ELIŠKA KOPPOVÁ

V personálním mají napilno. Už druhý den studují životopisy, aby z uchazečů vybrali ty, kteří budou pozváni k ústnímu pohovoru. Všichni se na radu módních doporučení vychvalují až do nebe, aby předčili ty ostatní. Někdo to dokáže přesvědčivě, ale personalistka středních let ví své. Nad jedním textem ale její zájem přece ožije. Zkoumá ho a nechá vytisknout.

„Proč jste se rozhodla právě pro něho? Neříkám, že je špatný, má za sebou úspěchy i zkušenosti… Ale co jeho angličtina? Ostatní uchazeči taky prokazují kvality a někteří mají navíc praxi v zahraničí. Tak proč zrovna on?“

„Protože vím, o koho jde.“

„Ááá, takže protekce…“

„Když to tak nazýváte – ale nevynucená. Pro něho jsem neznámou ženou. Úřednicí, která s ním má vést přijímací pohovor. Bude se snažit zapůsobit, jako samozřejmě každý. Bude ze sebe dělat někoho trochu jiného, jako všichni. Kdyby jen tušil… Asi by mu to nebylo milé. Vám by se líbilo, kdyby někdo léta monitoroval váš osobní život?“

„Ve velkoměstě to naštěstí není tak snadné.“

„Když vám okolnosti nahrávají, jako mně, dozvíte se všechno, aniž chcete. Tady na papíře máte životopis, který nám poslal, ale já znám v kostce celý jeho osobní příběh.“

„Jak to? Špehovala jste ho snad? Vždycky jsem tušil, že ženy jsou schopné strašných věcí… Tvrdila jste, že vás nezná. Upřesněme to – po letech vás hned nemusí poznat. Asi to bude dlouho, co vás oklamal nebo prostě jen dostatečně nemiloval. A vy jste se rozhodla pro pomstu. Celá léta jste ho pronásledovala jako stín a zaznamenávala každý jeho krok. Teď nadešla vaše chvíle. Ten nešťastník se přišel ucházet o zaměstnání a zatím ho tu čeká časovaná bomba. To nemohu dopustit. Postarám se, aby to místo nedostal, aby byl od vás co nejdál. Mužská solidarita mi tak káže.“

„Zbláznil jste se? Vy mu škodíte, ne já!“

„Chci ho jen před vámi chránit.“

Personalistka s úsměvem zavrtí hlavou.

„Ale jděte. Nehledejte v tom žádné city ani vášně. Snad jen trocha zvědavosti… Ten člověk pro mě neznamená víc než filmový hrdina, kterýho sleduju jako divák na obrazovce. A já jsem pro něho ještě míň – asi jako pro d´Artagnana čtenářka Třech mušketýrů.“

„S tím rozdílem, že d´Artagnan je smyšlená postava, kdežto tenhle pán nám poslal životopis s fotkou a pravděpodobně se osobně dostaví na pohovor, pokud ho pozveme.“

„A já budu mít před očima další pokračování románu. To jsem zvědavá, kam se od té doby posunul.“

„Od jaké doby?“

„Od našeho posledního setkání.“

„Přiznáváte tedy, že se pravidelně setkáváte, city v tom ale nejsou. Co tedy? Obchod? Nebo ho jen tak vodíte za nos?“

„Nic z toho, je to jen a jen náhoda. Zvláštní shoda náhod. Když se mi ale před chvílí dostal do ruky jeho životopis, napadlo mě, jestli v tom přece jen nevězí něco víc, nějaký úmysl…“

„Úmysl? A v čem by měl vězet? Že u nás chce pracovat někdo, koho jste znala? Aha, už mi to dochází. Jeho úmysl znovu se s vámi setkat.“

„Ale kdepak. Copak jsem neříkala, že neví, kdo jsem?“

„Já asi taky ne. Začínám se vás bát. Nejspíš budete nasazená špionka a já blbec už vám toho tolik vykecal.“

Personalistka se tváří pobaveně, její kolega je zmatený. Znovu nahlédne do archu, aby se opřel o fakta, a zauvažuje nahlas.

„Vlastnil firmu na geologický poradenství, angažoval se v politice. V jednom i v druhým se dostal dost daleko, pak ale narazil na hranici svých možností, dál už to nešlo a tak se rozhodl zkusit štěstí ve státním sektoru. Dobře ví, že se svýma kvalitami má šanci na postup. Kariéra v bezpečném terénu státní instituce se mu po všech jeho dobrodružstvích nutně jeví jako procházka parkem. Na tu má taky ve svým věku nárok.“

„Ano, po všem, co vyzkoušel, hledá možná jistotu. Není to dobrodruh, miluje spíš pohodu a k většině peripetií ve svém životě přišel jako slepý k houslím.“

„Proč myslíte? Na fotce vypadá docela neohroženě a odhodlaně.“

„Fotka lže, jako celá lidská tvář, pokud dáte na povrchní dojem. Pravda ale je, že právě podle ní jsem ho hned poznala. Hm – to rovný obočí, který se táhne jako čára nízko nad očima, mu dává výraz neoblomného muže. Po třicítce, v trpkých Kristových letech, ho míval mírně svraštělé, ale já viděla jeho obočí vyletět do výšky jako křídla osvobozených ptáků. To když se smál, protože konečně našel spřízněnou duši.“

„Ve vás.“

„Vůbec ne. Mně věnoval jen karafiát. Toť vše.“

„A máme to tady! To bylo samé – žádné city, žádné vášně, neznámá žena – a teď se přiznáváte ke karafiátu. Jestli toho muže přijmu, z oddělení se nám stane dějiště telenovely.“

„Co vás napadá! Ten karafiát pro mě znamenal jen další odhalení jeho příběhu a pro něho určitou naději. Rozdal jich desítky, možná stovky…“

„A vy jste to věděla a tak jste si dala na toho donchuána pozor. Ale malinká jiskřička vám přece uvízla v srdci a teď zablikala. Stačí fouknout a máme tu požár.“

„Foukejte, jak chcete, nevzejde ani plamínek.“

„V tom případě se dám poddat.“

„To nebude tak jednoduché. Jde o choulostivou osobní záležitost.“

„Vždyť jsem to tušil od začátku a vy jste to pořád popírala! Ale dobrá – nechme květomluvu Amorovi a buďme věcní. Zeptám se vás čistě jako vedoucí oddělení a žádám profesionální odpověď. Proč právě on z tolika možných uchazečů? Čím nám bude přínosný?“

„Věřím své intuici. Už tehdy na svatební cestě jsem ho odhadla na člověka, který to někam dotáhne, a nemýlila jsem se.“

„Konečně je to venku! Váš první manžel tedy… Nevěděl jsem, že jste byla vdaná víckrát.“

„Taky že nebyla. Nešlo o moji svatební cestu. Trávila jsem tehdy v Primorsku s rodiči povinnou dovolenou. Bylo mi nějakých patnáct, šestnáct let a pěkně jsem se otravovala. Naši turnusovou skupinu tvořila především parta mladých lidí mezi osmnácti a dvaceti. Záviděla jsem jim, že jsou tam bez rodičů, že chodí na snídaně pozdě a s kruhama pod očima. Napínala jsem aspoň uši, abych zachytila co nejvíc z jejich mnohoznačných narážek. Usedlí novomanželé, kteří občas vedli zdvořilou konverzaci s mými rodiči, mě tolik nezajímali. Z pohledu mých let měli život za sebou. Ona se přitom sotva vymanila z dětské boubelatosti, ještě na sobě nesla její stopy. Překypovala svěžestí svých třiadvaceti let, ale oproti okolnímu rozjívenému mládí se pohybovala se zralou důstojností novomanželky. Ke svému choti vzhlížela se zamilovaným obdivem. Ten byl o dobrých deset let starší, vzor mužné elegance. Nosíval bílé nažehlené kalhoty a do jídelny lehké sako. Choval se jako vzorný novomanžel s přídechem staršího bratra nebo starostlivého patrona, který pečuje o schovanku. To se dalo vysvětlit věkovým rozdílem. Ona představovala čistý list papíru, on cítil z pozice svých let zodpovědnost za to, čím bude popsán. Jistě měl nejlepší úmysly. A taky tušil, že to nebude lehké. Možná už měl nějaké to manželství za sebou. Proto tak často vraštil obočí, zatímco ona si vychutnávala novou situaci bez zábran. Vůči okolí zachovávali rezervovaný odstup, chránili si své soukromí. Stolky pro dva ale v jídelně nebyly a tak sedávali s námi a rozprávěli s našima. On většinou probíral s otcem poměry na ministerstvu nebo vlastnosti stavebních materiálů. Pro mě nic záživného, ale pořád přijatelnější než rozhovory novomanželky s mojí matkou na téma mateřství a problémy výchovy. Matka se vyžívala v líčení pradávných historek z mého dětství a snažila se mě zatáhnout do děje. Tvářila jsem se, že budu zvracet. Novomanželka se na mě shovívavě usmívala, přestože mi byla věkem daleko blíž než matce. Zjevně jí dělalo dobře, že je přijata do společenství vdaných paní.

Má dobrou figuru, hodnotila jsem situaci, a tak si mohla dovolit sňatek se světákem, který se vyzná.

Ona v té době mohla nahlížet na svůj protějšek podobně.

Během společného koupání při výletech lodí se drželi stranou. Na vzdáleném útesu jsem rozeznávala jejich nahá těla s bílou kresbou od plavek na opálené kůži. Adam a Eva v ráji… Ale had už jim číhal za zády. Ona si užívala líbánek a neměla o něm tušení. Zato jeho neopouštěl vážný výraz. Obočí míval starostlivě stažené, jakoby věstil nebezpečí.

Po letech jsem se setkala s Evou obtěžkanou nákupními taškami i nějakým tím kilem navíc. Unavily ji všednosti manželského života nebo snad vypjatá atmosféra rozvodových stání… Kdoví? Každopádně jsem potkala každého zvlášť. Jeho žádný nákup netížil. Nesl si jen lehkou aktovku, ze širokých mužných ramen mu splýval černý baloňák a dýchal z něho úspěch. Zatímco mládí jeho ženy – možná už bývalé – uvadalo pod tíhou povinností, on se stal tím, kým si přál být.“

„Takové je rozdělení povinností. Málokterý muž se spokojí s rolí starostlivého manžela. A i kdyby, musí na ni vydělávat, pokud nechce svou ženu krmit zbytky z popelnice.“

„Máte pravdu, já jsem jen porovnávala jejich pozdější podobu a vyladění s idylou svatební cesty.“

„Prosím vás, které manželství se po deseti letech podobá svatební cestě?“

„Asi žádné, ale tady ten rozdíl přímo tloukl do očí. Z té zamilované dívky se stala unavená stárnoucí žena, ze starostlivého novomanžela úspěšný a chladný muž.“

„Jenom to nedramatizujte. Takových mužů je spousta. A taky se najde dost žen, které o ně stojí. Dělá jim dobře, že k nim mohou vzhlížet a hřát se na výsluní jejich úspěchu. Ženy bývají vypočítavé, jak víte, že taková nebyla ta jeho? Třeba měl důvod ke zklamání on.“

„Na svatební cestě byla nepokrytě zamilovaná. Potom se smířila se vším.“

„Není těžké smířit se s kariérismem manžela, když svůj nezájem dostatečně vyvažuje penězi. Tak zlé to jistě nebylo. Nezmínila jste se, že by měla na oku monokl. Zato jste mluvila o nějakém karafiátu…“

„Ten mi věnoval o dalších pár let později. Nespokojil se s tím, čeho dosáhl ve své profesi, chtěl své schopnosti rozvinout do největší možné šíře, jakou poskytuje právě politika. Strana, za kterou kandidoval v komunálních volbách, pořádala volební kampaň a někteří kandidáti během ní rozdávali na ulicích reklamní letáčky se svým programem. Ženy k nim navíc obdržely bílý karafiát. Stejný měl zapíchnutý Adam – říkejme mu tak – ve své knoflíkové dírce, takže vypadal trochu jako prokletý básník. Jeho prokletí už své vykonalo a on se držel úspěchu jako své hlavní jistoty.“

„O jakém prokletí mluvíte? Čekal jsem milostný příběh a ona je v tom politika.“

„No právě… Dvorně mi podal květinu jako případné voličce. Ani tentokrát mě samozřejmě nepoznal. Nemohlo ho napadnout, co všechno o něm vím…“

„A volila jste ho?“

„Myslím, že ne.“

„Jak jsou ženy proradné! Květinu vezmou, ale hlas nedají.“

„ Obešel se i bez něho. Tu volební kampaň vyhrál.“

„Vidím příběh muže, jehož život korunují úspěchy, ale jeho manželství se rozpadá. Pořád mám ale pocit, že to nejdůležitější zamlčujete. Nejspíš proto, že jste v tom sama namočená. Vzpomínala jste přece, že se dokázal smát, až mu vylétlo obočí do výšky. Dokonce byla řeč o spřízněné duši. Jak to tedy bylo?“

Personalistka váhá.

„Ano…, jednou jsem ho viděla beze zbytku veselého. S jeho náladou ladily i lehké pastelové barvy, do kterých byl oblečený. Oba tak byli ustrojeni, on i ten druhý muž. Seděli naproti sobě u kavárenského stolku v živém až jiskřivém hovoru. Neslyšela jsem slova, ale jejich smích a rozjasněné tváře byly dost výmluvné. Takhle vypadá pravé štěstí. Zatímco na svatební cestě jsem byla svědkem jen pozorné péče a galantnosti.“ Personalistka si povzdychne. „Ale i těch je pomálu…“

„Tak tohle byl ten váš had… Víte, já bych to postavil jinak. Tím nejnebezpečnějším hadem je společnost, která nás drží v zajetí konvencí a nutí zaprodávat sebe samé. V jejím sevření se víc a víc ztrácíme a stávají se z nás nešťastní panáci. Co bylo s tím mužem dál? Zajímá mě víc než na začátku.“

„Nevím, už dlouho jsem ho nepotkala. Můžeme si ho pozvat a odhalíme pokračování. V každém případě vás prosím o diskrétnost.“

„Budu mlčet jak vrba… Zatížila jste mě tajemstvím, ale žaludek mám nepříjemně lehký. Nechcete si odskočit na oběd? Já si dám čínské nudle s kachnou a ananasem. A vy? Tu peněženku nevytahujte, dneska vás zvu, abyste si nestěžovala, že je galantnost vzácná.“