JAROMÍR DVOŘÁK

(4. 7. 1931 – 4. 10. 2004)

Dne 9. listopadu uplynulo 120 let, co v Praze zemřel, českou společností naprosto opuštěn a zavržen, významný český spisovatel Karel Sabina, pokrokový kritik a žurnalista, zejména v mladších letech hlasatel převratných idejí, vůdčí postava radikálního hnutí let 1848–1849, řadu let pak za tuto svou činnost vězněný.

Sabina pocházel z poloproletářského prostředí, jeho otec nebyl znám, a to bylo příčinou, že – při tehdejší dobové zálibě v mystifikacích a při nezkrotných Sabinových fabulačních sklonech – se šířila mj. i jím živená verze o údajně aristokratickém původu po otci, polském šlechtici Jablonském. Ten se pravděpodobně za napoleonských válek účastnil roku 1813 tažení do Čech. Důsledkem jeho dočasné známosti bylo 29. 12. 1813 narození chlapce, kterého jeho matka, dcera vrchnostenského ředitele, dala vychovat chudým pražským příbuzným, zedníku Janovi a pradleně Josefě Sovinovým, bydlícím na Starém Městě pražském.

Je pozoruhodné, že Sabina, vyrůstající v prostředí národně neuvědomělé němčící chudiny, vystudoval Akademické gymnázium (vyučujícím tam byl J. Jungmann), r. 1833 vstoupil na filozofii (kde se ocitl v kroužku K. H. Máchy), studium práv začal v Praze, od druhého ročníku studoval ve Vídni, kde měl zajištěnu existenci jako soukromý učitel. Po absolvování třetího ročníku se vrátil do Prahy, studia nedokončil. Sympatizoval – podobně jako Mácha – s polským povstáním r. 1830, stýkal se s polskými emigranty.

Téměř od počátku své publikační činnosti byl sledován rakouskou policií a za své uveřejněné texty byl vyšetřován. Měl styky se zahraničními redakcemi v Sasku. Ve Vídni vstoupil do redakce svobodomyslného listu Der Adler, plně využíval velkoměstského ruchu a bohémského životního stylu. Odmítaje šosáckou umírněnost, publicisticky se radikalizoval, až se stal nepohodlným policejnímu ministrovi Josefu Sedlnickém, a byl proto z Vídně vypovězen.

Těžiště Sabinovy rozsáhlé aktivity bylo v činnosti veřejné a novinářské, ale kvantitativně značná byla i jeho činnost literární, hodně ovlivněná Máchou jak v poezii (Básně, 1841), tak v próze (např. novela Hrobník). Sabina se zasloužil o obranu a popularizaci Máchova díla, začal vydávat jeho spisy, z nich vyšel jen 1. sešit, obsahující Sabinův Úvod povahopisný a začátek Máje.

Sabina byl členem tajného spolku Repeal, výrazně se podílel na událostech roku 1848, byl vedoucí osobností hnutí českých radikálních demokratů a formuloval jejich politický program. Hlavní podmínku společenského pokroku spatřoval v svobodě a spravedlnosti sociální. Udržoval styky s revolučním hnutím středoevropským, s centrem v Drážďanech; vedl je ruský anarchista Michal Bakunin. O Sabinovi se uvažovalo jako o prezidentovi Českomoravské republiky. Protirakouské spiknutí však bylo začátkem května 1849 vyzrazeno a jeho aktéři pozatýkáni, uvězněni a v procesech odsouzeni k nejvyšším trestům. Sabina trest nastoupil 6. 3. 1853 v olomouckých kasematech u Kateřinské brány.

Po propuštění v roce 1857 byl Sabina, vrátivší se do Prahy, soustavně policejně sledován. Pražský policejní ředitel Päumann využil Sabinovy finanční tísně, jeho zadluženosti a ve vhodné chvíli počal sondovat jeho smýšlení i povolnost k policejním službám. V rozhovoru beze svědků Sabina prohlásil (podle Päumannova sdělení), „že by mohl poskytnout některé zajímavé zprávy o podvratné činnosti a plánech Čechů, kdyby měl prostředky, aby se mohl více pohybovat v jejich společnosti“. (Srov. J. Purš, K případu Karla Sabiny, ČSAV, 1959, str. 25.) „Zatímco dříve skutečnost byla Sabinovi něčím, co je nutno změnit, stala se pro něho ústřední hodnotou, normou, které se nutno podřídit, přizpůsobit.“ (Tamtéž, str. 28.) Sabinova největší vina tkvěla v tom, že od r. 1859 až do svého odhalení r. 1872 zůstal ve službách tajné policie trvale, podávaje o české společnosti a jejích aktivitách informace nikoli bezvýznamné. Ve svém polemickém spise Obrana proti lhářům a utrhačům (1872) své konfidentství marně popíral.

J. Fučík, když se r. 1940 zabýval Sabinou, pronikavě charakterizoval jeho případ, vystihl tváří v tvář zkouškám, jimiž budou za okupace vystaveni lidé pokrokoví, závažnost Sabinova provinění a jeho neospravedlnitelnost.

Tzv. Sabinův případ se nám dnes nejeví jako záležitost antikvovaná. Což názorová, ideová obojakost, oportunismus a taktizování, rysy jakkoli maskované, nejsou něčím dnes běžným, např. v politice či kultuře? Nejsou právě tyto vlastnosti příznačné pro lidi chtějící proplout všemi životními úskalími, zatímco lidé vědomí si své odpovědnosti ztroskotávají a jsou drceni?

Mravní rozpolcenosti se Sabina do smrti nezbavil. Do jeho próz pronikaly momenty autobiografické. Je tomu v jedné z jeho prací nejlepších, v próze ze života olomouckých vězňů Oživené hroby.

Rysy životopisné má rovněž rozsáhlý Sabinův román sociálně psychologický Na poušti. Postava studenta Ivana Dudka má rysy autobiografické. V uvedeném románu se již objevuje problém zrady revolučních idejí a dokonce problém konfidentství. Motiv dvojí tváře, provinění a trestu, životního pesimismu, až nihilismu, prostupuje poslední Sabinův román – Morana čili Svět a jeho nicoty. Sabina jej vydal pod pseudonymem Arian Želinský roku 1874.

Nebylo by spravedlivé opomenout hodnoty, jež Sabinovo protikladné dílo zahrnovalo a jež působí dodnes pozitivně. Mám na mysli Sabinovy zásluhy např. o formulování programu demokratické literatury: „Lid má vládnouti. Jakožto možná bez poznání poměrů svých i cizích?“

Sabina byl skvělý burcovatel: „Zbraní naší jest svobodné slovo, a obor literární jest bojiště naše, jest náš Tábor.“ (Tábor, Jiskry časové, 1849, str. 9–10.) Zasloužil se o literární dějepisectví a o zpracování dějin divadla, byl popularizátorem historie. Stal se vyhledávaným libretistou (B. Smetana: Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, V. Blodek: V studni).

Nedoceněn dodnes je Sabina jako literární kritik, zasloužil se o uznání tvorby mladého Nerudy, jež byla prohlašována za škodlivou. V próze a v libretech charakterizoval Sabina typy dohazovačů, lidí posedlých touhou po penězích i moci. Pozoruhodný je jeho kulturně politický spis Duchovný komunismus (1861), vyjadřující názory utopického socialismu.

Sabina mísil kriticko-realistické zaměření s romantickou fabulací, šlechtickým komplexem a tajuplností. Autocharakteristiku podal ve fragmentu básně Ztroskotaná loď jest má a v románu Synové světla, jeho základní koncepce vznikla v olomouckém vězení: „Co jest žíti jiného, nežli působiti. A není-li tomu hůře nežli mrtvému, kdož by rád působil, ale za živa pohřben, marně na kamennou rakev zatlouká, již mu nikdo neotevře?“

 

Věnováno památce mého manžela, prof. PhDr. Jaromíra Dvořáka, DrSc., významného literárního historika, dlouholetého vysokoškolského pedagoga a především člověka s nenalomeným charakterem, od r. 1958 člena KSČ. Po listopadu 1989 byl novým vedením Palackého univerzity v Olomouci zcela nesametově vypuzen, předčasně penzionován jako morálně i občansky ve svých ideových postojích neúnosný vysokoškolský učitel. Svou stranickou legitimaci až do své smrti neodložil.

Jaroslava Dvořáková