JAROSLAV POSPÍŠIL

„Nejen vy, šťastně ženatí, ale i my, bývalí šťastně ženatí, jsme hrdinové"!
Dům je vklíněn mezi dva obilné lány. Když do jednoho z nich vjede kombajn, zvedne se z obilných klasů prach. Druhý lán přijde na řadu asi za dva dny, ale stane se, že první lán je souběžně rozoráván několikaradličním, těžkotonážním pluhem; tedy zase prach, a pak se objeví jakési monstrum na vysokých kolech a z trubkových ramen, rozevřených jako solární čidla kosmického modulu, rozprašuje žlutou, jedovatou mlhovinu, hubící údajně plevel.

„Přičti k tomu několik tun kosmického prachu, co se za čtyřiadvacet hodin vysype na naši planetu, a máš tady ten tvůj prach. Exkluzívní, několikasložkový, autorizovaný prach! Prach na mé polici, prach na mém nábytku, prach všude na všem, kam v mém bytě dohlédneš... Netrap se tím, Libuško. Prach jsme a v prach se obrátíme!"
Pravidelně v jejich čas ochutnávám třešně z její zahrady. Jahody, jablka i švestky. V meruňkách mám veliké zalíbení. A libečku se u ní daří! Sklízím, aniž bych sázel... Jsem na rozpacích. Její dům je oknem do nekonečna a zahrada je hebký, zelený koberec, končící tam někde u jižních moří.
Jak se odvděčit? „Z lásky tě nepožádám o ruku, Libuško!"
Nohy na akumulačních kamnech. Sledujeme víření sněhových vloček za oknem mého severního příbytku. Česká filharmonie se vloudila digitálními reproduktory mezi nás. Všude je plno hudby, sněhových vloček a něhy.
„Libuško, proč nenosíš ten slaměný klobouček? Náramně ti padne; letos je tak silné slunce a tebe pořád bolí hlava!"
„Moje Terinka", říkával můj prastrýc, armádní důstojník na penzi, kapelník posádkové hudby, „Terinka vytváří pokrmy andělsky slastných tónů, s přemnoha variacemi příchutí, a ty mně, pokračovateli rodu gurmánů, upíráš i kousek chleba k polévce - kvůli obezitě! Pokud bys andělským sborům mého strýce vedla závodní kuchyni, jistě by tě sesadily!"
Balkónová lodžie otevřená na jihozápad. Slavíme poslední jarní noc. Svatovavřineckým vínem zapíjíme kousky tmavého, polotvrdého chleba. Tak prý stolovával básník Oldřich Mikulášek...
Nevím, zda tě to zajímá, ale roky hledám ten nejspravedlivější výraz pro pojmenování poezie a tebe. Obojí mi uniká jako dnešní noc slunci.
„Libuško, kdy už se konečně necháš důkladně vyšetřit. Nesluší se, aby tě pořád bolela hlava! Co si o mne pomyslí tvoje přítelkyně?"
V životě pořád něco začíná, v životě pořád něco končí... Otevřela mi až po třech dnech. Vidím a cítím, že nejde o rozmar. Pohublá, unavená, nezvykle vážný pohled - jako by prožívala slavnostní okamžik.
„Pomoz mi, prosím"! Podává mi nákupní brašnu plnou sklenic, sáčků a krabiček naplněných semeny květin. Pomalu kráčíme polní cestou k návrší za městem. Nastavuje dlaně a já do nich odsypávám ta semena, a ona je širokými, slavnostními pohyby, gesty pohanské bohyně, svěřuje větru a zemi.
„Ano, dá se říc i- hlava!" Praví ošetřující lékař. „Hlava, ale víc vám nepovím - nejste příbuzný! Ale mluvte na ni, pořád nám usíná!"
Slibuju jí dárek z Prahy, kam zítra odjíždím; odnepaměti se vozí dárky z Prahy, a ona soustředěně hledí do otevřených dveří nemocničního pokoje za mými zády, jimiž nikdo nevchází.
Přesný čas plánovaného setkání nedodržím, snad ramenem proti davu! Odvykl jsem Praze. Protahuji se mezi pekařským vozem a stánkem s květinami. Je osm čtyřicet pět. Předbíhá mne asi třináctileté děvče. Několikrát mi překříží cestu, provokativně se ohlíží; snad nejpřesvědčivěji koketují nezletilá děvčata - poskočí, poohlédne se, pohodí hlavou a zmizí... jako by... na našem plácku Na Modřidlech...
Po návratu mířím z autobusové zastávky k jejímu domu. Otevřené dveře, zářící okna, u kuchyňského stolu její bratr, ruce položené na desce stolu: „Libuška umřela. V devět hodin ráno!"

Tento příběh jsem po dlouhé, předlouhé době vyprávěl mnohaletému příteli, znalci lidských osudů a povah, muži zběhlému ve věcech života.
Po chvilce, nebyla nijak dramatická, pravil: „Víš, ženské...", jako by hledal ten nejpřesnější výraz, „ženské jsou mrchy i po smrti!"