PETR ŽANTOVSKÝ

Zdeněk Hrabica je novinář. Toto banální konstatování úvodem je nutné, neboť vyjadřuje skutečnost, kterou si při četbě dalšího dílu jeho nepravidelného knižního vzpomínání uvědomíte nesčetněkrát. Hrabicovy vzpomínky tentokrát nesou velice přiléhavý název TVÁŘE BEZ RETUŠE. Obě části názvu jsou pravdivé.

Kniha je především o lidech, o jejich podstatě, o tom, jak se v kterých – osobních či dějinných – situacích zachovali, jak dokázali udržet svou tvář, svou důstojnost. Nebo nedokázali, i takových je v knize zástup. A všichni, jedni i druzí, jsou líčení bez retuše.

Hrabica je také fotograf, a proto dobře ví, co umí retuš udělat s portrétem, jak z padoucha vyrobí dobromila a naopak.

Tím se však Hrabica nezdržuje. Jeho úkolem je zapsat pamatované, připomenout sobě i čtenářům to už bezmála zapomenuté, zachovat obrazy lidí a událostí navždy, neboť, jak praví kniha Zóhar, „slova nepadají do prázdna“. Pro slova platí, stejně jako pro fyzikální úkazy, zákon zachování energie.

Hrabica se vydal na cestu proudem svého života – od předválečných časů přes celou éru předlistopadovou, až po dnešní dny. Poctivě se hlásí k tomu, co kdy udělal, v co věřil a co mu třeba mnozí dnes vyčítají.

Ta poctivost je jeho nejlepší zbraní. Připomíná mi moudrost mé babičky. Ta vždycky říkala: Chlapče, mluv pravdu, jednak je to poctivé, a jednak taky méně pracné; lež si musíš pamatovat.

Nemá valný smysl vypočítávat zde všechny ty – známé i neznámé – velikány i titěrníky, o nichž Hrabica píše.

Nepředstírá, že je soudcem nejvyšším, neskrývá subjektivitu a pocitovost svých postřehů. Nezastírá také, že si příliš nerozumí s pokrytectvím, které špiní mnohé epolety naší doby. Jeho knížka je plná příběhů těch, kteří odkládají distinkce jednoho režimu a připínají si odznaky jiného, a je vlastně fuk, jedná-li se o režim masarykovský, protektorátní, poúnorový či polistopadový. Bezpáteřnost je jen jedna a není podstatné, jakou barvu má trikot, v němž se vystavuje světu.

Kdyby nic jiného, má i pro nepamětníky Hrabicova kniha tento význam: připomíná ubohost umělého hrdinství a relativitu lidského charakteru.

Nikoli náhodou je vlastně nejdůležitější věta celé knihy vetknuta až v samý závěr. Je to citát z básníka Tvardovského: „Spěchejme rychle milovat lidi, neboť rychle odcházejí.“