JAN JELÍNEK
(ohlédnutí za jedním festivalem)

Široka strana maja radnaja, mnogo v něj lesov, polej i rek!, ja drugoj takoj strany ně znaju, gdě tak mnogo pišet čelovek. Ot poljarnoj tundry do Kavkaza, ot Moskvy do južnych gorodov, pišem my romany i rasskazy, i toma beskrajnie stichov. Od razdoljnoj Volgy i do Vltavy, od Bajkala i do Rejnskych vod, knigi pišem my ně rady slavy – a zatěm, što trebujet narod!... Literator nam mileje brata!, i ně skrojem istiny prostoj: ně strašna nam sila bjurokrata, jesli s nami Puškin i Tolstoj!«
Sálem pražského hotelu Atlantic v ulici Na poříčí zněl na zahájení 7. Pražského mezinárodního literárního festivalu zpěv hymny Svazu ruskojazyčných spisovatelů v České republice. Autorem slov jsou V. Lebeděv-Kumač a Eduard Treskin, hudbu složil I. Dunajevskij. Zakladatel festivalu a prezident svazu Sergej Levickij pak předává vítězům diplomy a ceny. Na podiu o svém životě a umělecké tvorbě vyprávějí básníci a prozaici, žijící nejen v Rusku či na Ukrajině nebo v ČR, ale i v Ázerbájdžánu, Estonsku, Finsku, Holandsku, Itálii, Spojených státech amerických.
Natali Gagarinová je odbornicí na zahraniční obchod. Osud ji zavál z vlasti za oceán do Arizony, kde je ředitelkou Ruské knihovny. Přitažlivé tituly napsaných z pěti knížek jsou Dívka ze snů nebo Cesta do pomerančového ráje. V Praze jí přišlo k duhu černé pivo. Ochutnala Velkopopovického kozla, ale zejména se sháněla po značce Ferdinand z benešovského pivovaru, neboť právě letos v červnu uplynulo 100 let od sarajevského atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu a jeho manželku Žofii.
Ljudmila Jakovlevová je lékařkou. Pracovala v Leningradu v oboru jaderné medicíny a její muž byl dítětem, trpícím za blokády města na Něvě. Teď žije Ljudmila v Helsinkách, kde zastává roli tajemnice Sdružení ruskojazyčných literátů Finska. Publikovala povídky v časopise Rodná Ladoga a dalších periodikách. Napsala knihy Člověk, který ztratil naději, Paměti dámy elegantního vzrůstu, Můj cestovní vítr, Tři květy doby...
Jelena Dančenko pochází z rodu slavného ruského spisovatele Vasilije Němiroviče Dančenka, který je dědečkem jejího dědečka. Jeleniny básně a publikace jsou známy v Rusku, Moldávii, Bělorusku, Uzbekistánu, Izraeli, Holandsku a Belgii. Narodila se v Kišiněvě, kde vystudovala zdejší fakultu žurnalistiky Moldavské univerzity a pracovala potom v Moskvě. V roce 2004 se provdala za Holanďana a s mužem nyní žije poblíž Utrechtu. Po svém literárním předkovi Dančenkovi zdědila jedinou, ale nádhernou památku: diamantový spínací špendlík do kravaty s rubínovou hlavičkou.
Nejmladší účastnicí pražského festivalu byla šestnáctiletá Táňa Pribor, rodačka z ukrajinského Doněcku, která v Praze studuje na gymnáziu. Píše básně a povídky. Táňa je vítězkou Všeukrajinské výstavy dětského umění.
Oživením festivalu se stal Vjačeslav Chomič z Kaliningradu, povoláním právník, který se nyní zastává práv dětí. Rodák z Grodna v Bělorusku je vedoucím konzultantem Úřadu zplnomocněnce ochrany lidských práv v Kaliningradě. Hudba, zpěv, skládání básní a písní je Vjačeslavovou doménou. Jako laureát sklízel palmy vítězství na festivalech národních písní v Rusku, Litvě, Lotyšsku a Polsku. Jeho nejvěrnější společnicí je harmonika. Pokřtil ji jménem Ivuška. Když roztáhne její vějíř a mačká klávesy, Ivuška se směje i pláče jako živoucí bytost, ale také dokáže hubovat i chválit bouřlivým i sametovým hlasem.
Pro Vjačeslava jsou Čechy zvláštní země. Proč? »Můj otec Kirill, voják Rudé armády, padl za druhé světové války do německého zajetí a jeden Čech mu zachránil život, když mu pomohl utéct ze zajateckého tábora. Nebýt toho dobrého Čecha, tak bych nepsal básně a tady v Praze nehrál na harmoniku.«
Ruskojazyční básníci a spisovatelé zavítali do Kutné Hory. A pak při návštěvě blízké kaple s kostnicí hřbitovního kostela Všech svatých v Sedleci, kde jsou poskládány do rozličných obrazců desítky tisíc lidských lebek a kostí, mnohým literátům s fantazií a talentem vytanul při pohledu do prázdných očních důlků na mysli příběh Hamleta, jak s přítelem Horatiem stojí na hřbitově, kde hrobník kope jámu pro Ofélii. A v jedné z lebek sedlecké kostnice se jim zjeví i lebka Yorickova, jenž býval šaškem zavražděného Hamletova otce. »Horacio, já ho znal. Měl humoru za sto a skvostnými nápady zrovna sršel. Co se mne nanosil na zádech... Tady bývaly rty, které jsem tolik líbal...« A jako by ponurou sedleckou kostnicí zazněla i tato Hamletova slova: »Žít či nežít – to je oč tu běží...«
Jsou aktuální i pro dnešní dobu, nabitou dramatickými událostmi ve světě i v rodné zemi ruskojazyčných spisovatelů a básníků zvláště! I v naší české kotlině, kde voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách, ale je slyšet čím dál hlasitější reptání lidu!