KAREL SÝS

Historik a ekonom Luděk Toman rozmnožil řady konspirátorů dvojdílnou knihou Po tajných cestách a Neviditelná válka 1945–1989 s podtitulem Fiktivní demokracie versus policejní komunismus. K našemu tématu tu najdeme informace již známé, ale také konstrukce rozhodně nevšední. Sarajevský atentát nepřestává vzněcovat fantazii, neboť způsobil příliš mnoho zla:

Rakouský následník trůnu Franz Ferdinand d´Este byl jedním z mála Habsburků, který měl státnické vlohy. Jeho správná politická intuice mu dobře napovídala, že největší tragédií pro vládu jeho rodu by byla válka podunajské monarchie s Ruskem… Kromě toho také nezadržitelně intelektuálně směřoval k myšlence federalizace středoevropské monarchie jako jediné cestě, jak zajistit přežití velké říše do budoucnosti.

Tajemná spiklenecká organizace, jež si Ferdinanda d´Este vybrala za svoji oběť, proto nemohla najít lepší terč. Výstřely, jež byly 28. června 1914 v bosensko-hercegovském Sarajevu proti rakouskému následníkovi trůnu vypáleny, s ním neměly žádné slitování. Byl to trest, msta i varování současně.

Následníkův vrah, mladý Gavrilo Princip, byl čerstvým svobodným zednářem, a podle mnoha zjištění svůj atentát vykonal na přímý pokyn Velkého Orientu Francie, největší velelóže francouzských zednářů a hlavního štábu spiklenců v kontinentální Evropě.

Tragický skon Ferdinanda d´Este byl předzvěstí mnohem strašnějších událostí. Byl to signál k celosvětovému převratu. „Světová revoluce“, nazývali to někteří.

Z referátů o průběhu soudního jednání s pachateli sarajevského atentátu vysvítá, že soudci chtěli atentátníkům svobodné zednářství přišít:

Předseda se pak pokouší dokázati Čabrinovičovi, že byl svobodným zednářem, avšak Čabrinovič mlčí… Také Grabeže pokouší se předseda donutiti k přiznání, že atentát byl vlastně původem svobodných zednářů, což se však nepodařilo.

Mimochodem, Grabež byl neskutečný smolař. Při výslechu vyšlo najevo, že před útokem dostal silné bušení srdce a svědomí mu nedovolilo spáchat vraždu. Odebral se tedy do hotelu Kaiserhof, upevnil přichystanou a nyní nepotřebnou bombu na šle a spustil ji do záchodu. V rozčilení nechal na záchodě i své vysvědčení, které měl zabalené v papíře. Policie vysvědčení na klozetu našla, bombu však nikoli. Pak teprve prozradil, že ji ukryl na jiném záchodě, a sice v bytě svého švagra Crnogorčeviče. Ten o kukaččím vejci nic nevěděl, přesto byl zatčen.

Výslech byl veden krajně sugestivně, aspoň podle knihy baječe a údajného profesora Pharose, vydané v Berlíně roku 1918:

Obhájce Dr. Premužič: „Četl jste knihy Rosičovy?“

Čabrinovič: „Četl jsem jeho pojednání o svobodném zednářství.“

Premužič: „Ty knihy se rozdávaly v Bělehradě?“

Čabrinovič: „Sázel jsem je jako sazeč.“

Premužič: „Jste svobodný zednář?“

Čabrinovič: „Proč se mě na to ptáte? Nemohu na to odpovědět.“

Předseda soudu: „Povězte mi ještě něco o pohnutkách k činu. Věděl jste, předtím, než jste se k atentátu odhodlal, že Tankosič a Ciganovič jsou zednáři? Měla na vaše rozhodnutí vliv skutečnost, že oni a vy jste zednáři?“

Čabrinovič: „Ano.“

Předseda: „Vysvětlete mi to! Dostal jste od nich rozkaz, abyste provedl atentát?“

Čabrinovič: „Nedostal jsem od nikoho rozkaz, abych atentát provedl. Zednářství souvisí s atentátem jen do té míry, že mě utvrdilo v mém předsevzetí. V zednářství je dovoleno zabíjet. Ciganovič mi řekl že zednáři odsoudili Františka Ferdinanda k smrti již před rokem.“

Předseda k Principovi: „Mluvil jste s Ciganovičem o zednářství?“

Princip: „Proč se mě na to ptáte?

Předseda: „Ptám se, protože bych to rád věděl. Mluvil jste s ním o něm, nebo nemluvil?“

Princip: „Ano. Ciganovič mi řekl, že je zednář.“

Rakouský zednář Hellmut Andicz uvažuje nad věčnou otázkou nezasvěcených:

Kolik moci mají svobodní zednáři?“ Tuto otázku jsem položil svého času příteli, když jsem hledal přístup ke spolku.

Mnohdy bych si přál, abychom měli tolik moci, kolik se nám jí přisuzuje,“ odpověděl sarkasticky. Kolik moci tedy mají ve skutečnosti?

Dnes, po více než čtvrtstoletí členství ve spolku, říkám, že tolik, kolik jí v důsledku své osobnosti mohou vykonávat v profánním světě. Neexistují „tajní předáci“, kteří by mohli vykonávat rozkazy. Jistý jinak rozumný, vzdělaný člověk, akademik, se mne jednou ptal, a myslel to vážně, zda je pravdou, že svobodný zednář musí spáchat také vraždu, jestliže k tomu dostane rozkaz.

Opravdu nemusí! Za celé čtvrttisíciletí, co dnešní zednářství existuje, se to nikdy nestalo. Ani arcivévoda František Ferdinand nebyl v roce 1914 zavražděn v Sarajevu na rozkaz svobodných zednářů, jak je možno příležitostně ještě dnes slyšet a číst, jako nanejvýš odstrašující příklad všech zednářských zločinů. Tajný spolek, který spáchal tuto vraždu, se nazýval Ujedinjenje ili smrt (Sjednocení nebo smrt), což bylo srbské nacionalistické spiknutí, zvané také Černá ruka. Zatímco zpátečnické katolické kruhy po roce 1914 prohlásily svobodné zednáře za viníky, vyhlásila Jugoslávie po roce 1945 některé ze spiklenců za marxisty a za bojovníky za socialistickou revoluci. Tak každý vykládal událost podle svého vlastního obrazu přátel a nepřátel…

Rakouský spolkový kancléř Julius Raab, v občanském životě sice stavitel, vpravdě však nikoliv zednář, byl jednou hrubě napaden, protože uskutečnil kladení základního kamene třemi údery kladívka.

V boji proti svobodnému zednářství se nejednou sahá do nejspodnější přihrádky dějin… Vídeňská historička církevních dějin Dr. Elisabeth Kovácsová, členka komise, která byla za účelem blahoslavení posledního císaře a krále Karla jmenována v Římě, prohlásila v roce 1989 na jejím závěrečném shromáždění v klášteře Lilienfeldu, že nové nálezy pramenů potvrdily svědectví císařovny Zity, podle nichž podstatné podněty ke zničení rakousko-uherské monarchie jako posledního katolického státu Evropy vyšly z mezinárodních lóží svobodných zednářů.

Úryvek z knihy Karla Sýse Praha zednářská