JAROSLAV POSPÍŠIL

Roky chodím kolem mateřské školy. Často se u ní shromažďují děti a mávají kolemjdoucím. Zahlédl jsem mezi nimi budoucího politika. Zvedal prostředníček.

Chartu 77 pokládá od jejího vzniku za nositelku cti, pravdy, lásky a demokracie. Já ji beru jako předvoj „hejna žraloků vrhnuvších se do bazénu s běličkami“, jak naši touhu obejmout se s kapitalismem posoudil už v roce 1968 Henry Kissinger, poradce amerických prezidentů.

Už dva dny měl můj „ideový nepřítel“ ležet v nemocnici na chirurgickém oddělení, ale potkávám jej v ulicích! „Oni mě nevzali,“ pravil chmurně. „Nemají peníze!“

Chtěl jsem „na stůl položit eso“! Ale neudělal jsem to. Bylo mi ho líto.

 

Podle antické definice blahobytu: „nehladovět, nežíznit, nemrznout“, jsem se svým životem spokojen. Ale způsoby jakými nám jej naši mocní umožňují, mne nutkavě vedou ke zkoumání pojmu „revoluční násilí v dějinách“.

 

Vladimír Remek byl prý jen loutkou Sovětského svazu… Loutkoví vůdci různobarevných revolucí, loutkoví prezidenti, loutkové parlamenty, loutkové vlády, loutkový chrámový pornobalet…, ale loutkový kosmonaut?

 

Třídění voličů v první prezidentské kampani v Česku na elitu, hnědá a rudá prasata (jak laskavější je slovenský výraz „ošípané“!) přiřadilo elitu, přijmu-li režijní záměr hry, mezi modré čuníky. A ti mají podle historických zkušeností vydatnou schopnost hnědnout…

Nezáviděníhodný úděl režisérů elit!

 

Jindřiška a její lidé… Naše místní silnice vytváří s tou hlavní písmeno T, na jehož vrchol jsou vsazena vrata hřbitova. Jako by ta naše silnička ústila na hřbitov.

Jindřiška přijížděla v dopravní špičce. Jízdní kolo ukryla za vraty, vyzula střevíčky, vyklouzla ze šatů, nejožehavější část těla zvýraznila vlasovým příčeskem (tenkrát se k přírodě chovala větší úcta), a ze hřbitovních vrat vtančila doprostřed křižovatky.

Brzdy automobilů a manželky řidičů pištěly, a Jindřiška tančila a hvízdot utichal, i výkřiky, a Jindřiška tančila svoji báseň o kráse, životě a smrti, vracejíc se v tanci na hřbitov, a zadními vrátky, vytrhnuvše se z jeho moci, v letních květovaných šatech ujížděla do polí.

Lidi se mi ztratili! Našli si dálnici, i v sobě. Už se nenajdou!“ Ptal jsem se, zda by tančila i dnes…

 

„Lásku nelze poutat svazkem. Láska je výbuch. Živel!“ (Cvetajevová)