ALENA VOLKOVÁ
Zamyšlení nad publikací Tripolis Praga – Die Prager Moderne um 1900 (pokračování z Obrysu-Kmene č. 11/2014)
V další části páté kapitoly knihy Tripolis Praga autoři představují rodokmeny, životopisy i jednotlivá díla Franze Kafky a FranzeWerfela. Analyzují vliv životních zkušeností, rodinné výchovy, osobnostních vlastností na tvorbu. U Werfela nebyly nalezeny deníky, dopisy etc., které by prozrazovaly jeho tvůrčí metodu a záměr jako v Kafkových dopisech např. Felice. Z nich se dá vyčíst Kafkova životní problematika a prameny jeho autorství. Z nich poznáme jeho původ, zvláštní rodinnou konstelaci i jeho kolísání mezi právnickým povoláním a literární existencí – s literárními komunikačními vzory. Jestliže je setkání s Felice Bauerovou rozbuškou pro sepsání povídky Das Urteil (Ortel), s níž spojoval Kafka své zrození autora, zpracovává tentýž text také zkušenost konfliktu mezi otcem a synem v maloměšťanské židovské rodině. Werfelovi byli velkoměstská rodina se stabilním sociálním prostředím, Kafkovi měli kontakty s příbuznými z východu: mezi jejich dalšími příbuznými byli vystěhovalci do Nového světa nebo kolonií, kteří inspirovali Kafkovo psaní.
H. Mottel v dalším hesle popisuje životní dráhu F. Kafky a vysvětluje, co ji ovlivňovalo. Jeho dětství bylo poznamenáno tím, že se rodina stěhovala – do své školní docházky žil v šesti bytech. Výchova dětí se u Kafků odehrávala u kuchyňského stolu, který za sebou nechal definitivně až jako 40letý r. 1923. Svého otce uváděl vzpurným chováním při jídle do stavu infarktu, proto se jídlo a vzdorování stravě stalo v jeho díle důležitým, viz např. Hungerkünstler (Umělec v hladovění). Byl vegetarián, abstinent (nepil, ani nekouřil), nikdy ho neopouštěla hanba kvůli tomu, že je hubený. Jeho denní režim tvořila práce v kanceláři (od 8 do 14 hodin), potom některé odpočinkové činnosti a večer i v noci psaní.
Co se týče Kafkovy profesní dráhy (18. 6. 1906 byl promován jako doktor práv UK), uvádí H. Mottel, že nebyl bez ambicí – 11. 12. 1912 žádal písemnou formou o povýšení do funkce Vice-Sekretär (místotajemník) a později (1. 3. 1913) také o zvýšení platu; obě žádosti byly přijaty kladně. Ovšem nejenom vedením, ale také spolupracovníky byl hodnocen jako zkušený odborník na poli „úrazové ochrany“. A. Gütling vzpomínal na svého kolegu slovy: „Kanceláře jsme měli vedle sebe a pracovali jsme v prvních letech na tomtéž /…/ Zvláště v úřední agendě byl Kafka mimořádně činný a jeho vyřízení (tj. případů, pozn. A. V.) byla z juristického hlediska vzorem pro ostatní.“
V následujícím hesle H.-J. Sarfert popisuje osud obálky jednoho z Kafkových dopisů. Nacházela se v soukromém vlastnictví, odkud byla r. 1993 odkoupena. Na rozdíl od jiných dopisů zde vydavatelé Kafkových dopisů Felice nemuseli rekonstruovat chybějící datum – zde bylo uvedeno 2. 6. 1913. Autor v dopise píše o svém Ortelu; hned se Felice ptá, zda rozuměla obsahu díla, a sám si odpovídá, že on ho nenachází a nemůže nic vysvětlit. Text vydaný v ročence Arkadia na jaře 1913 není neproblematický díky záměrným sémantickým chybám (jednu nechává Kafka Felice poznat); novela se objevila jako samostatná publikace v září/říjnu 1916.
Svému jmenovci Kafka napsal v dopise z r. 1922 (pravděpodobně neodeslaném): „Jste jistě vůdce generace, což není žádná lichotka /…/ Jste nejen vůdce, mnohem víc.“ Nebyl by to ovšem on, kdyby k němu neměl ambivalentní vztah: „Ne že bych ho nenáviděl, protože bych mu záviděl, ale závidím mu také. Je zdravý, mladý a bohatý, já jsem ve všem jiný. Ovšem začal psát záhy a lehce – se smyslem pro hudbu, má za sebou i před sebou nejšťastnější život, já pracuji s těžkostí, které se nemohu zbavit, a od hudby jsem zcela odtržen.“ (deníkový zápis z r. 1911).
V hesle věnovaném tvorbě F. Kafky autoři uvádějí, že uvedl do oběhu v knižní či časopisecké podobě jen nemnoho bibliofilských tisků svých knih (Das Urteil, Die Verwandlung, Der Heizer, Der Landarzt, Der Hungerkünstler), které uznával. Jeho tři velké romány zůstaly ve fragmentární podobě. Zanechal dvě závěti, v kterých nařídil zničit své dílo. To, že svěřil provedení právě M. Brodovi, největšímu propagátorovi svého díla, svědčí o tom, že byl mistrem psychologie tzv. dvojí vazby. Brod jeho dílo nespálil a zachránil ho také před nacisty. Po dobrodružné plavbě přes Dardanelly a Černé moře se dostal do Jeruzaléma. Největší díl Kafkových děl se dostal do Bodleian Library v Oxfordu.
Kafka publikoval sice již r. 1908 knihu Betrachtungen (Úvahy), ovšem své „zrození“ autora spojil se sepsáním záhadného Ortelu v noci na 23. 9. 1912. V deníku o tom píše, že ho napsal mezi 10. hod. večer a 6. hod. ranní v jednom zátahu. Po tomto výkonu ho nesmírně bolely nohy… 11. 2. 1913, když pracoval na korekturách pro tisk, si poznamenal: „U příležitosti korektur Ortelu jsem sepsal všechny vztahy, které se mi v příběhu vyjasnily, dokud si je pamatuji. Je to nutné, neboť příběh je jako skutečný porod pokryt i veškerou nečistotou vycházející z těla rodičky.“ Podnětem pro tento kreativní posun bylo setkání s Felice Bauerovou; poté jí napsal první dopis. Jí rovněž věnoval Ortel (Felice s tím souhlasila).
Die Verwandlung (Proměna) je po spisu Der Heizer (Topič) třetí z textů, které Kafka ve své „extázi“ koncem r. 1912 napsal a publikoval. Je označována za text vysvětlující jeho tvůrčí metodu. Projevila se v něm jeho genialita, tragikomika a jedinečnost vyprávěcího aranžmá. Kafka novelu dvakrát předčítal svým přátelům, a sice pod původním názvem Die Wanzensache (Věc štěnice). Kurt Wolff, lipský nakladatel, v dopise Kafkovi název změnil na Die Wanze (Štěnice), avšak nakonec byla novela vydána pod názvem Proměna.
V říjnu 1914 Kafka napsal a v říjnu 1919 byla vydána próza In der Strafkolonie (V kárném táboře). Od jejího vydání čtenáře zajímalo, z jakých pramenů Kafka čerpal. Bylo známo, že použil svůj posudek bezpečnostních opatření na Hobelovy stroje, román O. Mirbeaua Jardin des supplices, přednášku A. Webera a současnou deportační praxi. Za druhé upozorňují na hrůzostrašnost textu, o kterépsal K. Wolff Kafkovi. Próza se mu líbila, současně ho děsila. Text líčí nejen zvlášť reakční trestní praxi, ale také moderní konstrukční princip výkonného orgánu na zabíjení. Jakmile diktafon každou řeč bezprostředně změní ve fonogram, píše přístroj všechny rozsudky, které byly vysloveny, delikventovi hned na tělo. Tak se v próze mažou všechny diskursní rozdíly, které strukturují řád trestního procesu prostřednictvím komplexního systému různých výpovědních forem a zobrazovacích způsobů: obžaloba, obrana, rozsudek a trestní proces spadají do jednoho a téhož technického aparátu. Tímto ovšem právník Kafka kritizuje kolem r. 1900 diskutované zavedení technických zobrazovacích médií do trestního procesu: obviněný se mění v technologií podporovaném procesu ze subjektu v objekt přístrojů, které mu odčítají jeho výpovědi úplně od úst a technicky je ověřují nebo falzifikují.
Posledním analyzovaným dílem je román Der Prozess (z pozůstalosti 3. 6. 1924), kterým M. Brod založil světovou slávu svého přítele. V procesu psaní pro Kafku netypickém – nepsal lineárně, ale nejprve začátek a konec, kromě toho pracoval později paralelně na různých kapitolách – text vzniklý mezi srpnem 1914 a lednem 1915 představuje jednu z analýz popisu funkce moci, které využívá literatura moderny: „Kapitalismus je systém závislostí, které ‚jdou’ zevnitř ven, zvnějšku dovnitř, shora dolů a zezdola nahoru. Vše je závislé, vše je spoutáno.“ Podle tohoto domnělého výroku Kafky o funkci kapitalismu se jeví moc v románě nikoli jako hierarchický a přehlédnutelný řád, nýbrž jako decentrální, oddenkovitě bující útvar, který prochází všemi sociálními vztahy. Přitom se nechá šíření moci nejčistěji vystopovat ve společenských institucích; centrální institucí v románě Proces je komplikovaná skladba soudu. Ovšem je nutno podotknout, že moc hraje centrální roli nejen ve státních nebo soukromě hospodářsky organizovaných institucích, nýbrž že vlastní hrací pole jejího působení v románě představuje právě privátní sféra, která je svázána bezprostředně se sítí společenských funkcí. Toto se dá zvlášť dobře dokumentovat na místnostech soudu: obývací pokoje nájemných kasáren se mění v zasedací sály, kanceláře jsou umístěny na dusných půdách a vše je řízeno přirozeně z postele v prašných advokátních kancelářích. Na začátku románu se mění ložnice v policejní stanici kvůli výslechu Josefa K.
V dalším heslech se autoři podrobněji věnují životu a dílu F. Werfela. Uvádějí, že se vyhnul profesnímu vzdělání, od r. 1912 místo toho působil jako lektor v lipském nakladatelství Kurta Wolffa. Je pravděpodobné, že po svém obchodně zdatném otci, který zachránil rodinný podnik před bankrotem, zdědil vášeň pro hudbu, protože Rudolf Werfel v doprovodu své mladé a atraktivní choti často navštěvoval Nové německé divadlo.
W. Schmitz připomíná ve svém hesle zajímavou osobnost z okruhu Werfelových přátel – Ernsta Deutsche, vynikajícího herce. Doslova zazářil v hlavní roli drážďanského představení dramatu Der Sohn (Syn) a později v Reinhardtově inscenaci podle Werfelova románu Juarez a Maxmilian. V r. 1925 přimělo Werfela setkání s přítelem k sepsání románu Der Abituriententag (Sjezd abiturientů) a ještě v losangeleském exilu se s ním rád stýkal.
R. 1916 o Werfelovi napsal Kurt Pinthus v dopise příteli, že je nejenom lyrický básník, ale také „evropský zjev“: „Podstatné je, že tu poprvé v novém století zaznívá etický pozoun s tak nadšenou intenzitou /…/ Káže v básni možnost společného života lidí na zemi.“ Pinthus dále uvádí, že Werfel „opustil poetické formování individuálního zážitku, když se odvrátil od vypátrání a analýzy toho, co současníky od sebe dělí, k tomu, co jim je nebo by mělo být společné. Člověk se nenachází v kosmu, ale kosmos v člověku. Všechno se netříští do nekonečna, ale makrokosmos se projektuje do mikrokosmu“. Werfelovo básnické bytí současníky fascinovalo.
Werfel sám se cítil být „zpěvákem“. Slavnými se stala jeho vystoupení jako Carousseau, který zpíval v Arcu árie Verdiho.
Pro Pinthuse Werfel představuje „básníka nejčistší lidskosti“, který předvídá „nového člověka, probuzení nové lidskosti“. Vedle dalších motivů se v jeho verších objevuje kupř. touha po „domově dětství“, motiv Prahy jako topos „nemoci moderny“, útěk „přítele světa“ před svody společnosti, hloupostí a úzkoprsostí každodennosti aj.
Ohromující prozaický text mladého Werfela pod názvem Die Katze (Kočka) dává tušit, jak blízko se může ocitnout spásný prostor „světového přátelství“ a mocenské fantazie sadismu hnaného strachem. Autoři také uvádějí, že ve svých básních experimentoval s pojmy židovství a křesťanství jako variacemi náboženství a do světové mystiky moderny vnesl znalosti židovské mystiky. Objevují se v nich i motivy spjaté s „kryptožidovskými“ zvyklostmi, které připomínají sektu „mesiáše“ Sabbatai Zwi.
V dalším hesle W. Schmitz uvádí „historii“ publikace sbírky Der Weltfreund: Erste Gedichte (Přítel světa: První verše), vydané v r. 1911 v Berlíně v nakladatelství A. Junckera, jemuž ji zaslal M. Brod. Potom byl zděšen, protože vydavatel vsadil na obálku „ohavnou, ironickou“ kresbu, která představovala „figuru holohlavého dandyho, jenž stojí udiveně před zlatou klecí. V klícce sedí křičící nebo zpívající pták podobný pulci.“ Ani obchodní „úspěch“ nehrál v entusiasmu kritiky žádnou roli: v r. 1915 nebylo ještě vyprodáno první vydání o 600 exemplářích. Ale vedle slavného úvodního verše „Mé jediné přání je, s tebou, ó člověče, být spřízněn“ se stala triumfální závěrečná báseň Čtenáři pochodní tehdy kvetoucího expresionismu. Je oceňován „pěkný zářící člověk“; společenství se světem se může jevit jako oběť básníka, jako zrušení sebe sama a roztříštění, vrcholí v lidském dobru. Patosem těchto veršů byla znovu vytvořena figura „básníka“ jako tvůrce. Werfel se jevil jako inkarnace básníka v moderní době. Wolff napsal: „Člověk cítil: on nebásnil, básnilo to v něm, stejně jako to v něm stále hrálo. Vesloval ulicemi, zpívaje si Verdiho nebo si něco bručel a nepozoroval, že se lidé otáčejí a klepou si na čelo.“ Brod zaznamenal, že Werfel se učil básnickému umění i u W. Whitmana.
Druhá autorova sbírka Wir sind: Neue Gedichte (Jsme: Nové básně) zahrnuje vedle leitmotivu „přátelství světa“ také zkušenost cizoty a bolesti, znamená projekt prozření skrze lásku: „Chci sevřít, uzamknout smrt celého světa.“ Chudí, utlačovaní, narkomani – ti všichni jsou přijati do společenství básně; každé bytosti se přisuzují soucit a účast. Věnovací báseň programově oslavuje jednotu a spojení „Já“ se všemi a vším.
Poslední heslo kapitoly krátce analyzuje novelu Die Stagione (Sezóna), která zůstala ve fragmentu, jenž byl objeven r. 1963 v jednom pražském antikvariátě, pravděpodobně z dědictví po O. Pickovi; je datována r. 1912 a vydal ji poprvé Eduard Goldstücker. Hlavní postava je typem „outsidera života“, jejž si Werfel ve svých raných prózách oblíbil.
Pokračování v některém z dalších čísel LUKu