VLADIMÍR STIBOR
Jen jednou jsem v životě potkal deratizatéra. Chodil po ulicích, nazvedával poklopy od kanalizací, do šachet házel otrávené obilí. „Krysy jsou pěkné šikulky, němkyně jakbysmet," říkával, „na každý jed si během půl roku zvyknou, přestane jim škodit, a musí se vymyslet nějaké nové svinstvo. Jsou neuvěřitelně přizpůsobivé, nezničitelné." A spiklenecky dodával: „Trochu obilí mi musí zbýt, nejsem přece blázen, abych jim všechno nacpal do chřtánu." Zbývá dodat, že do pšenice pro sebe žádné utrejchy nemíchal.

Druhá vzpomínka se týká neobyčejné citlivosti těchto hlodavců vůči jakémukoliv nebezpečí. Blíží-li se vlny tsunami, jsou předrážděně neklidné, prchají dál od moře a jsou vděčné za každou vyvýšeninu. Stojí-li mírumilovné tanky v překvapivém množství na hranicích jejich podzemní říše či vlasti, jsou rovněž z toho celé paf.
Krysy, jak je všeobecně známo, jako první opouštějí loď, když do ní začne prosakovat voda. A jako poslední zahazují své legitimace, na nichž je vyznačeno jejich příslušenství k tomu či onomu privilegovanému klubu. Co kdyby se všechno ještě otočilo v jejich prospěch.
Nejhroznější zážitek mám z dob, kdy jsem jezdíval na sanitce. V uzamčeném bytě, kam jsme jeli zachraňovat starou babičku, jež dlouho dobu nevycházela ven, zůstaly dvě krysy. Jedna sežrala druhou.