JAROSLAV KOJZAR

Studený vítr pronikal do zavřeného vagonu. Choulily se k sobě a to je zahřívalo. Snažily se odsunout i od několika mrtvých žen, které nevydržely chlad a vlastně i další útrapy jejich »pochodu na západ« a od pachu rohu, který jim nahrazoval záchod. Včera, nebo to bylo předevčírem, či dokonce ještě o jeden den dřív, je nahnali do vagonů, zapojili k lokomotivě a z Auchschwitz – nádherné jméno – Březinky odváželi po dráze zapadajícího slunce. Jen občas se některé z nich podařilo vykouknout z výše umístěného průduchu, což bylo zakázáno, a hlásit, zda nápisy na nádražích jsou psány německo-polsky či jenom německy.

Bylo jí chladno. Přitiskla se proto k přítelkyni a ta ji napodobila. Jana, kamarádka, s níž prožily poslední měsíce na stejné palandě a chodily na práci, pocházela z jihu Čech, kdežto ona byla celým svým já pražanda, i když Prahu několik let už neviděla.

Jedenadvacet let. Zítra, uvědomila si, bude mít narozeniny! Podle jakýchsi zákonů byla židovka. Proboha židovka. Nic o nich nevěděla. Tatínek jí sice říkával, že jejich předci byli židy, ale pro ni to bylo prázdné slovo. Tatínek! Maminka! Kde vůbec jsou? Jsou-li… Když z Terezína přijeli do Březinky, oddělili je od sebe. I mladšího brášku. Pak je už neviděla…

»Zastavujeme,« uslyšela hlas jedné z nich. Bylo to jako z dálky. Že by usnula?

Noc se chýlila ke konci. Otevřela se vrata a mladý esesák ze strážního oddílu se podíval dovnitř. Měl modré oči, vypadal jako dítě. Byl ale asi stejně starý s ní a vždycky po celou dobu zastávek právě on stával u jejich vagonu. Sedávala nejblíž vratům »dobytčáku«, vždycky ji viděl. Neporoučel, jen ukázal a ony věděly, že jeho jakýkoli pokyn se musí splnit. Ten esesák, který nekřičel, býval často nebezpečnější než ti křičící a mávající býkovcem.

Nádraží, které bylo kousek od nich, mělo dvojjazyčný název. Četla ho automaticky. Ani si neuvědomovala, že druhý nápis byl česky. Dvakrát si musela přeslabikovat slovo »Nová«, než si uvědomila, že jsou vlastně doma v Čechách, anebo na Moravě?

Jeli opět půl dne. Nyní se už častěji za jízdy dívaly průhledem. Olomouc, Jihlava, Jindřichův Hradec, Veselí nad Lužnicí… A zase byla noc. Vlak jel a jel. Na některých zastávkách jim dali vodu a nějakou teplou vodu nahrazující čaj či polévku. »Milimetrový« nechutný chléb, upečený z otrub, nechutný, snad místo mouky obalený pískem. Pak zastavili v Marienbadu, na nádraží v Mariánských Lázních. Jak to, že minuli, aniž si toho ženy všimly, Plzeň?

Mladý esesák s modrýma očima tentokrát zavelel: „Raus… Schnell« Měl tvrdý velitelský hlas, uvědomila si Marie. Skoro vyskočila, i když zmrtvěné nohy, vysílené nedostatkem potravy, nebyly moc připravené. Upadla. Esesák se na ni podíval. Opět zavelel. »Schnell, schnell« a když byla na nohou, prudce ji odstrčil k dalším ženám pomalu se řadícím do jakéhosi tvaru. Nebylo to právě přátelské postrčení, ale uvědomila si, že jiní esesáci byli daleko horší.

Vlak zůstal za nimi, pomalu se vzdaloval. Ani se neohlédly. Nebylo proč. Měly jediné přání, Marie i Jana, neupadnout. Jít, jít! Šly tedy, i když občas se jedna opřela o druhou. »Její« esesák s modrýma očima šel po boku se samopalem připraveným k výstřelu. Stejně jako ti druzí. Dál od města se vítr najednou stal nesnesitelným. Zřejmě i pro esesáky. Slova „Schnell, schnell« se proto ozývalo stále častěji. Pak pochopily, proč tomu bylo. Před nimi se objevila kontura jakéhosi kláštera. Jen krátkou dobu jim trvalo, než se ocitli před vraty. Některý z esesáků na ně zabušil, něco řekl a vrata se otevřela.

Nahnali je do rozsáhlé stodoly. Bylo tu alespoň teplo. Sem tam tu byla rozházena sláma. Dvě z žen se na ni vrhly a začaly ji shrabovat. Dokonce se postrkovaly, až je musely okřiknout. Esesáky, kteří hlídali venku, situace uvnitř nechávala klidnou.

Jana s Marií byly unavené, sedly si ke stěně a toužily si odpočinout. Jak dlouho spaly, nevěděly. Jana se vzbudila první. Uvědomila si, že odněkud táhne. Byla noc.

»Za mnou je větrák,« zašeptala Marii. »Je zakrytý nějakou deskou. Nechá se odklopit.« Po chvíli, když onu desku odsunula, ukázal se otvor, jímž by se nechalo protáhnout. »Co kdybychom to zkusily?,“ zašeptala. »Ale tam mohou být esesáci!,« bála se Marie. »Podívám se.« Jana nečekala na nic a okamžitě se vsoukala do uvolněného prostoru. Marie se strachem klečela vedle. »Teď budou střílet,« pomyslela si. Nikdo však nestřílel. Byl klid zimní noci. Pak se v otvoru objevila Janina hlava. »Pojď, čistý vzduch,« šeptla. Marie neváhala, protáhla se za ní. Ocitla se na opačné straně stodoly, za zdmi kláštera, z nějž až sem byly slyšet rozjařené hlasy. »Asi pijí,« pomyslela si. »Jdeme. Rychle pryč,« nařídila Jana. Než se však daly na útěk, za nimi z otvoru vylezly další dvě ženy. I ony se daly s nimi na útěk.

Byly několik desítek metrů daleko, když se odvážily zpomalit. Protože začínalo svítat, musely se schovat. Ale kam? Před nimi byl les. Vnikly do něj a ještě několik metrů pokračovaly. Únava, slabost, napětí je však donutily si sednout.

V té době na dvoře kláštera esesáci shromažďující ženy zjistili, že čtyři z nich chybí. Našli také prostor útěku. Nahnali ženy opět do stodoly, rozmístili stráže a vytvořili jagdkomando. Neměli mnoho problémů, aby našli stopy, které je dovedly k lesu.

Uprchlé ženy hluk zaznamenaly. Věděly však, že proti dobře živeným esesákům nemají příliš šancí, když navíc les nebyl jednolitý a i tam, kde seděly, končil jeden jeho díl a po asi padesátimetrové louce, začínal další. Uvědomovaly si ovšem, že esesáci s sebou nemají psy. Mohly se tedy schovat. Byly tu klády připravené na odvoz, roští s trny a spadaným listím, posed… Jana se vsunula mezi klády, Marie vlezla hluboko do roští, další žena vylezla do posedu domnívajíc se, že ji neuvidí, poslední ztratila hlavu a dala se na útěk přes louku. To však již esesáci dorazili na místa jejich skrýší. Ženu v posedu spatřili první. Ten její s modrýma očima - anebo to nebyl on? - bez varování prostřílel posed. Jiný z nich začal střílet pod nohy utíkající. Kličkovala. Smál se. Než však doběhla k další části lesa, zvedl hlaveň výše.

Janu vytáhli zpod kulatiny a nechali stát s rukama nad hlavou. Marie se v té chvíli snažila být co nejmenší a i obličej skoro zaryla do země. Cítila, že nedaleko ní zastavil jeden z nich. Odvážila se trochu zvednout hlavu. Díval se na ni. Musel ji vidět. Byl to ten s modrýma očima. Na tisícinu vteřiny se jejich oči setkaly. »Teď mě zastřelí,« pomyslela si. Jenže on otočil hlavu a něco vykřikl ke svým kolegům. Pak se vydal za nimi s Janou, kterou vedli před sebou. Po několika minutách uslyšela dvě rány a pak už jen ticho, ticho…

Když se po řadě hodin odvážila vylézt z úkrytu a opatrně došla na kraj lesa, uviděla tam Janu s prostřelenou hlavou…

Xxx

Bylo patnáct let po válce. Marie patřila mezi novináře s nejzvučnějšími jmény. Pracovala v jednom velmi rozšířeném časopisu, a pokud se něco ve světě či doma dělo, posílal právě ji šéfredaktor na reportáže či rozhovory. Byl únor, ne moc studený ani teplý, když si ji šéf zavolal:

»Marie, v Norimberku žije sochař, který se, jak mi psali z české ambasády z Bonnu, zabývá speciálně českými tématy. Kulturní je můj dobrý známý a hodil mi udičku. Už jsem projednal tvůj výjezd, do týdne jedeš.« Pokrčila rameny. Nebylo to poprvé, kdy jí narušil její osobní plány.

Za týden už seděla ve vlaku, který mířil na Norimberk. Na nádraží ji čekal kulturní atašé, s nímž se znala z doby studií. »Zítra nás čeká, dnes po ubytování tě zvu na večeři…«

Mezi jídlem se dozvěděla, že se jmenuje Klaus Rippert, že vytvořil už řadu soch Karla IV., Jana Husa, Františka Palackého, Petra Parléře či Karla Čapka. Nyní se prý chystá na Dvořáka.

Ráno ji atašé čekal v hale hotelu. Sochař je už očekával. Podali si ruce, sedli ke kávě a vzhledem k nepotřebnosti překladatele volně hovořili o jeho práci. Vyfotografovala si i jeho díla, udělala portrét. Pak se, vlastně už na konci vyprávění o jeho sochách a tématech, která má rád, zeptala: »Proč si vlastně vybíráte česká témata? Karlu IV. rozumím, ten patří k Norimberku, rozumím i Husovi, Parléřovi, ale ti ostatní?“

Usmál se. „Asi bych vám měl říci něco o sobě,“ začal. „Za války jsem byl tam u vás…“ Mluvil o jakémsi strážním oddílu, o putování zemí křížem krážem. Jmenoval Olomouc, Jihlavu, Jindřichův Hradec, Mariánské Lázně… Zpozorněla. Ta trasa jako by se jí znovu promítala v paměti. Uviděla zas vagon plný žen namačkaných do vagonu, ucítila pach smrti i výkalů. Znovu byla na mariánskolázeňském nádraží, vystupovala z vlaku a ocitla se na prašné silnici s konečnou v jakémsi klášteře. Vedle ní kráčel muž v esesuniformě, mající modré oči. „Proboha, jaké on má oči?“ a uvědomila si, že modré. Ty oči, které přece znala, které jí v prvních letech po válce budívaly ze sna. Odvážila se zeptat: „A u jaké zbraně jste sloužil?“

Překvapeně se na ni podíval. „Přece jsem říkal, že u strážní služby.“ Strážní služby. To hlídal mosty? Továrny? Železnici? Kdo vlastně byla ta tak zvaná strážní služba. Nebylo to snad SS? Otázka byla na rtech. Chtělo se jí ven. „Ne, nemůžeš ji položit,“ opakovala si stále.

„Vy tedy znáte Mariánské Lázně,“ skočil do řeči atašé, který do té doby jen poslouchal. „Trochu,“ poněkud neochotně odpověděl sochař. „Tam zahynul váš krajan. Profesor Lessing. Vyvolalo to tehdy diplomatickou roztržku mezi Německem a Československem.“ Sochař náhle změnil tón řeči. Reagoval jen slovy: „Ten žid?“ Marie zpozorněla. Tatam byla přátelská atmosféra. Podívala se na sochaře. Už si byla jistá. To je on, ten esesák s modrýma očima. „Jestli jsem to správně pochopila, byl jste u SS…“ Kupodivu se té otázky nebál. „Ano. U strážního oddílu. Už jsem to přece říkal. Byl jsem mladý a zdálo se mi, že tato zbraň je přesně to, co jsem hledal. Byl to pochopitelně omyl, ale ve válce se musí sloužit, kam ho pošlou, souhlasíte?“ Překvapený atašé na jeho slova kývl. Snad si ani neuvědomil, oč vlastně jde. Ne tak Marie. Ta pokračovala ve výslechu. „Byl jste i s transportem žen z Osvětimi, vlastně už na konci války, v místech, které jste jmenoval? V Mariánských Lázních?“ „Ano, jak to víte?“ „Byl jste i v onom nedalekém klášteře, kde jste měli přespat.“ „Ano,“ i on se chtěl ptát. Marie mu nedala tu možnost. „Byl jste v lesíku, kam vám uteklo několik vězeňkyň?“ „Byl…“ „…a stříleli jste po nich.“ Neudržel se, skočil jí do řeči. „Byla válka a my jsme měli svůj rozkaz. Ten kdo utekl, musel být exemplárně potrestán. Neuposlechnout rozkaz znamenalo jistou smrt… Byla válka…“ Nastalo ticho. Tíživé. Byl první, kdo se vzpamatoval. „To víte, válka není tanec v rukavičkách… Ale jsme u mých soch. Co ještě chcete vědět?“ Obrátil se na Marii. Ta vydržela pohled jeho modrých očí, těch, které ji nechaly žít, ale ty druhé zřejmě nikoli. Má se ho zeptat? Chvilku váhala. Nemá mu poděkovat za život? On ale přece „plnil jen svou povinnost“ a kdyby se hnula, tak by ji zastřelil. Jenže ona jen ležela. Neutíkala. Nebyla lovnou zvěří. Proto ji nechal žít. Proto změnila předešlý tón a jen řekla: „Už vím všechno. Víc vědět nepotřebuji. Rozloučíme se, že…“ obrátila se na diplomata. Ten, nerozuměje, co s vlastně děje, zareagoval správně: „Máme totiž ještě nějaké povinnosti ve městě.“ Vstali tedy, zaklapla zápisník. „A nemohu vás pozvat na večeři?“ uslyšela jakoby z dálky a na místo slov pozvání se jí vybavilo jen strohé: „Schnell, schnell…“ Vyloudila profesionální úsměv a rychle, aby náhodou neodpověděl atašé, řekla jen: „Děkujeme, ale už máme jiný program…“ Diplomat se na ni nechápavě podíval. Opět nic nepochopil. Snad ani sochař ne. U dveří jí podával ruku. Nezvedla tu svou. Jen se lehce uklonila a řekla jen „Auf wiedersehen“, ale ani to neznělo příliš přátelsky…