IVO FENCL

Ačkoliv jsem byl pečlivě vzdělán v medicíně a chirurgii, nevykonával jsem nikdy praxi v žádném z těch oborů. Přes to mě jejich studium stále ještě velmi zajímá. Počestného povolání jsem se totiž nevzdal ani z lenosti ani z rozmaru. Příčinou bylo velmi nepatrné škrábnutí, které jsem si způsobil pitevním nožem.

Ta maličkost mě stála dva prsty, které nutno ihned amputovat, ale ještě trapnější újmu, neboť od té doby jsem se necítil nikdy zcela zdráv a sotva jsem kdy dovedl vydržet celých dvanáct měsíců na místě. Za bloudění světem jsem se však seznámil s dr. Martinem Hesseliem, který se světem toulal jako já, byl lékařem jako já a miloval svůj obor jako já.

Těmi slovy (přeložil Fr. Bommer) začíná mistrná sbírka pěti povídek Josepha Sheridana Le Fanu V TEMNÉM ZRCADLE (1872, česky 1925, 2011), zahrnující „případy“ Zelený čaj, Démon, Soudce Harbottle, Pokoj v hostinci „Dragon volant“ a Carmilla. V dr. Hesseliovi jsem našel učitele, pokračuje úvodem „vydavatel“, jehož vědění bylo ohromné. Podstatu každého chápal přitom intuicí…

Ano, tušíte správně. Vedle próz Poeových náleží i tyhle k inspiračním zdrojům sira Doyla. Myslel na ně, když spřádal osudy jiného lékaře, totiž dr. Watsona, a jeho kamaráda Sherlocka Holmese. Rozdíl tu ale najdeme, a to podstatný. Mezi vypravěčem těchto starších příběhů a vydavatelem pozůstalosti (v jedné osobě) a Hesseliem se rozkládá podstatný věkový rozdíl 53 let. Zase tak však nevadí a po skoro dvacet roků prý vydavatel zastával funkci hrdinova „lékařského sekretáře“ a… Ano, pečoval o sbírku listin, již měl uspořádat, opatřit rejstříkem a dáti do vazby.

Ale o některých případech pojednával Hesselius zvláštním způsobem, dočteme se. Anebo spíš dvěma způsoby. Popsal, co viděl a slyšel, jako by to uměl popsat vzdělaný laik, a když tímto slohem vylíčil siluetu chorého, vrátil se a… A teprve přikročil k analýze, diagnóze a k ilustraci případu. Jako pak i Sherlock, dodejme.

I úvodní příběh Zelený čaj našel prý sekretář mezi „asi dvěma sty třiceti“ záznamy případů a ona historie byla uložena v dopisech prof. chemie Van Loovi z Leydenu, Hesseliovu dalšímu příteli, který „rád četl historická, metafyzická a lékařská pojednání a kdysi dokonce napsal divadelní hru.“ Právě proto je vypravování psáno tak, aby zaujalo i neučeného čtenáře, a má jako lékařský záznam poněkud menší cenu, zdůrazňuje Le Fanu. A co víc?

Když Van Loo roku 1819 zemřel, ony dopisy byly vráceny Hesseliovi. Některé prý byly psány anglicky, ale mnohé i francouzsky a hlavní část německy. Takže jsem jen překládal, tvrdí Le Fanu, respektive „vydavatel“, a jen máloco vynechal.

Jen jeden z oněch dopisů je otištěn a povídku uzavírá. Hesselius se v něm kasá, že „viděl a léčil“ už 57 podobných případů přeludů, a v kolika jsem neměl úspěchu? Ani v jediném, holedbá se. Ano, i tím připomíná tehdy ještě neexistujícího Holmese.

Mistr nad mistry, řeklo by se tedy, ale ouha, vždyť případ Zeleného čaje končí tragicky a přízrakem pronásledovaný pan Jennings podřeže vlastní břitvou. To proto, že jsem „ani nezačal léčit,“ zvíme však. A byla to chyba. Jennings si prý totiž nedopatřením otevřel „vnitřní oko“. Ale nemám pochyb, že bych jej v osmnácti měsících dokonale vyléčil, je si doktor jist, a nanejvýš by se to protáhlo na dvě léta.

O co? V příběhu sledujeme stupňující se Jenningsův pocit, že je pronásledován stínovou opicí, ta na něj začne i mluvit a ponouká ho ke špatnostem. Ale nalistujme už povídku druhou, Démona.

Zde vypráví „ctihodný irský duchovní“ Thomas Herbert a dr. Hesselius podle svého zvyku opět jen přikládá pár archů dopisního papíru s poznámkami. Případy přitom dělil na causy vizionářů „s nemocnými nervy“, causy osob „nepochybně“ soužených nadpřirozenem a na „zvláštní souhry okolností“. V Démonovi se přitom setkal s nemocí, kterou srovnává se ztrátou pokožky, po níž jsou vystaveny vnějším vlivům náhle ty vnitřní plochy člověka, které příroda opatřila „zábalem pro jejich přílišnou citlivost.“

Démon se odehrává roku 1794 v Dublinu a v Londýně a titulní entita přitom má podobu (vůči hrdinovi) nepřátelského skřeta, jakési zmenšeniny námořníka, kterého kdysi pronásledovaný zabil. Teď pyká – a ve finále (opět) hrůzně hyne, a to po střetnutí se sovou, která mu vletí do pokoje. A vše lze vysvětlit i přirozeně, totiž další duševní chorobou.

Třetí příběh Hesselius původně nazval stroze, Zpráva Harmanova, a vylíčen byl (už před Sheridanem) dvakrát. První verzi prý dala Hesseliovi jistá paní Trimmerová v červnu 1805 a až tu druhou mu poskytl mnohem později Anthony Harman. Lépe se sice zamlouvala Praholmesovi hned ta první, ale tu bohužel vydavatel nenašel. Tak či tak, zlý soudce končí ve finále v oprátce na schodišti a zdá se, že popravu vykonal „záhrobní soud posledního odvolání“.

Podle dalšího z případů kdysi napsala Bohumila Zelenková televizní hru Hostinec u létavého draka (1971), ale pod názvem Spánek smrti byl zfilmován (1981) i v Irsku. Ocitáme se ve Francii roku 1815 a z titulního pokoje hotelu u Versailles se vypařují hosté. Až Richard Beckett objeví proč. Najde tajný východ do zahrady a prchne jím posléze – s jistou hraběnkou – až do Švýcarska. Ale předtím nás čekají hrůzy, neboť manžel té dámy hosty olupoval poté, co je trávil a někdy ještě živé ukládal do rakví.

Dobrá. Ale V temném zrcadle však nevrcholí předčasnými pohřby. Nevrcholí ani záhadou zamčeného pokoje. Vrcholí Carmillou, povídkou nejslavnější.

Na zámek ve Štýrsku přibude dívka, kterou vypravěčka už spatřila. Jako dítě. Ve snu? Rozhodně u postele. A hle, Carmilla si pamatuje totéž!

Vlastně se však jmenuje hraběnka Mircalla Karnsteinová a jedná se zřejmě o upírku. Odkud? Z nedaleké zříceniny, kde má hrob. Zjevuje se navíc i jako černá kočka a zapříčinila už smrt jedné dívky, dcery generálovi. Nyní začne mámit a vysávat vypravěčku, ale generál a jistý tajemný baron Vordenburg naštěstí zasáhnou.

Carmilla byla snad patnáctkrát zfilmována a její motivy prvně odhalíme v Dreyerově filmu Upír aneb Podivné dobrodružství Davida Graye (1931). 1970–1971 inspirovala hned trilogii studia Hammer Upíří milenky, Upíří chtíč a Ďábelská dvojčata, ale co je hlavní? Právě Carmilla Stokera přiměla, aby první verzi Draculy, nazvanou Nemrtvý, zasadil do Štýrska. Pro Transylvánii se rozhodl až později, po studiu historie Rumunska. Nu, a jako existoval Vlad Napichovač, existovala i předloha Carmillina, upozorňuje v doslovu Alfréd Višný. Jmenovala se ovšem Charlotta. Po matce pocházela z hornoštýrské dynastie, ale po otci – Tudoru Hartleym – byla Angličanka.

Měla přítelkyni Hildegardu Speisendorfovou a hovoří o nich obou vědecká studie Gunthera Etlingera Případ nemrtvé komtesy ze Štýrska (1859), jež vyšla ve Štýrském Hradci jen rok po smrti manželky Sheridana Le Fanu, která způsobila, že se uzavřel v domě a jen četl a psal.

Ona Etlingerova studie má odborný komentář a hodnotí už poznámky jistého dr. Ch. F. Demelia. A Sheridana to vše zaujalo tak moc, že roku 1870 navštívil rakousko-uherský region Kammern a alpském údolí Liesingtal. Při psaní pak ovšem převzal i schéma Coleridgeovy poémy Christabel (1816).

A jak to tedy bylo doopravdy? V devatenáctém století obýval zámek Blankenburg generál Speisendorf s osiřelou vnučkou Hildegardou (v povídce neteří) a znali se s Tudorem Hartleym a jeho dcerou Charlottou (v Carmille Laura). Po smrti choti se Tudor s dcerou zdržovali na zámku Heidenreichstein, jehož vzezřením se Le Fanu inspiroval.

Nedaleké město Vorndernburg asociuje zase jméno Maxmiliána Vornderberga (1724 – asi 1772), Carmillina milence. Stal se jím, když jí bylo osmnáct, a rok nato (1751) náhle zemřela.

Maxmilián byl zrovna na Moravě a nemohl uvěřit. Tím spíš ne, že se lékař i rodina zdráhali vyjevit detaily. Intenzivní představa Mircallina neodolatelného, něžného půvabu, vrozené smyslnosti a přejemnělého výrazu, který zrcadlil ještě dětskou radost ze života, Maxmiliána neopustila, píše Višný, ani když se vydal na cesty. I znovu se vrátil do zřícenin Kammersteinu, kam Mircalla od dětství tak ráda chodila (a pak s ním). Snad dvacet let šlechtic snil a hledal v knihovně na Blankenburgu oblíbené milenčiny knihy, z nichž mu citovala: Dantův Nový život a Boccaciovu tvorbu. Ale tu objevil i posudek lékařské komise.

Zhrozil se. Komtesa prý utrpěla kolaps, jako by z těla někdo náhle odčerpal všechnu energii. A co horšího? Hans-Dieter Fornbachr, člen komise, v posudku vyjádřil přesvědčení, že tělo „pudově“ nepodlehne rozkladu a astrální alter ego bude „absorbovat fluidum živých“, aby zůstalo vegetativně připraveno žít.

Maxmilián všemu uvěřil a začal studovat psychický vampyrismus. Vedl o všem deník a 9. září 1772 se vydal v noci do kaple v Kammern. Otevřel sarkofág. Komtesa tam podle záznamu v deníku ležela neporušená, s ruměncem ve tvářích, a voněla mu jako kdysi!

Z náznaků v deníku vyplývá, že chtěl tělo přemístit. Snad na pustý Kammerstein? Nevíme. „Ochráním ji!“ končí prostě deník 26. září 1772 – a 2. října Maxmilián zmizel.

15. 10. po něm policie zahájila pátrání na přímý příkaz Marie Terezie. Zprvu ve Štýrsku, pak v celé monarchii, ale bez výsledku. Hledali ho deset měsíců – a v devátém se zhroutila část severní zdi kaple a pohřbila náhrobky.

Zůstal však sugestivní portrét mrtvé v životní velikosti v budoáru nedalekého Grunfelsu, a právě odsud jako by komtesa začala vstupovat do snů Charlotty a Hildegardy (v povídce Laury a Berty), jimž se zdávalo o jejích „lehkých krocích“.

Hartley a Speisendorf to nebrali vážně, ale pak se každý sám a postupně ukryli do skříně v ložnici. Mircalla nepřišla, ale dívky také ráno tvrdily, že ani sny se nevrátily. A pak zas ano.

Když ustalo hlídání. Tudor odstranil portrét, ale strašení nepřestalo. Upírka se zjevovala několikrát měsíčně a Speisendorf zatím pátral po jejích osudech na Blankenburgu. Uspěl. V nepoužívaném pokoji odhalil Maxmiliánovy milostné dopisy z let 1750–1751 a koncem listopadu 1847 navštívil kapli v Kammern. Identifikovat už odhrabaný náhrobek však neuměl.

Maxmiliánův prasynovec mu naštěstí poskytl poznámky dr. Demelia, který četl roku 1753 lékařský posudek a jehož svou pitoreskní zaujal příspěvek jistého H.-D. Fornbachera. Christian Friedrich Demelius, dodejme, vydal roku 1731 v Lipsku studii o vampyrismu.

Sám generál Speisendorf nic nevypátral (1850 zesnul), ale prasynovec oslovil pod jeho vlivem hermetika a metafyzika Etlingera, nechal ho nahlédnout do deníku svého prastrýce a patrně mu poskytl i Demeliovy poznámky. Etlinger ale především vedl hovory s Charlottou Hartleyovou a Hildegardou Speisendorfovou a na tom podkladě napsal vědeckou práci, která zcela věří v astrální alter ego.

Co je jedině matoucí? „Posedlé“ dívky nikdy nepátraly po kryptě, ani po těle. Ale vraťme se z Rakouska ke knize V temném zrcadle. Kdo byl tedy Hesselius? Skutečná předloha Sherlocka Holmese?

Určitě. A podle Sheridana Le Fanu napsal třeba i pojednání Základní mozkové funkce anebo úvahu Vnitřní vnímání a jeho podmínky. Hotová obdoba „pozdější“ Sherlockovy bibliografie! Nu, a měl na svědomí i „vynikající studii“ o starověkých a středověkých jedech Mortis Imago, přímo protkanou citáty ze středověkých veršovaných děl a rytířských románů a snad už i egyptských textů.

A Le Fanu (1814–1873) sám? Narodil se v Dublinu, rodiče byli Francouzi, ale v žilách mu kolovala i krev slavného rodu Sheridanů, proslulých spisovatelů. Na Trinity College vystudoval práva a stal se předním členem tamní Historické společnosti. Skvělý řečník i autor populárních balad. Věnoval se taky žurnalistice a politice a roku 1839 skoupil tři dublinské politické listy, aby stvořil jediný. Evening Mail. Řídil ho, ale když 1858 umřela jeho žena Zuzana Bennetová, stáhl se do ústraní jako podivín a vyhýbal se přátelům. V letech 1861–1869 ovšem už byl redaktorem časopisu dublinské university, kam přispíval i předtím.

Napsal čtrnáct románů a několik sbírek povídek, ale vyniká právě V temném zrcadle a knihy Dům u hřbitova a Strýc Silas (dosud čtyřikrát zfilmovaný). Jak se přitom zdá, Le Fanu sám na duchy a na strašidla moc nevěřil a spíš je bral jako vděčnou látku, která vyjádří jeho ponurou náladu. A pověrčivosti se vysmíval! Roku 1970 a 1991 česky vyšlo i zkrácené převyprávění knihy V temném zrcadle od Páralova přítele Josefa Voláka, a to pod titulem Zelený děs.