nemohly v něm vyjít v 50. letech) vstřícně vypracoval Dr. Pešat a svazek nevyšel „zcenzurován“.

7. Zůstalo některé vaše dílo, které je pro vás osobně podstatné, nevydáno? Můžete ho charakterizovat a uvést, proč nevyšlo?

8. Měl jste v listopadu 1989 v některém nakladatelství přijat k vydání rukopis, který poté už v důsledku změněné situace nevyšel nebo vyšel s delším časovým zpožděním? Můžete ho charakterizovat a uvést, proč k vydání nedošlo, čím bylo způsobeno zpožděné vydání apod.?

Zůstaly nevydány Dějiny české literatury 1918–1945, které redigoval Štěpán Vlašín, do nichž jsem napsal řadu kapitol. Do nakladatelství ČS byl rukopis dodán na podzim 1989 a roku 1990 už byl vyřazen z plánu.

Podobný osud potkal edici esejistiky pro Spisy Vladislava Vančury, které jsem připravil se Š. Vlašínem pro ČS. Ačkoli ve srovnání s Řádem novém tvorby byl soubor doplněn a nově uspořádán, k vydání ve Vančurových spisech nedošlo.

V nakladatelství Kruh podobně skončila edice Vančurových posudků Pan Vančura míní…, připravená podle zápisů ze schůzí redakční rady Družstevní práce. Měla vyjít k Vančurovu jubileu v roce 1991.

 

Po listopadu 1989

 

Promiňte prosím, že na otázky 9-17 odpovídám souvislým textem a že v něm nejmenuji ani přátele, díky nimž jsem mohl přes všecku ostrakizaci snadno doložitelnou aspoň časopisecky nebo nikoli pod svým jménem přece jen publikovat, a až na jednu výjimku nejmenuji ani dobráky, kteří mi dosud nemohou prominout, že žiju a píšu tak, jak píšu, a ne podle toho, odkud větry vanou. Těm prvním bych mohl způsobit těžkosti, kdybych je jmenoval, ti druzí si jmenovat ani nezaslouží, postarají se o ně boží mlýny; část už jich semlely, část semílají.

9. Čím se nejvíce cítíte omezován při psaní a publikování po listopadu 1989?

Otázka mě připadá zvláštní. Odsouvá problém do roviny subjektivních pocitů z roviny skutečnosti a v jejím pozadí ční monumentální jistota, že po vítězství svobody ani nemohu být omezován, že se mi to jen může zdát, že mohu mít klamný pocit nějakého omezování a že je to můj psychický problém. Mohl bych si to snad i myslet, kdyby se mi nedostala hned po vítězném listopadu 1989 do rukou kopie dopisu z polistopadového ministerstva kultury, která jistému časopisu úředně doporučila mne nepublikovat.

To si ještě nová moc neosvojila sofistikovanější způsoby a ještě nechápala, že vrcholné umění je obejít se bez cenzury a vyhazovů, když přece místo cenzury zcela postačí nezadatelná svoboda majitelů klíčů netisknout nic, co se jim momentálně nehodí do krámu, co nesdílí jejich představu o hodnotách, a místo vyhazovů se prostě, sorry, pozice (dříve se říkalo místo) prostě zruší a při jejím případném nahrazení jinou se vypíše výběrové řízení a zaručeně se najde údajně vhodnější kandidát, který hlavně nebude mít momentálně nesprávné názory. Zkrátka parafrází výroku Jana Wericha: Je to to samé, jenže v lahodnější modré a nevypadá to tak sprostě.

Jsem rád, že jsem velice brzy naznal, jaká zavládne praxe, a nikde jsem se nenabízel. Nestál jsem ani o striktní odmítání (po uvítání „co pro vás mohu udělat“), zakončované nejapným „mějte pěkný den“, ani o falešné sliby. Přátelé, kteří neztratili smysl pro solidaritu, nabídli mi tu a tam publikační možnost, ale u svých šéfů zle pochodili a odvedená práce nespatřila světlo světa.

Když se zdálo, že už jsem si své domnělé viny odpykal a vyšla jedna má větší stať, zasloužilý dobrák, který měl v předešlé době podobně omezené publikační možnosti jako pro změnu já a užíval si právě svou hodinu slávy, redakci sdělil, že pokud tam budou publikovat mne, on tam už nic nenapíše. Redakce to ovšem riskovat nemohla, neměla však „těžké vybrání“, a protože se u nás nic neutají (jako se po listopadu 1989 neutajil ministerský pokyn), o ultimátu toho chudáka, patrně obávajícího se možné konkurence, jsem se dověděl a redakci slušných lidí jsem situaci ulehčil tím, že jsem jí už nic nenabízel.

Kromě ve zdecimovaném českém levicovém tisku jsem nalézal časopisecké publikační možnosti na Slovensku, podobně jako už po roce 1970.

V ČR jsem sporadicky publikoval pod cizím jménem a práce byla v tisku chválena, zatímco kdybych ji byl podepsal já, byla by shledána zavrženíhodnou. To jsem si ověřil, když jsem jazykově upravil překlad rozsáhlého díla. V listě, ve kterém jsem nikdy nečetl o sobě sebemenší uznalé slovo a naopak byl často haněn, byl překlad (před úpravou velice chatrný) oceněn jako „hladký, jasný a výstižný“. Mimochodem: když jsem překlad jazykově křísil, neušlo mi, že překladatelé díla z pera význačné (a vůbec ne levicové) západoevropské autority podstatně v textu zredukovali odkazy na Marxe a Engelse.

Kdo by si snad pořád ještě myslel, že se omezován jen cítím, ač ve skutečnosti nejsem, nechť si laskavě najde v příloze MFD ne příliš dávnou „záložku“ pana Chuchmy, nazvanou Dost bylo Blahynky. Pan Chuchma sice píše na okraj mé editorské práce na vydání Nezvala v České knižnici, že o mé „mimořádné obeznámosti s Nezvalovým dílem“ u mne „nemůže být pochyb“, a nenašel žádnou chybu, ale tvrdí, že „stejně tak nemůže být pochyb“ o mém „podstatném aktivním podílu na tendenčním prezentování Nezvalova díla během normalizace“, a to „včetně vědomého přizpůsobování, oklešťování básníkových spisů“, a proto by bylo záhodno, aby se do práce na Nezvalovi pustil někdo nový.

Nuže, mé výbory z Nezvala (jako každý výbor z kteréhokoli básníka v každé době) se jistě dají ocejchovat jako „tendenční“; tu by pan Chuchma měl vědět, že každá doba si z přebohatého fondu národní kultury vybírá a akcentuje to, co je jí blízké, ale budiž, v každé době je někomu bližší to, jinému ono a zhrozil bych se, kdybych se v tom, co je mi blízké, shodl např. s tím, co je blízké p. Chuchmovi. Avšak napsat, že jsem se aktivně podílel na oklešťování Nezvalových spisů, to se dá vysvětlit jen z páně Chuchmovy hluboké neznalostí historie vydávání Nezvalova Díla, protože pravdou je pravý opak, pokud jde o můj podíl na vydávání Nezvalova Díla. V době, kdy se to zdálo nemožné, jako editor jednotlivých svazků tohoto Díla, překoncipovaného po básníkově smrti na souborné, jsem až na jednu výjimku, od níž jsem se distancoval (srovn. mou odpověď na otázku 3), uhájil integritu Nezvalových textů, a zůstalo-li co stranou Díla (např. Sexuální nokturno), zůstalo to mimo celek Díla jen vinou toho, že nakladatelství už nevydalo poslední dva svazky a zaniklo dřív, než přišlo k rozumu.

Pokud jde o to, zda existuje ekonomická cenzura a mám-li s ní zkušenost, je snad moje odpověď zbytečná. V množině českých autorů od začínajících po nejslavnější není až na pár privilegovaných výjimek nikoho, kdo by nezažil, že z ekonomických důvodů mu leccos nebo dokonce nic nemůže vyjít. Je to cenzura? Neřekl bych, je to pouhé uplatnění maximální svobody vydávat jen to, co přináší maximální a navíc rychlý zisk.

Otázka na spravedlnost rozdělování grantů z veřejných prostředků by se asi měla obracet na ty, kdo granty rozdělují, a přeformulovat asi takto: Můžete jmenovat aspoň deset skutečně levicových autorů, kteří se nepřekabátili a jimž se grantu za posledních dvacet let dostalo? Sodomu byl Hospodin ochoten ušetřit, najde-li se aspoň takový počet lidí, kteří nepropadli mamonu a s ním spřaženým neřestem.

Zkrátka cenzura už neexistuje, neboť už není k ničemu; byla nahrazena důmyslnějšími způsoby eliminace, vytěsňování nepohodlného a nepohodlných.