VĚRA BERANOVÁ
Stálým problémem každého z nás a asi také celé společnosti je hledání nějakých souvislostí, zákonitostí nebo smyslu dějů osobních či dějů společenských. Málokdo se smíří s tím, že vlastně žádný smysl neexistuje, že příčina nevyvolá následek, ať je to v jakékoli úměře.

A tak hledáme. Hledáme nějaké konstanty, nějakou rovnováhu, která se také týká rovnováhy mezi obsahem a formou. Tehdy se daří, když je v souladu to, co chceme, s tím, jakým způsobem to chceme realizovat. Vždyť to mimo jiné věděli již staří Řekové.
Právě o jisté nerovnováze mezi obsahem a formou mě utvrdila návštěva jednoho velkého knižního centra. Vždy s nadšením prohlížím knižní nabídky, jak knih nových, tak stále více těch v antikvariátech, i když bohužel těchto pokladnic moudrostí stále ubývá, či se stěhují na méně atraktivní adresy.
Má návštěva nejmenovaného knižního domu na exponované pražské adrese mne nejprve doslova zahltila vizuálním zážitkem, to je jistě v pořádku, avšak tento vizuální zážitek, tedy jistý, podle mého názoru, formální vstup, má být vstupem do podstaty každé knihy. Za podstatu pak považuji její obsah, myšlenky, které kniha prezentuje. A tady mám v některých případech jisté pochybnosti. Samozřejmě se omlouvám těm publikacím, těm autorům, kterým jde o obsah o podstatu sdělení ukrytého v knížce. Avšak stačí některé knížky z té nekonečné nabídky otevřít a prokousat se viděným, když zjistíme jejich povrchnost, plochost, stále se opakující notoricky známá témata, podávána jen poněkud v jiné formě, s jinou obálkou. A tak jasně vítězí forma nad obsahem.
A snad závěrem se můžeme zeptat: bude někdo chtít tyto knížky v budoucích antikvariátech, v době, kdy poněkud povadne jejich forma?