ALEXEJ MIKULÁŠEK

Tak bychom mohli stručně charakterizovat nový sborník poezie, který vyšel v červenci tohoto roku pod názvem PASTÝŘI NOCI a který pečlivě edičně připravil Vladimír Stibor (nakladatelství Milan Hodek, Hradec Králové 2014, 133 str., il. Alena Stiborová). Přispělo do něj šedesát pět autorů, kteří rozhodně nereprezentují současný „oficiální“ a cenami i jinak protežovaný proud české literatury, namnoze však mají co říci, a nejsou to jen banality ozvláštňované vnějšími efekty. Jakkoli mezi nimi chybí řada osobností současné poezie (Michal Černík, Vladimír Janovic nebo Karel Sýs například), najdeme mezi nimi jména hodná respektu (Ivan Fontana, Ivo Odehnal, Jiří Žáček), spisovatele sdostatek známé a vcelku osvědčené kvality (Eva Hrubá, Pavel Kukal, Dušan Spáčil), tvůrce kultivované a decentní lyriky (Věra Ludíková, Jaroslav Schnerch), tak i ty, kteří se jako básníci teprve prosazují (Zita Malaníková, Kateřina Ryšavá, Petr Žantovský). A zdá se, že ani jednoho grafomana.

Básnické příspěvky jsou samozřejmě velmi heterogenní, a je proto obtížné najít cosi, co vtiskuje sborníku estetickou nebo dokonce tematickou jednotu. Ale jakási „jednota v mnohosti“ se přece jen ustavuje, a tou je „fanatická“ víra ve slovo, v poezii a její neobyčejnou moc. Moc uměleckého slova, obrazu a gesta probouzet ty nejvyšší lidské emoce, emoce etické a estetické, bez nichž člověk zakrňuje do podoby sobeckého a lhostejného živočicha, tupě či kořistnicky zírajícího na vizuální znaky kolem sebe a nerozlišující virtuální od skutečného. „Ve století bankovek kdy úsměv je podezřelý / myslím na naději / jak s větrem pluje“ (Eva Hrubá v cyklu Bludiště, s. 36–40), píše básnířka kdysi obdivující beatniky typu Allena Ginsberqa, Lawrence Ferlinghettiho nebo Václava Hraběte. Svět se v duši básníka může jevit i jako „barevný motýl“, co „na klobouk usedá“, kdy lidská píseň objímá „dovnitř duše“ a píseň tančí „uprostřed těla“, ale ten vyprázdněný dává o sobě vědět už jen jako „nicotná prázdnota / prázdná nicota“, jež „chcípá na nicotu / a Nic klopýtá o kameny z jantaru“. Ivo Odehnal, jedna z nejvýraznějších osobností moravské lyriky, ve svých básních opouští „zaumnost“, která někdy ohrožuje jeho výpověď, a staví z motivů konkrétně smyslových svůj svět hravých metafor, paradoxů i filozofických přesahů. Nezklame ani Jiří Žáček pěticí básní humorně aktualizujících názvy patera kaváren; např. v Café Proměna vystupuje svět jako „velká fantastická louka / pro velkého / dvounohého brouka“. Jsou-li všude samí netvoři, je básníkovým právem zvolat: „Vzbuď se / vstávej z mrtvých, / bratře Řehoři!“ (s. 101), se zřetelnými kafkovskými narážkami. Dvěma řadami „vteřinových románů“, tedy aforismů a gnóm, se představuje Ivan Fontana, který ví, že „slovo boží se nemusí shodovat s názorem všech svatých“ nebo „blíží-li se svět ke konci, neměl by klást takový důraz na rychlost“ (s. 29). A na okraj hyperprodukce memoárové literatury poznamenává, že „krátká paměť píše deníky“ (s. 30). S úctou k vázanému verši, k jambickému čtyřverší střídavě rýmovanému, přistupuje k básnickému slovu Pavel Kukal, oživující a aktualizující romantickou tradici české lyriky, byť si dobře uvědomuje, jak delikátní jsou setkání s velkými básníky minulosti, zprostředkovaná měsíční září Máchovou (nebo i Verlainovou?). „Jsme součástí systému, / jenž tíhne k rovnováze“, je přesvědčen lyrický subjekt básně Věry Ludíkové Duše neumírá, básně reflexivní, duchovní, jako měsíc jemně „postříbřující“ naše okorávající duše, už už neslyšící „vzdálenou ozvěnu z kosmu“ (s. 58). Naopak Petr Žantovský, či spíše jeho „nemediální mluvčí“ v básni Televizní zprávy, spíše než duchovní rozměr vesmíru tematizuje reálnou vyprázdněnost či přímo lživost vesmíru mediálního, jeho optimysticismus, zdání a pseudodialektiku, nové a nové možnosti „novou báchorku prodat do televizních zpráv“. A co duše? „Duše jsou na výhost / a těla – odletěla“ (s. 105). A tak bychom mohli komentovat všech šestapadesát autorů, ale to třeba někdy příště.

Editor Vladimír Stibor měl tedy vcelku šťastnou ruku a vydaný text ctitele dobré lyriky nezklame. Jen nepokládám za zcela šťastné, aby byl editor svazku (a jeden ze spoluautorů) v knize uváděn jako hlavní autor, tedy „Vladimír Stibor a kolektiv“. Může to přece jen budit dojem přílišné neskromnosti, a ten jistě nechtěl být vyvolán.