VĚRA BERANOVÁ

Pokračování z LUKu č. 13/2014

Srpen 1968 a veškeré dramatické události s ním spojené odsouvají jak personální, tak veškerou teoretickou problematiku na vedlejší kolej. Debaty a spory, které byly v průběhu předcházejícího období považovány za stěžejní, ustupují do pozadí. Upevňují se principy, o kterých se v předcházejícím období diskutovalo. Tvrzení, že existence republiky by měla být svázána se socialismem, není vůbec zpochybňováno. O tom svědčí například názvy článků v Rudém právu: Moderní česká politika může být jen socialistická. Shodou okolností 21. 8. vychází v Rudém právu obsáhlá studie Věry Olivové o T. G. Masarykovi.

V osudných srpnových dnech je doslova paralyzován veřejný život. Například ve dnech 22. 8. až 24. 8. nevychází Rudé právo. V následujících dnech vychází články s příznačnými tituly: Co dnes musí dělat komunisté, Okupace je nezákonná, Lenine probuď se. Lidová tvořivost k této výzvě s příznačnou ironií připsala: Brežněv se zbláznil.

Již na konci srpna se začíná objevovat nový fenomén: emigrace. Pod výzvou, která apeluje na vlastenectví, na nutnost podporovat vlast i v nejtěžších chvílích, nazvanou Místo umělců, novinářů a vědců je tady ve vlasti, je podepsáno mnoho významných osobností, například L. Pilař, Jan Otčenášek, Jiří Šetlík, Otomar Krejča, Eva Kantůrková, Vlasta Chramostová a další.

Postavení široké veřejnosti ke vstupu vojsk je jednoznačné, je chápán jako okupace. Nově vzniklé periodikum Literární listy ve svém zvláštním vydání 28. 8. 1968 ústy redakce prohlašuje: Dohody, které počítají s jakoukoli formou okupace Československé socialistické republiky, jsou pro československé národy nepřijatelné. Odmítáme moskevské komuniké, jež je v rozporu s usnesením XIV. sjezdu. Vynucené dohody nás nezavazují. Byli jsme s vámi! Jsme s vámi! Buďte s námi!

Divadelní noviny z 25. září 1968 komentují slavnostní představení Dalibora v Národním divadle, kterého se účastnili Ludvík Svoboda a Alexandr Dubček. Stěžejní článek v tomto čísle nazvaný Pokračujeme je podepsán Milanem Lukešem: Potvrzuje se neoddělitelnost kultury, neoddělitelnost individuálního a společenského, neoddělitelnost sociálního, politického, kulturního.

Apeluje se na rehabilitaci pojmů jako národní jednota, dvoustranná odpovědnost, česká řeč, ideály demokratického socialismu a jiné.

V Literárních listech z 28. 8. 1968 Vladimír Neff nepochybuje o tom, že naše národy se počínajíc jednadvacátým srpnem přes noc naráz a nečekaně octly v situaci krajně a tragicky mezní. Padli jsme do rukou lidí, kteří nám nerozumějí a jimž nerozumíme my, protože pojmy pravdy, spravedlnosti a socialismu mají pro ně zcela jiný obsah než pro nás. Ve stejném čísle Jan Procházka dodává: Svoboda je nedělitelná, nejde jenom o nás, jde i o vás. Žádejte, ať ihned dají ruce pryč od socialistického Československa. Nikdy nezlomí naše odhodlání žít svobodně a vychovávat ke svobodě i své děti“. Pod tímto textem je podepsán Svaz čs. spisovatelů.

Umění jako svědomí

V krizové situaci se hledají opěrné body, příklady, kdy význam socialistického Československa doslova zářil ve světovém kontextu. Tak tomu bylo jistě v rámci světových výstav, zvláště v podstatě nedávné v Montrealu v roce 1967. Diskuse Literárních novin na téma, které se zamýšlelo nad schopností našich lidí, se obrátila právě na významné osobnosti, které koncipovaly naše vystoupení na tak významných světových přehlídkách, jako byl například František Cubr, Miroslav Řepa, Stanislav Libenský a další. Všichni se shodli na tom, že úspěchy, kterých dosáhli, jsou podmíněny jedinečnými schopnostmi všech možných profesí. K tomuto mezinárodnímu hodnocení se přidalo i posuzování například filmů Miloše Formana a dalších.

Literární noviny se i v tomto hektickém období podrobně věnovaly konkrétnímu živému umění, v té době velmi populárním televizním programům. Za jeden z vrcholů televizního vysílání byl považován silvestrovský program. Je zajímavé, že se tehdejší hodnotitelé doslova shodují s dnešním posuzováním při současných četných reprízách. Tehdejší osobnosti po téměř 40 letech zaujmou i dnešního diváka. Stačí jmenovat Gustava Oplustila, Miloše Kopeckého, Zdeňka Podskalského, Jiřího Suchého, Vladimíra Dvořáka, Jiřinu Bohdalovou, Jiřinu Šejbalovou, Waldemara Matušku a další.

Význam a prestiž recenzí

Dobové recenze poukazují na úroveň umělecké tvorby konce 60. let. Z literární tvorby si pozornost vyžádal například Škvoreckého Konec nylonového věku, vzpomínkové knížky V. V. Štecha V zamlženém zrcadle, dále četné recenze Hany Hrzalové, například knihy Františka Kožíka Třetí noc, ve které podtrhuje střízlivost, nesentimentálnost.

Z výtvarného života je zvlášť prezentovaná tvorba Emila Filly, která se v nových společenských podmínkách setkává s enormním zájmem. Recenze se také týkaly zahraničních filmů, například to byl film francouzského komika J. Tatiho, kritizující moderní dobu. Je zajímavé, jak v našem prostředí toto téma nebylo v plném rozsahu pochopeno. U nás všechny ty výdobytky moderní doby, které Tati zesměšňoval, nebyly tak aktuální. A tak ani nebylo proti čemu se vymezovat a co kritizovat. Je zajímavé, že až v odstupu času tyto filmy (Můj strýček) naše veřejnost v pravém slova smyslu pochopila. Z domácí produkce byl zvlášť oceněn film Dita Saxová režiséra Antonína Moskalyka, který se vracel do válečných let. Ne všechna umělecká díla, která se nám dnes zdají jednoznačná, se v době vzniku setkala s pozitivní kritikou. Jako příklad bychom mohli uvést dnes světoznámý film Miloše Formana Hoří, má panenko. Jan Kliment se při jeho hodnocení vyjadřuje velmi opatrně: Rozpaky, které mne provázejí od zhlédnutí filmu, jsem tedy nedokázal překonat. S touto recenzí polemizuje M. Horanský a vidí specifikum Formanova filmu právě v její poloze tragické grotesky. Formanův film vyvolával stále diskuse. Na analýzu režiséra Horanského reaguje J. A. Tallo, dramaturg Čs. filmu v Bratislavě, který nepokládá Formanovu satiru za správnou. Poukazuje na to, že se Forman neorientuje v podstatné věci. Závěrem pak konstatuje: Hoří, má panenko je spíš Formanovým omylem než skutečným úspěchem.

Součásti většiny profilu periodik je také prezentace výtvarných děl. Například v Kulturní tvorbě se čtenář setkával s díly českých i slovenských autorů. Velmi často jsou frekventováni autoři jako Julius Lörinz, Josef Brož, Emil Filla, Antonín Chittussi, Adolf Born, Ján Mudroch, Vladimír Renčín, Zuzana Mináčová, Adolf Zábranský a další.

Na stránkách Kulturní tvorby byla velmi populární rubrika s názvem Co na srdci, to na jazyku, v níž se vyjadřovali čtenáři. Například Zdeněk Hoření, Vladimír Dostál… Spisovatelka Marie Kubátová upozorňuje: Doháníme-li dnes s takovým úsilím svět, měli bychom také víc dělat pro to, abychom se vyrovnali vlastní, ne tak vzdálené minulosti.

Změněná společenská situace konce 60. let vyžadovala i proměnu vztahu k jistým hodnotám, k tradičním osobnostem, jako například k osobnosti Zdeňka Nejedlého. Václav Kaplický jej nazývá posledním buditelem: Od smrti Nejedlého nemáme mezi sebou muže tak všestranného… Jeho dílo je tak obsáhlé, že není možné, aby vedle závažných statí neobsahovalo i věci méně důležité, nebo takové, které již zestárly.

Pozornost upoutala také osobnost výjimečného režiséra, jehož život a tvorba byly v předcházejícím období také rozporuplně interpretovány. Jako specifického filosofa chápe Lubomír Linhart sovětského filmového režiséra Sergeje Ejzenštejna.

Stejně tak jsou pod jiným zorným úhlem interpretována i významná výročí, například výročí Února 1948. Historik Jaroslav Kladiva v článku Inteligence a únor píše: Kulturní politiku považovali komunisté za prostředek, jak dopomoci lidem ke kulturním hodnotám a aktivitě…

Charakter periodik

Pro konec 60. let je typická velká fluktuace různých periodik. Časopisy vznikají a zanikají, střídají se redakční rady, šéfredaktoři se rychle mění. Ještě dramatičtěji eskaluje tento stav od druhé poloviny roku 1968 a zvláště pak v roce 1969. K periodikům, která měla krátké trvání, a přesto se hluboce zapsala do kulturní politiky doby, patřil Zítřek.

Již samotné obsazení redakční rady hovoří o orientaci periodika: šéfredaktor V. Novotný, redakční rada: C. Blatný, L. Fuchs, Fr. Hrubín, I. Janžurová, V. Jasný, J. Menzl, A. Moskalyk, A. Radok, J. Smetanová, V. Trojan, vydával Melantrich, první číslo vychází 9. října 1968.

Typické pro toto periodikum bylo časté využívání anket s širokým záběrem respondentů. Objevují se však také odpovědi od anonymů a autoři často publikují pod pseudonymy, například časté články podepsané Kosmas či Tomáš. V úvodu prvního čísla redakce uveřejnila pozdrav Jaroslava Seiferta. Úvodní téma se věnuje otázce vlastenectví, což je v říjnu 1968 jistě velmi aktuální, zvláště v kontextu významných událostí. V Zítřku, a to i v krátkém období, ve kterém vycházel, se realizovaly konkrétní rubriky, například jazykový koutek Františka Nepila, nebo na pokračování vychází úryvky z textů Agathy Christie.

Doba se odráží také v netradiční formě. Jsou to například nápisy uplatňující se ve veřejném prostoru, a to na nejrůznějších místech. Města jsou doslova pokryta množstvím různých textů, vyjadřujících rozjitřenou atmosféru podzimu 1968. Pro nepamětníky bych chtěla upozornit, na doslova lidovou tvořivost, která deklarovala odpor k okupaci vojsk Varšavské smlouvy.

V periodikách vedle prezentování reálií a popisů situace je prostor věnován i v těchto hektických dnech teoretickým studiím. Otázky psychologické ve vztahu k současnosti řeší autor podepsaný Tomáš: Jestliže člověk není dostatečně kultivovaný, je-li pouze obýván, propagandou nevalné hodnoty, která využívá etnicity jen k ochraně své moci, pak takový člověk vydává hodnoty své vlastní skupiny a národa za všeobecně platné, za kritéria pro všechny ostatní. Časopis byl také úzce napojen na aktuální dění, nejen informacemi, ale i permanentně probíhajícími anketami. Například herečka Irena Kačírková vidí v zítřku, tedy ve smyslu budoucnosti, jistou perspektivu, zatímco Miroslav Horníček lakonicky odpovídá, že se zítřku bojí.

Historia magistra vitae

K hledání hodnot slouží i historie. V českých dějinách bylo a stále je řada problémů, historických událostí, které jsou dost často naprosto protichůdně interpretovány, ve svých důsledcích pak i hodnoceny. Takovým stálým tématem trvajícím jako problém dodnes, o to silněji a aktuálněji v roce 1968, byl život a především smrt Jana Masaryka. Objevují se další možné alternativy, samozřejmě silně politicky-ideově podbarvené.

Česká historiografie se vrací k tradičním tématům a zcela zákonitě je řeší z nových pozic a především po nových politických i faktických zkušenostech. Například Robert Kvaček znovu otevírá problematiku postavení Československa v Evropě, jako tradiční komplex malého národa a s tím související nejen masarykovské téma, vyjádřené Českou otázkou.

O právu na dějiny hovoří Jan Kašpar, když se ptá: Dokáže historie současnosti, dějiny této generace odpovědět na otázky, které klade tato směs dějinných osudů?… Historie i historik v ní nesou svoji odpovědnost zvláště v jubilejním roce velkých výročí v roce 1968. Aby to nebyl jen rok nostalgie, vzpomínání a zašlých letopisů.

Velkým tématem se stává historické výročí vzniku republiky 1918–1968, a tak se u příležitosti státního svátku 28. října objevují nová, nezvyklá témata, například problém emigrace, právo na emigraci, postavení naší emigrace ve světě. To svým způsobem odráží aktuálnost tohoto tématu na podzim 1968.

Pro druhou polovinu 60. let je také typické vydávání, reedice starší literatury, která z politických příčin nemohla vycházet, ale také literatury psané v jiné společensko-politické konstelaci, jež v době svého zrodu vůbec nevyšla. To se především týká textů, které vznikly v 50. letech. Například reportáže o Sovětském svazu M. Filipa, který tuto problematiku viděl netradičním pohledem.

Otázky politické zasahují do všech oblastí. Historik Jan Křen se pouští do problematiky sociologicko-psychologické, jako například úvahy o vlastnostech, které by měli mít političtí činitelé. Jan Křen a historik současných dějin Vojtěch Mencl se aktivně zapojují do konkrétního politického dění, účastní se jako delegáti mimořádného XIV. sjezdu KSČ.

Osobní vyjádření

K tragické společenské situaci přispívala i osobní dramata. Periodikum Zítřek uveřejnilo poslední verše Olgy Scheinpflugové, pocházející z její pozůstalosti, které psala tužkou nedlouho před svou smrtí:

Kdyby tak byla taková tabletka bílá,

aby svět z úzkosti vyléčila,

taková malá, co by se ve srdce dala

všem vůdcům, vědcům i králům,

vynálezcům i generálům,

všem politikům a vojákům,

co velí pumám a bodákům.

Stále více sehrává svou roli televize. Přejímá částečně roli tiskovin. Je však do jisté míry problematické tuto její roli seriózně analyzovat. Většina programů nebyla archivována a osobní vzpomínky jsou vždy velmi komplikovaně interpretovány (viz Moučková a další). Bezpochybný však byl zřejmý jistý kvalitativní pokles pořadů a celkové dramaturgie. Právě na něj poukazuje Jiří Lederer: A hodnota toho či onoho pořadu netkví v tom, je-li politický nebo čistě zábavný, nýbrž jen a jen v jeho úrovni, v jeho kvalitě.

Tristnost situace dokládají slova Milana Růžičky, když uvažuje o proměně doby: Rozdíl je v tom, že laťky, které jsme už dokázali přeskakovat – musíme teď podlézat… Mohou nám přistřihovat křídla, ale nemáme takové rozměry, abychom k sobě nedoskákali.

Na tradiční domácí řešení, tedy hledání východisek ze situace v humoru, upozorňuje Vladimír Škutina: Události ze srpna postavily náš lid do situace, kdy se buď mohl bránit se zbraní v ruce a nechat se převálcovat, anebo se bránit smyslem pro humor.

Mimo informace o dramatických kulturně-politických změnách mají své místo i témata na první pohled odtažitá, například zamyšlení Elišky Novákové na téma vztahu osobnosti a mládí: Velikost osobnosti nespočívá v jakémsi gigantickém „tvoření“ dějin jedincem, ale v něčem daleko jemnějším, než je brutální síla, v schopnosti těchto lidí poznat směr společenského vývoje, pochopit a vyjádřit potřeby společnosti, v níž žijí, a ve shodě s tímto poznáním vytvořit spolu s týmem dalších spolupracovníků takový program, který by tyto ideály vyjádřil a konkretizoval.

Přímo se nabízí konkretizace zajímavých myšlenek na osobnosti 60. let a zvláště na jejich chování po lednu 1968, a o to více po srpnu téhož roku. Například redaktoři Zítřku se pouštějí v listopadu 1968 do porovnávání politických projevů Gustáva Husáka a Alexandra Dubčeka. Takto konkrétně chtěli poukázat na rozdílnost v jejich pojetí politiky. Musíme si uvědomit, že politická situace pro mnohé není úplně jasná, i když ti prozíravější vidí jasné a neodvratné nasměrování politického kurzu.

Autoři článků se obrací k takovým tématům, jako například Alexandr Ort se ptá: Kam směřuje západní Evropa. Jindřiška Smetanová hledá odpovědi v eseji Odcházeti s podzimem. Herec Rudolf Hrušínský na dotaz redakce Co má rád odpovídá spíše koho má rád a tedy koho by si pozval domů. V rubrice Zítřku, která byla věnována psychologii každodenního života, píše značka Tomáš: Chtěl bych věřit…, že výsledky jednání vrcholového orgánu československých komunistů budou pojaty i realizovány tak, aby nepůsobily jen jako zklidňující prášek, nýbrž alespoň jako naděje na lidská jistá pravidla života.

Pokračování v některém z dalších čísel LUKu