FRANTIŠEK UHER

O našem rodném jazyku již bylo napsáno mnoho chvály, až to někdy vypadalo tak, že je nám pochvalně poklepáváno po ramenou, krása a melodičnost naší mluvy byla stavěna na piedestal. Totéž ovšem oprávněně činili a činí zastánci všech slovanských a románských jazyků, o dalších nemluvě. Inu, každý sedlák chválí vlastní dvůr. Často však jsou přednosti češtiny hrubě zanedbávány.

Připusťme, že mluvit je umění, které si nikdo hravě neosvojí. Třebaže je někomu dáno geny, přesto na sobě musí houževnatě pracovat.

Marcus Tullius Cicero, jenž o sobě právem říkal „Civis Romanus sum“ (Jsem občan římský) a byl na to patřičně hrdý, proslul svými precizními projevy a jeho díla jsou pokládána za vzor klasického latinského jazyka, cvičil se údajně v řečnickém umění celé dny.

Dnes na to nikdo nemá čas, jsou však profese, jejichž představitelé by měli řečnické umění ovládat. Příkladně politici. Často však od nich slyšíme nesrozumitelné huhňání, mektání, mumlání a hekání; tady zase platí, že každý sedlák chválí vlastní hnůj.

Jindy se do mluvy občas vloudí náznaky rodné řeči. Měkké prvky lahodné slovenštiny jsme ochotni akceptovat, nevadilo by nám ani její přímé používání, brali bychom to jako právo menšiny. Většina občanů nemá se slovenštinou problémy, ale to je jiná kapitola. Buďme tolerantní, učení z nebe nepadají, a pokud nedochází k trapným excesům, připusťme, že u politiků je důležitější co nám sdělují, než jak to sdělují.

Existuje však profese, v níž dokonalé a za všech okolností naprosto srozumitelné ovládání řeči je její nedílnou součástí. Mluvím o profesi herecké. Právě tady narážíme na kámen úrazu. Stále častěji slýchám, že v českých televizních seriálech není hercům pořádně rozumět. Někdy téměř vůbec. Nevím, zda tomu tak je, sledování současných českých seriálů (až na výjimky) pokládám za marnění času, jenomže ono to platí i o některých českých filmech. Vylaďte zvuk na maximum, stále nerozumíte. O některých dabovaných filmech to platí ještě výrazněji.

Objektivně vzato, všelijaké ty nehorázné rodinné filmy, trapné komedie, meziplanetární války a horrory s obrovskými pavouky či včelami lidských rozměrů za dabing snad ani nestojí, ale budiž, každému podle jeho gusta. Jenomže ono to platí i o hodnotných filmech.

Vraťme se však k domácí provenienci. Výtky samozřejmě nejsou adresovány všem mladým a dozrávajícím hercům a herečkám, určitě se nevztahují na všechny filmy, v nichž účinkovali, jakákoli paušalizace není na místě, ale co je pravda, to je pravda, někdy prostě není hercům rozumět. Nechci z toho dělat detektivku a pátrat po „pachateli.“ Nedostatek invence, nezodpovědný přístup, zvukař, režisér?

Dávní tvůrci filmů dnes označovaných jako filmy pro pamětníky nedisponovali současnou vyspělou technikou, hercům je však rozumět každé slovo. Platí to ovšem i o filmech Jiřího Menzela. Takové Rozmarné léto (vizuálně známe film zpaměti a slovní perličky bychom mohli předříkávat) lze sledovat se zavřenýma očima a vnímat pouze dialogy, které jsou hotovým koncertem.

Při sledování špatně srozumitelných filmů (popravdě: někdy jen jednotlivých pasáží) vzpomínáme do věčných lovišť odšedších herců a hereček – namátkou a velkým obloukem – Štěpánka, Pivce, Marvana, Lukavského, Hrušínského, Brzobohatého, Fabiánové, ale i řady současných zkušených matadorů divadelních jevišť i filmového plátna. Nevzpomínám si – zase namátkou – že bych někdy nerozuměl Vinklářovi, Abrhámovi nebo Bohdalové.

Filmový obraz nepotřebuje obsáhlé komentáře, sám o sobě vykazuje výraznou výpovědní hodnotu. Dávám přednost filmům, v nichž se slovy šetří jako šafránem; každý film je ovšem jiný, vzrušené dialogy i masové scény jsou nezbytné, jednou zuří vichřice, jindy bouří moře, řinčí tramvaje nebo prostor zahlcuje válečný ryk, stále však platí, že divák musí rozumět každému pronesenému slovu, jinak mu zákonitě začne obsah a smysl děje unikat.

Zmíněný řečník Cicero, občan římský, od jehož smrti 43 let před naším letopočtem proteklo řekami mnoho vody, si zajisté uvědomoval, že není dokonalosti, stále však může sloužit za vzor člověka, který se pokoušel dospět k dokonalosti blíž než na dohled.

Zastávejme se rodné řeči, pokusme se ji zbavit přebujelého plevele anglismů, važme si jí, chovejme k ní patřičnou úctu, vraťme jí čistotu, abychom všichni pociťovali na řeč svých předků i potomků patřičnou hrdost.