VLASTA RUT SIDONOVÁ

Pláč nocí zlých

ve sladký se změní smích

tam u Ontaria.

Nebo ne?

 

V Praze mi při kontrole příručního zavazadla na letišti zabavili kulaté jehlice na pletení.

Ženské ve frontě na odbavení okřikly kontrolorku – tu jehlici nevytahujte, utečou jí oka, paní – protáhněte tam vlnu. A mně to bylo fuk. Jen jsem si pomyslela: propisovačka je tvrdší než plastové kulaté jehlice a taky ostřejší, ale tu mi kupodivu nezabavili. Nic sice neupletu, ale můžu psát. Taky dobrý. Hned druhý den, už v Americe, jsem při cestě s vnučkou do školy požádala řidiče taxíku, který říkal, že je etiopský Žid a přistěhoval se z Izraele, aby mě dovezl k obchodu galanterie. Koupila jsem tedy nové jehlice a okoukla nekonečné řady klub, klubíček a všelijakých provázků na pletení. Odpoledne si vnučka hrála na pískovišti s dětmi, já jsem coby babička pletla panence svetr na lavičce a tatínkové, vesměs Indové, se vyptávali, cože to dělám a obdivně pokyvovali hlavami. Indky asi nepletou, napadlo mě. Paní učitelka Marcajany, která učí vnučku na základní škole, pochází z Itálie a ráda o tom mluví. Kdo je vlastně ten Američan, rozhlížela jsem se. Na začátku minulého století napsal Israel Zangwill divadelní hru Tavící kotlík, v které se americký národ stále přetavuje v božském tyglíku z národů, etnik a kultur lidí, kteří přišli z nejrůznějších koutů světa. Indiáni jsou prý kořením. Nakonec vystoupí z tavicí se hmoty ten pravý nefalšovaný Američan.

 

Dívám se na tmavošedé boubelaté mraky plné deště, které se na spodní straně protahují jak podle pravítka a pak bobtnají do výšky. Pomalu táhnou od Niagary přes Ontario na severovýchod. Ať se snažím jak chci myslet na krajinu kolem sebe, představit si řeku sv. Vavřince a lesy, moji pozornost strhává obraz Kavárny nad Prahou, kde teď sedí u stolečku vysoko v oblacích i Lenka Reinerová. Dívá se dolů a přitom si povídá se svým kamarádem Egonem Ervínem Kischem, že ten Sidon vydal ve svých sedmdesáti letech překlad Chumaše a sebrané divadelní hry. Nemůžu se prostě na tu Ameriku soustředit. Mám oči dokořán a uši dokořán a hubu dokořán a tak bych chtěla ukládat spoustu informací do hlavy, ale v hlavě je pořád obsazeno. Připomínám sama sobě ten židovský vtip o mladíkovi, který koupil na trhu recept na výrobu zlata v hrnci s vodou, kterou musí na ohni míchat dřevěnou vařečkou proti směru hodinových ručiček a nesmí při tom zásadně myslet na maminčinu zástěru, jinak zlato nevznikne. Celý den to dělá, pak praští vařečkou o zem a řekne – jakživ na tu umaštěnou zástěru nepomyslim a teď mi nejde z hlavy.

 

Rovinatá krajina v Rochesteru u jezera Ontario mě znervózňuje. Jako člověk narozený pod horami podvědomě hledám kolem sebe opěrný bod. Možná, že by šlo hledat na obloze. Tam se ale vše posouvá. Nebo si vybrat lidské výtvory jakými jsou vysoké stavby. Na potvoru tady vidím samé nízké domy. Co zkusit historii, opřít se o události, které již proběhly. Například Irokézové, indiánská kultura několika velkých kmenů, kterým to tu patřilo před kolonizací. Krásný pražský židovský spisovatel Pavel Eisner přeložil kdysi Píseň o Hiawathovi od amerického básníka Henryho Longfellowa. Ten sice vybral z historie, co se mu hodilo a spojil to v obrovskou romantiku o indiánech, která měla změkčit srdce bílých, ale je to jeden zdroj o tom, co může být opěrným bodem tady na severu USA. Taky by se hodila Liga pěti národů, vyspělé politické uspořádání irokézských kmenů z období začátku kolonizace. Jenže ta zanikla v dlouhých válkách mezi indiány i mezi kolonizátory z Evropy. Smrt a ponížení. To není opěrný bod, spíš člověk ztrácí půdu pod nohama. A co v naší Evropě, možná tam taky někdo hledá opěrný bod v historii. To mu tedy nezávidím.

 

Je to dálka z Rustig villige, kde dcera s rodinou bydlí, do školy Consil rock, kam vozím vnučku každé ráno v osm hodin a ve tři ji vyzvednu. Auto s automatickým řaděním jede bezvadně, trochu mi vadí, že nevidím na ostatní řidiče v dalších vozech. Občas zahlédnu nějakou řidičku. Jede se pomalu, rovně nebo v odbočovacím pruhu, v klidu se s blinkrem odbočí na zelenou. Vpravo se může i na červenou, když to jde. Jedu záměrně čtvrtí rodinných domů, která je v lese, a ne po dálnici. Žádné ploty a u silnice poštovní schránky na tyči, každá jiná, zdobené i strohé. Na verandách laťkové židle. Konečně zabočím ke škole, před kterou se sjíždějí žluté školní autobusy anebo rodiče v autech jako já. Vypadají sympaticky, usmívají se a zdraví mě. Do autobusů jdou husím zástupem děti a řidič s nimi vtipkuje. V aule si podle seznamů rodičů přebírám vnučku, podepíši se. Ona mě chce ještě povodit po hřišti a v autě mi vypráví o obědě, který si sama kupuje i vybírá. Takže ji bolí břicho a jedeme za mámou. V krabičce mám pro ni vzadu v autě připravené ovocné knedlíky, které jsem uvařila z naprosto nemožné mouky a nemožného tvarohu. Klouzáme městem k domovu. Cpe se vzadu potichu a já dodržuji rychlost, protože tady nespěchám.

 

Trápím se u počítače, ale nechce mi vydat telefonní číslo na spolužáka i kamaráda Vendelína, který emigroval do NY po Chartě 77, kterou podepsal a režim v Čechách mu nedal pokoj. Našla jsem jen část Vendovy adresy, je to Astorie-centrum New Yorku. Žije kousek od Manhattanu. Tam to asi klokotá životem. Našla jsem taky jméno jeho syna, který byl první narozený občánek roku sedmdesát a něco v Praze. To už jsme se s Vendou a s ostatními ze 4. C vídali jen na srazech gymplu. Ten syn je psán jako Ian a studoval na Universitě v Rochesteru. Nakonec jsem telefonní číslo přece jen našla a hned volám. Mluví na mě záznamník, znovu a znovu. Za měsíc máme v Chomutově sraz, už je to čtyřicet let po maturitě a holky mi neuvěří, že jsem byla od něj takový kousek a nemluvili jsme spolu. Tak mu nechávám vzkaz na záznamníku s telefonním číslem. Je pátek, asi někam jeli, nebo mám špatný kontakt. Další dny nic. V pondělí zvedl telefon švagr z Prahy, že vzkaz vyřídí a určitě se ozvou. Další den v podvečer jsem se dočkala a spolužák Vendelín, zřejmě chudák pod tlakem rodiny, zavolal. Rezervovaně přátelský rozhovor je docela fajn. Založil si firmu a uživí se dobře, se ženou se pořád mají rádi. Jsem Američan, říká mi. Zvu ho na kafe, až budu čekat sedm hodin na letišti v NY na letadlo do Prahy. Nemá čas. Loučíme se. No jasně. Nechce svoji minulost. Ani tu přátelskou. OK, tak si trhni.

 

Šedé rovnoběžné pruhy na nízkém stropě prostorné letištní kavárny se sbíhají daleko vpředu nad zasklenou plochou a vyzývavě protahují – dívej se ven. Téměř pod okny jezdí velká auta s červenými pruhy, z kterých vidím jen horní třetinu, a za žlutou čarou na betonu běží runway tak blízko, že se musím štípnout, jestli se mi to nezdá.

Startující letadla se rychle objeví na scéně, zvedají pyšně před mýma očima trup a mizí mi z očí směrem nahoru, protože je nade mnou ten nízký strop. Dívám se dál za runway a tam je pruh zelené trávy doleva i doprava, kam mi dovolí dohlédnout stěny kavárny, následuje pruh šedostříbřité vody s občasným třepetáním křídel. To je teď jakýsi záchranný moment, kus volnosti, prostor bez kovu. Držím se ho očima. Znovu zelený pruh a horizont vykusují domy vysoké i nízké. Ostrov Manhattan, který jsem se marně snažila zahlédnout při kroužení nad městem, je někde daleko od letiště uprostřed toho obrovského města. Bylo založeno jako New Amsterdam, než ho obsadil Angličan hrabě York. Prvním holandským osadníkům jistě připomínal domov svými zálivy a rovinatým pobřežím.

Když se při cestě z NY do Prahy díváte na levé straně letadla z okénka a ignorujete doporučení o zatažení rolet kvůli ostrému slunci při svítání, nevíte jestli plakat smutkem nebo radostí, tak vás dojímá ta cesta přes Atlantik zpátky do Evropy. V tom okénku vidíte přímo na Velký vůz. Vy ještě nejste rozhodnuti, zda budete posouvat ručičky na hodinkách a on tam visí zaparkovaný věky věků a ignoruje to. Napadne vás možná, jaká by to byla jízda svézt se na něm nekonečnou vesmírnou cestou, protože v letadle máte zvýšenou kuráž. Na tom výletě by byl údiv místo smutku a úžas místo radosti. Závrať a zapomnění, opuštění všeho malého. Tak radši ne.

 

Po návratu do Čech jsem se hned jak to šlo rozjela do Liberce, kde vidím z okna na Ještěd i

na zapadající slunce. Lesy už jsou v mlze a zdají se záhadnější než jindy. Rovnou jsem zašla do Karlova, mezi chalupy, kde je podvečer mezi kopci na loukách nejkrásnější.

Hlubocký hřeben z jedné strany a výhled k Hejnicím a na Jizerky z druhé strany jsou tak uklidňující. Zvedl se vítr a jehličnaté stromy mi zašuměly nad hlavou – kdess byla, užž jssi tu. Listnaté stromy šustily – slyšely jsme, že tam roste listnáč poisen oak a všem spálí kůži na kost. To je pravda, říkám jim. Už jsem ráda zpátky. Tady škodí přírodě i sobě hlavně lidi.

 

Je ráno a vzduch je pěkně frišný, to se hned dobře běží, aby se tělo zahřálo. Pes se chca nechca musí přidat, jinak mu uteču, takže probíháme rozlehlým parkem u kostela, kde býval hřbitov. Hlava už vyrovnala časový posun a už je v Evropě. Zvoním na známou a ta jde taky se psem. Mluví a mluví, vidím, že mě nechce asi pustit ke slovu, abych jí nevyprávěla o mojí cestě. Nenechá mi ani větičku. Na nic se neptá a pořád plácá dál. Hlídá si pauzičky, abych ani do nich nemohla vsunout slovíčko o sobě. Rychle se aspoň ptám, jestli dostala pohled z Ameriky. Odbyde ledabyle i to a kecá dál. Co vlastně nechce slyšet, bojí se snad něčeho? Tak tedy mlčím. Neděláme něco podobného tady u nás všichni, když máme podezření, že se můžeme něco dozvědět?

 

Už je zase podzim, se všemi barvami a listím na cestách. Mlha zkracuje obzor a drží smog.

Všechno se rozostří a čeká se na zimu. Další rok je v háji, napadá mě, že musím přehodit pneumatiky. Tak stojím u zrušené textilky v Liberci, kde je dílna pneuservisu a mechanik se mnou jedná jako s řidičem. Stojí před autem a ukazuje mi levou nebo pravou rukou s vystrčeným palcem, jak zajet na hever. Vůbec nevím co s volantem a jeho posuňkům moc nerozumím. Čekám na velkém nevlídném dvoře mezi bývalými továrními halami a čtu si na plechových vratech názvy firem, které tu mají sklady. Nisa protéká zezadu a leží v ní odpad.

Je mi jí líto. Zrušené fabriky je mi taky líto. I sebe je mi líto, že tu tak musím stát a nemůžu to změnit.

 

Zničehonic mi v noci u televize začala téct krev, celou hodinu se nedala zastavit, takže můj muž zavolal sanitku a ta mě odvezla. Bylo mi zle a nevěděla jsem, jestli to vydržím. Říkala jsem si, že jsem ani nemarodila a netrápila se jako moji rodiče a bude po mně. Doktor mi ve dvě ráno arogantně vyhrožoval, ať na něj neprskám krev nebo – dál to nedořekl, protože jsem se začala dusit a vyhodila jsem ze žaludku spoustu chuchvalců, jejichž barva mě vyděsila. Omluvila jsem se, že krvácím a on mi to nakonec zastavil. Vyšoupli mě na ulici. Byla zima a tma. Nevěděla jsem, kde stojím. No vida, řekla jsem si. Žiju. Doma to bylo jak po masakru, tak jsem uklidila, abych se nemusela ráno dívat na svoji krev. Druhý den jsem měla volno a šla jsem do jídelny v Maiselovce na oběd. Vypadala jsem dost vybledle a v nose jsem měla nacpaný obrovský tampon od lékaře. Viděla jsem svoje známé a šla si k jejich stolu sednout. Než jsem dosedla na židli, řekla mi rozhodně jedna z žen v mém věku – hele u tohohle stolu se dneska všichni usmíváme, jasné. Přikývla jsem a cítila jsem se nějak bezbranná.

 

Každé tři hodiny volám tátovi, protože mě děsí, co zase vyvede. Každý den se řeší jiná kausa.

Nejde televize, nejde telefon, nesvítí světlo, nemrazí lednice, nejde důchod, zlomil se klíč, někdo ukradl peníze, někdo zvoní a chce koupit barák, ztratila se bunda, ztratil se klíč, ukradla jsem mu kalhoty, odvezla jsem mu sako, nemůže dýchat, chce na výlet do Varů, chce na výlet do Prahy, nechce jíst, nechce pít, nechce se mýt, nechce se oholit, proč mu pořád volám, proč mu nevolám. Rozhodně nepojede k nám na návštěvu, nikoho v bytě nechce, boucháme nádobím a pořád něco děláme. Doktor je blbec. Volá mi, protože má strach jako dítě. Neví, co má dělat, tak už přijeď, říká. Přikrej mě, je mi zima. Když tu jsi, nemám svobodu, myslí si. Ještě někdy myslí, ještě mám otce.