JAROSLAV VÁŇA

Píšeme si

„Četl jsem H. G. Welse. Možno mu věřit? Nelze…“ říká se v populární a známé básni dob dávno minulých. Právě tak nedůvěryhodně působí některé tendenční úvahy, zveřejněné v Lidových novinách v článku umístěném na stránkách věnovaných sportu – Záhadná smrt vítěze, s podtitulem Vítěz Velké pardubické Vladimír Hejmovský zemřel při výslechu StB. Vražda, nebo sebevražda? – ptá se autor.

Napsal ho Pavel Kovář, napsal ho slušně, s citem a snahou vyhnout se nedoložitelným skutečnostem, které nečtu poprve a jejichž skutečným autorem je vnuk Vladimíra Hejmovského Michal.

Dlužno dodat, že článek je založený na domněnkách, pravděpodobnostech a snaze získat nějaké výhody. Proto se ptám:

Jak je možné, že Vladimír Hejmovský mohl jako emigrant, s plnou důvěrou českých orgánů, sloužit v Československé armádě, a jak je možné, že bez úhony přežil období okupace?

Jak je možné, že jeho manželka bez jakýchkoliv potíží vykonávala prestižní zaměstnání lékařky?

Jak je možné, že jejich syn Igor (ročník 1931) vystudoval Lékařskou fakultu v Olomouci?

Jak je možné, že oba vnuci, starší Saša a mladší Michal (sochař) vystudovali vysokou školu?

Proč není v článku citován dopis ÚDV. 4/Vv – 92/Fi od Policie České republiky – Úřad pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB, ve kterém se s nechutí přiznává, že vražda Vladimíra Hejmovského je nedoložitelná?

Proč se autoři těchto „pravd“ nikdy nezmíní o výsledku pitevního protokolu, v kterém prof. MUDr. Hájek po rozsáhlém ohledání těla uvádí, že „při pitvě nebylo shledáno nic, co by svědčilo proti sebevraždě“?

Závěrem se ptám: Stojí to Lidovým novinám za to, aby slušně napsaný článek, plný emocí věnovaných milovníkům zvířat, nebyl podložen odpovědí na předchozí otázky?

O celé anabázi, o které píši výše, jsem vydal knihu nazvanou Boršč (2013). Poslal jsem ji i žokeji Josefu Váňovi, zatím bez odezvy. Jak jinak? Slušnost v této době je pověstnou solí nad zlato, obzvláště v politice, která je účelově zatahována i do oblasti sportu a kultury.

Starší syn Saša, přes osobní příslib redakce rukopisu knihy, se neozval. Nebyla za tím snaha získat prostor a čas pro zveřejnění nových hypotéz a účelových polopravd?

Jedno známé rčení uvádí: „Kdo pomlouvá svou minulost, nemá žádnou budoucnost.“ Pozor na to, protože budoucnosti se dříve nebo později stejně nevyhneme.

JAROSLAV VÁŇA, Šternberk