KAREL SKALA

No to je krása: Člověk je stále v přírodě, kdy a kde ho napadne.

(Pozor: To všechno bývalo. Znám dávné časy, kdy jsme si, jedouce na kanoi po řece, místo vybírali. Dnes je to jiné.)

Také se (levně) prodávaly vojenské trojúhelníkové celty, které se mohly (olivkami) spojovat do skoro libovolné délky. To jsme dělali jakožto junáci a uvnitř zpívali téměř každý večer.

Stany s podlahou byly drahé.

Měly je některé podniky a půjčovaly je. Ovšem z cizího krev neteče a někdo je vrátil mokré a impregnace byla zničena.

Nevědouce to, stan jsme si půjčili a vyrazili na Lužnici.

Přišla bouře. Tu jsme zjistili, že do stanu teče, ale podlážky vodu zadržela a bylo tam jak ve vaně.

Zachránil nás sedlák, který nás nechal přespat pod střechou na seně.

Probudilo nás sluníčko, smálo se, ten sedlák a my taky.

Potom jsme s manželkou koupili plátěný stan (s podlahou) a přes něj natáhli ještě igelitovou střechu (ušitou na míru).

To byl přepych! Nejenže ani největší liják nevadil, ale to teplíčko!

(Izolace vzduchem mezi dvěma stěnami.)

S tím jsme stanovali mnohokrát (na Korsice) u moře.

Jednou jsme byli Korsičany pozváni na večeři.

Člunem jsme k nim přijeli asi v osm hodin večer. Po večeři ani památka. Moc se povídalo a popíjelo. Přibližně v deset se začalo vařit a asi v jedenáct se jedlo. No toť se ví: korsické zvyklosti! A pak se zase povídalo!

Asi o půlnoci jsme poděkovali a nasedli do člunu a začali hledat náš stan. Byla tma jako v pytli. Blízko ku břehu jsme jet nesměli, tam byla skaliska. Jezdili jsme sem a tam. Sláva, našli jsme!

Sjezd Alfa Romeo v Itálii. Na jedné veliké louce stál náš nový lehký iglú-stan. Jeli jsme na večeři do blízké restaurace. Přišla dosti silná bouře.

Když jsme se vrátili, stan nikde! Hledali jsme ho dlouho, ale nenašli!

Co to povídám: našli, ale byl větrem odvátý daleko, daleko.

A to je konec!!!