JAROSLAV VÁŇA

Je a zcela jistě to zůstane mým osudem. Zní to všude kolem, jako s regionem spjatá lidová hudba, která se postupně stává jeho jmenovatelem. Mnohdy nechce být pouhou zábavou, nechce poučovat a radit, chce popsat život všeho, co za to stojí, co region tvoří. Je zcela jistě něčím víc než množinou tónů či slov, které jen tak přilétají do našeho vědomí a mají svou nezaměnitelnou velikost.

Umělecké hodnoty vzniklé v regionu nemají potřebu opírat se o vysvětlivky psané pod čarou, neboť jsou svědomím a vědomím toho, co jen tak volně a sebevědomě proplouvá všude kolem. Jsem si jistý, že regionální umělci, spisovatelé či malíři pozorují místa, kde žijí, ponořeni do hluboké samoty, aby jim vdechli život, který utváří tep zdánlivě bezvýznamných skutků a osudů. Nestojí za nimi hejna reklamních agentů, literárních teoretiků či kritiků, kteří je zahrnují reklamou a zvěstují tak okolnímu světu jejich existenci. Jen tak prostě stojí či sedí, dívají se, čekají a přemýšlejí. Nasávají do sebe atmosféru všeho, s čím se setkali a co stojí za zaznamenání a přetlumočení. Často sdílím jejich depresivní osamocenost; jejich myšlenky mají vlastní řád a postrádají jistotu, že složitá současnost se stane významným sdělením, které bude mít co říct druhým lidem v dilematu s budoucností. Mají jedinou možnost. Mohou pozorovat či naslouchat, zaznamenat to a odkázat těm, kteří tuto hodnotu uchopí a uloží do svého vědomí. Vše, co zaznamenají, může mít řadu významů, které tvůrce sice vnímá, ale může je kodifikovat jen formou, jež je mu vlastní. Skrze ni poznává sám sebe, svou velikost i bezvýznamnost, je zaujat popsaným životem, přestože sám není schopen ho prožívat. Takovou přizpůsobivostí by zničil imanentní cit, který je pro tvorbu významný.
Jsou umělci, kteří tvoří pro peníze, a pak též takoví, pro které je tvorba životní nezbytností jako samovolné dýchání. Na umění se dá nejen zbohatnout, ale i zchudnout.
V jedenadvacátém století, v čase, který vše hodnotí penězi, nedokázala společnost vytvořit systém, který by umožnil intelektuálním vzorům alespoň přežít a dát tak budoucnosti naději na svobodný výběr hodnot, zaznamenávajících běh událostí, jež kdysi byly, tu či jinde, bez ohledu na současný význam či vůli toho či onoho regionu. Mnozí umělci jsou při hledání hodnot, kterými by zaujali, bezradní a utíkají do osvobozující nesrozumitelnosti. Bezradná je často i kritika, která v takovém sdělení nachází svou vlastní metaforu a snaží se doporučovat vzory, jež jsou měřeny ekonomickou úspěšností a naplňováním sloganu: Dáváme konzumentům umění to, co požadují. Umělý lesk a umělohmotné cizokrajné náhražky za kvalitu domácího materiálu.
Regionální umělci, kterým je ztížen vstup do velkého či novými hodnotami naplněného světa, se chovají jako každý jiný občan. O jejich problémech se dozvíte jen na přímý dotaz. Zdá se, že si vůbec neuvědomují, že si pohrávají s ohněm současného šoubyznysu. Často bývají skromní a melancholičtí, společnost čtvrté cenové skupiny jim neumožňuje mluvit o problémech, které je obtěžují, postrádají zásadní a nezbytné informace. Tvoří srdcem pro jiná spřízněná srdce, rozhlížejí se kolem, aby pověděli člověku, jenž obohatil jejich ducha, kterého potkávají na ulici či v dávné minulosti, něco o sobě, ale i o společných známých, kteří zde již nemusí být. Někdy to potěší, někdy bolí, ale i zde platí, že když je skutečnost jednou zaznamenána na papíře, celá a domněle pravdivá, stane se historickým a obtížně měnitelným záznamem. Umělec, spjatý se svým okolím, si nemůže dovolit lež, musí být neustále ve střehu, aby mohl zaznamenat i to, o čem se v jeho okolí jen šeptá.
Umělec není jen umělcem. Je čas od času i pedagogem. Bojuje s materiálem, jejž hněte, sám se sebou, s autocenzurou, kterou v sobě neustále nosí, která ho omezuje na svobodě, nikdo mu nemůže pomoci, protože je vždy a za všech okolností sám. Žádná životní hodnota se pro něj nesmí stát dogmatem. Umění je vážným záznamem o okolním životě, o lásce i nenávisti, o neustálém pochybování o sobě i o hodnotách, které probíhají samovolně, mimo něj. Vytvářet dobré regionální umění je stejně obtížné a důležité jako dávné těžení zlata z čisté vody českých potůčků, pro které měla svůj význam i fikce úspěchu. To platí i pro literaturu.