ZDENĚK HRABICA

Takto jsem si za slunného dne, kdy nastal klid zbraní na Ukrajině, otestoval pražskou veřejnost. Vlídně až příjemně se ke mně, v doprovodu prof. Svjatoslava Rybase z Moskvy, chovali mladí lidé a zvláště západní cizinci, nevraživě pak některé ženy, zřejmě Havlova vyznání. Všude, kde jsme se za slunečného dopoledne na pražských ulicích a památných místech objevili, se na nás lidé usmívali. Dvě zralé dámy si ode mne ve vagonu pražského metra odsedly. Je to úspěch, v roce 1990, když jsem si četl v metru Litěraturnuju gazetu, vystoupil skoro celý vagon cestujících! Inu, časy se mění a co bylo, není! Jsme poučitelný, nadějný národ; co bude zítra?

Škoda, že nás nepotkali pánové Luboš Dobrovský, Jaromír Štětina, můj někdejší kolega a přítel SSSR i ruských říčních velikánů, Michal Kocáb, Jefim Fištejn, Karel Schwarzenberg a jiní, kteří si před lety nebo dodneška na sebe nebo na duši oblékají trička s nápisy Fuck of KSCM, nebo si ještě včera a dneska připínali odznaky Fuck of Putin.

Mám radost! Myslel jsem, že to bude horší.